Pokud by se koncert Moonspell a Root konal někde dále než „za rohem“ v Plzni (bráno z matičky Prahy), asi by mne těžko někdo přesvědčoval k návštěvě koncertu. Jelikož ale byl zajištěn odvoz a zábava po cestě a následovala prakticky jistota, že si Fernando nenechá ujít příležitost zapět si s Biggim duet, plus se přidala zvědavost ohledně novice u kytary Root, bylo prakticky za chvíli po zjištění termínu koncertu rozhodnuto, a nezbývalo tedy než zvolat slovy klasika „na Plzeň, Vávro, na Plzeň, před vinárnu Dubrovník, tam je náš cíl“. S tím rozdílem, že naše cesta směřovala do KD Šeříková a tam do přilehlých výčepních prostor a koncertního sálu.
A co to budu protahovat. Root naklusali krátce po osmé večerní a pokud se někdo domníval, že v rukách nové tváře s nickem Poison bude znát nervozita, šeredně

se pletl. Moravští raraši sice nezahráli ve strhujícím tempu, jaké si pamatuji z koncertů nějaké dva/tři roky zpět, ale určitě se vystoupení energií i zvukem zařadilo do mé soukromé Root Top 5. Big Boss pěl jak Satan sám, přičemž samozřejmě nechyběla kniha s výpomocnými texty, v níž častokrát listoval jak prvňáček ve slabikáři. Vokály (již tradičně) pomáhal zdvojovat Igor, ze kterého roste (zdá se) plnohodnotný vokalista. K dobru věci pekelné přispěla i natlačená, přitom ale krystalicky čistá basa, o nabroušených kytarách ani nemluvě. Vypisovat se o ekvilibristických sólech Mr. Ashoka je snad už obdobně okoukané/opsané, jako kauza o jistém bytě, s tím rozdílem, že český blackmetalový Satriani se těžko kdy oposlouchá. Evil, precizní muž v pozadí, opět vše pěkně tmelil a učinil celý požitek mocnějším. Jak jsem na začátku nakousl, na pódiu se objevil i Fernando Ribeiro, jelikož zazněla skladba Salamandra (tuším již jako čtvrtá v pořadí) a, ač nechci Big Bosse nijak hanit, rozdíl v postoji Fernanda-frontmana a Big Bosse-frontmana byl znát.
Celkem okolo 50-ti minut trvalo představení Root, na které navázali bezmála stominutovou jízdou portugalší vlkodlaci, a že to bylo opět pokoukáníčko a poposloucháníčko. Stejně jako při vystoupení před Tiamat na Brumlovce (17/03/02), i sem si přivezl klávesista/kytarista Pedro Paixao pěknou vizuální berličku v podobě stromu/šibenice, na které měl pověšeny klapkostroje, které odkládal pouze na dobu nezbytně nutnou, kdy se stejnou vervou začal bušit do šesti strun. Bubeník Mike Gaspar je spíše precizní rytmik než bubenický profesor, podle čehož vypadalo i jeho sólo, kterým oslavil své narozeniny. Ale to bylo asi tak jediné, s čím si Moonspell toho večera nevěděli rady. Samozřejmě

někdo může namítnout, že dát prostor takřka výhradně historii byla chyba, na druhou stranu díky prvním dvoum deskám se Portugalci zviditelnili a jestli mne má chabá paměť neklame, tak každý jejich koncert, který jsem měl možnost vidět, byl trochu jiný – před Tiamat spíše náladovější, rozvláčnější a rozvážnější, s Kreator v Roxy (20/01/00) temně naprogramovaný, rytmicky chladně tepající, vykalkulovaný na dokonalý vizuální efekt. A dnes se tedy navrátili ke kořenům v síle, která dokázala rozpohybovat a rozvášnit sál prakticky po prvních vteřinách. A bodejť by také ne, když se hrály hity „mládí“ - Opium, Alma Mater, Vampiria, Awake, Mephisto či epochální Full Moon Madness, která pro mne byla vrcholem večera, byť jej nezakončovala (byla to poslední skladba regulérního setu).
Věru nebyl to špatný večer, který nám agentura Shindy připravila a ti, kdo se na koncert vypravili, snad také nelitovali. Hlasy o absenci těch či oněch skladeb vždy budou (osobně bych klidně uvítal něco z desky The Butterly Effect či Sin/Pecado), ale že bych si kvůli tomu musel nutně nechat kazit celkový dojem, tak to ani omylem. Jsem rád, že jsou Moonspell nevypočitatelní, stejně jako kvituji fakt, že Root rošáda u kytar na 100% vyšla.