neděle 25.7.2010
Karty rozdává už probuzení. V jezírku vlastního potu a vzduchem, kterej se tetelí horkem. Typickej stanovej skleníkovej efekt. Dopoledne se proměňuje v očekávání bazénu, pití chlazenejch Superboků a posunování židlí do stínu. Sluníčko pálí přímo díry do hlavy, pětatřicet a výš ve stínu už není příliš bytelná situace, okamžitě po otevření bazénu (kolem druhý) zabírám místo ve stínu a jdu se naložit do vody. Následující čtyři hodiny trávím obojživelně, půl voda - půl stín, až kolem šestý přijde poslední šipka a hurá se mrknout na Riding Pânico.
Riding Pânico pojí dva členové z Paus, další z mnoha konstelací, který kolem sebe tvoří lisabonský hnízdečko. Nutno říct, že o dost obyčejnější, vcelku klasickej post-rock, i když co se týče zvuku skvěle zvládnutej. Nízký výživný spodky v kontrastu se zasněnou kytárkou šplhající do výšek, občas víc k přemejšlení, občas víc klasickej rokec, ničím příliš zvláštní, ale citlivě a s přehledem zahraný. I tady se strhne bubenická jam session, ale v porovnání s Paus už působí poněkud ošizeným dojmem. Příjemnej odpalovací set do dne, po kterém se vzdalujeme z areálu na večeři.
Večeře se, jako už tradičně, proměňuje v ladění nálady na večer, a to se protahuje, a tak nakonec nestíhám, a tady je to trošku se slzou u očka, ani Monotonix a startuju až s Toro Y Moi. Kapela, který v současný době taky vystřelila hvězda nahoru a na kterou jsem poměrně zvědavej, zejména díky referencím lidí okolo. Zbytečně. Tuctová indie diskotéka. Bez nápadu, jakýhokoli záchytnýho bodu, odcházím po patnácti minutách na pivečko a posezení, pak šup chytnout pěkný místo na madridský nezbedy ZA!
U ZA! už je to úplně jiná káva, už jsem s touhle kapelou měl čest v Madridu, tehdá to bylo sedm lidí a velká show, proto mě dost překvapuje, a lehce naplňuje obavama, že na scéně se objevujou pouze dva páni. Obavy se ale ukazujou jakofalešný, máš před sebou španělskou Hellu, tak
tancuj. Kreativita bez zábran, pro někoho možná nekoherentní, pro mě gejzír skvělejch nápadů v netradičním spojení, infantilní, chytlavý, těkavý. Navíc s nakažlivým nadšením, pro ZA! tak typickým, a Portugalsko zobe Španělsku z ruky. Střídaj se neurvalý pasáže skřípající jak vidlička o talíř s mathovejma jemnůstkama, kde jde hlavně o vzájemnou souhru, a celý je to protkaný spoustou smyček, vtípků, serepetiček. ZA! po mdlejch Toro nabíjej energií a rozdávaj pozitivní náladu, spolu s Paus asi nejlepší vystoupení festivalu.
Španělsko ovšem není jen země oplývající hudebními talenty, jak ukazuje Delorean. Toro Y Moi se v porovnání vůbec za svoje vystoupení nemusej stydět. U nich byl aspoň náznak atmosféry, tu a tam hezkej sampl, snad i beat, Delorean všecko ničí bezbřehou hudební nudou a prázdnotou, tahle odpověď na současný párty indie se fakt nepovedla, a tak radši mizím do stanu.
