Tak při nedávném koncertě na sedmičce se japonským poštovním rockerům v Čechách bezpochyby dost zalíbilo, a tak neuplynulo mnoho času a máme je tu znovu a ve větším balení. Vzhledem k tomu, že minulý živý zářez zůstal na Marastu i přes hojnou účast bez větší odezvy, tak mi to nedá a o druhém pokusu z Akropole už přece jen pár slov utrousím a nějakému tomu srovnání asi též neuniknu.
Předkapely tu probírat nebudu, vůbec jsem nestíhal se na večerní šestou do Akropole dostavit, přicházím něco po úderu osmé zrovna při začátku zvučení japonské hvězdy večera. A hned na úvod se nechávám příjemně překvapit popularitou Mono v Čechách, po natřískané sedmičce je zcela plno i zde, a že tady to dá ale výrazně větší práci zaplnit než na pár metrech čtverečních nebohého strahovského klubu. Naděje na vyhledaní spolupachatelů z Marastu rychle berou za své a střídá je snaha najít co nejlepší místo a opatřit životabudič, směrem dopředu už ale hustota rapidně roste a pívo se při pohledu na fronty stává toužebnou utopií vznášející se v matném dálném oparu. Nakonec tedy se nasucho spokojím s místem kousek od zvukaře a za ambientních zvuků linoucích se zpředu ladím náladu. Bez mučení se přiznám, že Mono z desek mě moc neberou, nějak mě to ne a ne post-rockově vcucnout, spíš se tak plácám po periferiích na hranici nudy. Ale živě, a už s úvodní peckou se o tom zase znovu přesvědčuju, to funguje na výtečnou. Všechno okolo se najednou zastaví, vypínám a bez zábran se nechávám unášet ladným akustickým brnkáním, mimozemskou ambientní plochou, masivní hlukovou stěnou a pořád dokola a dál, postupně se stále víc uzavírám sám do sebe a svých myšlenek, už ani nevnímám jednotlivé předěly mezi písničkami, přesně to, co deska postrádá, živá atmosféra nabízí měrou více než vrchovatou. Právě kvůli tomu, že vám Mono na tu hodinku a půl dovolí zastavit čas, nechat ho jen tak líným tempem plynout společně s hudbou, zasnít se odpoutat se od každodenního shonu, nechat mysl proplouvat všemožnými zákruty přes místa dávno či nedávno zapomenutá v neúprosně rychlém koloběhu událostí, mají pro mě jejich vystoupení takové kouzlo a právě kvůli tomu bych na ně klidně zase za měsíc za dva šel znovu.
I když, abych tady jen nepěl chválu, i mouchy byly. Hlavně v klidnějších plochách mě hrozně vadil všechen ten hospodský ryk doléhající z okola (hlavně jsem měl pocit, že shora z baru), jak zrovna v těch nejmelancholičtějších pasážích někdo dostane chuť vyprávět o tom, kolikže včera položil piv a panáků, ještě řádně nahlas samozřejmě, z toho se dokážu úplně vytočit. Navíc stále mám v živé paměti natřískaný koncert z výrazně komornější sedmičky, kterýžto prostor atmosféru Mono ještě mnohonásobně umocnil a tak se rozkládalo až úplně do základů, proti tomu Palác Akropolis jen odvar, ale i tak odvar velice šťavnatý a výživný. Příjemný zážitek byl navíc nakonec korunován i happyendem v podobě dlouho očekávaného piva a příjemným potlachem s plzeňskou Marastcrew, takže vážně, i když koncert ze sedmičky zůstal nepokořen, tak v Akropoli šlo o zážitek na úrovni a rozbití prasátka rozhodně nelituju, za ty dvě hodiny příjemného snění a zábavy to určitě stálo.