OvO je zajímavá záležitost, která mě těsně míjí. Oceňuji, že se snaží ten noise rock dělat jinak – bicí jsou stabilní, ale to především proto, aby si kytara mohla dovolit zběsile zefektované zvukové plachty, většinou dost potrhané, a vřískot zpěvačky Steffanie, nejvýraznější poznávací znak kapely, pak nemá nic z macho křiku obvyklého v žánru.

Na koncertě je však asi ještě silněji vidět, že se s rozevlátostí trochu ztrácí údernost – jednoduché rytmy mají slušnou sílu, ale není to ani dost na hypnotické vytržení, ani tak akorát na přemýšlivý poslech. OvO hrají ve dvou – Bruno na bicí, Stephanie obstarává zbytek: její zpěv přechází od štěkotu k baladům, s kytarou basuje, nahrává smyčky, zkrátka tvoří zvuk. Respekt před ní, ale možná, kdyby se do kapely přidala ještě basa nebo třetí kytara, mohli by OvO být dík masivnějšímu zvuku fascinující a ne jen zajímaví. Možná by to ale nepomohlo – OvO jakoby neměli úplně zvládnutou syntézu noise rocku a abstraktnější, řekněme industrial/post-metalové roviny. Zkrátka dobrá kapela a dobrý koncert, kde má člověk poměrně iritující pocit, že kdyby se to dělalo jen trochu jinak, smete ho to. Pro pořádek podotýkám, že jedna skladba byla skvělá, využití padu bubeníkem super, celkově se kvalita setu zvedala a reakce davu mi naznačovala, že jen a pouze něco nechápu.

Mombu klamou. Deska je celkem nářez, teď zní z beden jen jakési decentní etno intro. Za jeho zvuků nastoupí poměrně nenápadný bubeník, ale také saxofonista, medvědovitý kolos s divokým vousem a pohledem; zapře se a začne na bassaxofon nakládat, až se podlamují kolena. Hutné hloubkové linky nesou neuvěřitelně razantní bicí; člověkem to mává až k podlaze, i když vůbec nechápe, jak ta dvojice dokáže vyprodukovat takovouhle intenzitu. Paradoxně to dost možná bude právě těmi strohými prostředky: zvuk pouhých dvou nástrojů je snímán bez jakýchkoli úprav, saxofon se lehce vrství, ale všechno je perfektně čitelné – není tu žádný balast, který by oddaloval přímý nápor na vnímání.

Lidé v předních řadách začínají rozjíždět regulérní šamanské tance, což je jedině logické. Mombu mají na desce nádech jakéhosi afrického bubínkového etna, které se naživo mění v rituály až industriální, aniž by to nějak narušovalo jejich schopnost uvádět do transu. Tady se ukazuje, že i když je saxofon skvělý a papírově právě on táhne tento projekt (přece jen, je to člověk ze Zu), ještě důležitější je práce bubeníka. Neskutečně průrazné bicí ve zvuku i efektu jasně dominují, saxofon nakonec spíš kreslí doprovod, opakuje motivy – vlastně podobná situace jako v taneční hudbě.

Jeden z těch koncertů, kdy se zpod pódia leze po čtyřech.