Abych to tak nějak zrekapituloval: první ročník MilhÕes De Festa se fakt povedl, jak organizačně, tak dramaturgicky. Víceméně bez jakýhokoliv výraznýho technickýho problému, se širokou paletou interpretů a žánrů, pěkný počasí, supr místo, bazén, plusů je prostě hodně. Výhrady pak mířej hlavně směrem k elektronický části festivalu, u níž bych uvítal míň párty přístup, větší rozmanitost a alternativnost (s čestnou výjimkou Tony From Eustachian, kterej se tam, hádám, dostal stejně jen kvůli tomu, že jel turné se Sickboyem, byli všichni ostatní interpreti v podstatě diskotéka). Ještě jedna výtka, a tohle už je spíš kosmetickej detail, bazén by si přece jen zasloužil trošku méně odpudivou hudební produkci. Celkově ale výbornej festival, kterej si zaslouží, aby pokračoval.
www.milhoesdefesta.com
www.flickr.com/photos/39723755@N07
www.flickr.com/photos/esko234
---- --- -- - -- --- ----
sunday 25.7.2010
The morning programme is set already by the waking-up. In a pond of my own sweat and air that grows fuzzy with heat, the typical tent version of greenhouse effect. Shower and long hours of waiting for the pool to open, drinking cold Super Bocks and moving chairs into shades. The sun burns holes directly into your head, 35 degrees or higher in the shade is not realy a be-able setting, immediately after the pool opens i hunt for the best shady place and pickle myself into water. The following four hours i spend amphibiously, half water half shade. At six finally the last jump into the water comes and we head into the main area to see Riding Pânico.
Riding Pânico shares two members with Paus, another of many constellations that the Lisbon musical lair provides. This time, a much more common, more or less generic post-rock, even though handled with confidence and with a perfect sound. Vibrant dense lows in contrast with the guitar climbing into the heights, sometimes more to think, sometimes more of a classic rokken, nothing special but pleasant to listen to. Even here comes the terminal drum session but after seeing Paus the previous day this one feels like a very slow and impotent brother. Anyway, a very nice way to begin a day and prepare yourself for dinner.
A very different brand here, I have already seen ZA! in Madrid, back then it was seven people and a huge show, so i get surprised (and worried) when i see only two guys coming up the stage. The worries turn out to be wrong,
you have the Spanish Hella in front of you so get dancing! Creativity without obstacles, for some maybe incoherent, for me a geyser of cool ideas in uncoventional mixture, playful, infantile, catchy, volatile. Add to it infectious enthusiasm of the band and you see Portugal pecking up from Spanish hands. Mixing crude parts that creak like a fork against a plate with mathy subtlety, where the mutual interplay is the most important, riddled with many jokes, gadgets, loops. ZA! fill me up with energy again after bleak Toro y Moi and put forward one of the top shows of the festival.
Dinner, as usual, serves as lifting up the mood for the night, and lifting, as usual, takes more time than expected and in the end, and here a little tear runs down my cheek, I miss even the supposedly mighty Monotonix. I start with Toro y Moi, a band whose star has shot up recently. I am kinda curious, especially due to some references from friends around. Unnecesseary rush of blood. Completely generic indie hype band. Without strong ideas, without any moments to cling to, i leave after fifteen minutes to enjoy a cold beer and catch some nice place for ZA!.
Spain is not only a country rich in talented musicians, as Delorean clearly demonstrates. In comparison with him, Toro y Moi can still be proud about their output, where they had at least a sign of atmosphere, here and there a nice sample, maybe a beat even, there Delorean comes with absolute musical emptiness and boredom, this answer to the current indie electronics really didn´t end up well and i rather flee to my tent.
To summarize in some way: first MilhÕes De Festa really turned out well, both in organization and dramaturgy. More or less without any technical problems, with wide range of bands and genres, nice weather, perfect place, pool, lots of superlatives to be said. Some complaints go especially to the choice of electronic part of the festival, where i would like to see a bit less party approach and a bit more of alternative stuff (the exception of Tony from Eustachian acknowledged, but he was there anyways only because he went touring with Sickboy). One more complaint, but this is a minor issue already, the pool could get a bit less repulsive musical production. Taken all pros and cons together the result is a great festival that deserves a follow-up.
www.milhoesdefesta.com
www.flickr.com/photos/39723755@N07
www.flickr.com/photos/esko234
Vložit komentář