Nemálo lidí asi řešilo dilema, zda jít tento středeční večer někam do útulna hospůdky (nebo zůstat doma) a sledovat rozhodující bitvu našich fotbalistů, nebo se jít kultůrně vzdělat do klánovického BlackPsa. Podobný problém jsem měl již v sobotu, při prvním utkání naší fotbalové reprezentace, to jsem dal ovšem přednost právě fotbalu před koncertem (Hypnos, Stíny Plamenů). Tentokrát však byla má volba ještě jasnější – Mortician, Blood Red Throne a hlavně Akercocke byli lákadlem takového kalibru, že jsem si ČR – Norsko s klidným svědomím nechal ujít. To však není až tak úplně pravda, jelikož k mému milému překvapení (na druhou stranu celkem logicky) byl fotbálek puštěn na barové televizi.
Co mě jako první překvapilo, byl na poměry BPsa dost slušný světelný arzenál a také ozvučení nezůstalo beze změn. Na obou stranách podia byl ve vzduchu zavěšený reprák (něco ve stylu letošního Obscenu, akorát v menším). Takže jsem byl docela zvědav, jak tento fakt zapůsobí na celkové vyznění koncertu.
Z Norska jsme zvyklí na přívaly avantgardních a novátorských kapel, tentokrát se však do Prahy přijela premiérově představit kapela, která rozhodně nepřináší na scénu nic moc nového, v klidu a v pohodě si jede ten svůj spíš old schoolově pojatej detík a s kytarou si v ní hraje pan Tchort (Green Carnation, Carpathian Forest, ex-Satyricon, ex-Emperor). Tak třeba i nějak takhle by se dala vystihnout podstata Blood Red Throne. Hlavně u Tchorta je vidět potřeba realizovat se v různých žánrech a né jen hrát v jedné kapele jeden styl. Blackové choutky chodí vybít do CF, své progresivnější tvůrčí schopnosti uplatňuje u Green Carnation, a trošku té deathové klasiky, gore textů a všeho toho, co k tomu patří, najde zas právě u BRT. Na pódiu tato pětice působila sympatickým a pohodovým dojmem. Při úvodní skladbě byl zvuk ještě trošku nevyvážený a hlavně v rychlejších pasážích se dost slejval, to se ovšem během dalších pár skladeb vychytalo a do konce večera byl zvuk prvotřídní kvality (tady už o tom spory snad být nemůžou, jediné, co mi trošku vadilo, že to bylo možná zbytečně přeřvaný), to samé platí o světlech, která byla opravdu působivá. U stropu BPsa se odstranila ta černá plachta a celý klub (včetně pódia) vypadal mnohem prostorněji. Toto byla opravdu velká překvapení, která nám dnešní večer BlackPes nachystal a mile potěšen jsem určitě nezůstal sám. Hudebně si BRT ostudu určitě neudělali, jejich hudba je na míru šitá takovýmto koncertům, kde jejich hodně dynamický death nabere ještě větších otáček. Norové přijeli představit novinku Altered Genesis, ale vraceli se i do minulosti, konkrétně třeba až k prvnímu albu Monument of Death. Pecky z novinky hodně drtily a výtečná byla třeba hned titulní Incarnadine Mangler. Kytary měly pěkný zvuk a ať už jejich melodické vyhrávky nebo ostré sekané riffy dodávaly hudbě BRT tu správnou šťávu, přičemž všemu dominovaly docela dost nahoru vytažené bicí. Menší technické problémy nastaly, když si zpěvák pravděpodobně vytrhl šňůru z mikrofonu, takže jsme si v jedné skladbě museli chvíli jeho chrčení jen domýšlet, během pár okamžiků však bylo vše zas v pohodě. BRT předvedli zhruba to, co jsem čekal (za předpokladu, že je nespláchne špatný zvuk, či jiné technické problémy) a jejich set mě příjemně naladil. Prostě ti, kdo mají rádi jejich desky, museli být spokojeni. Nakolik jejich tvorba zaujala nezasvěcené si netroufám odhadnout, ale myslím, že nikoho nemohla jejich půlhodinka urazit nebo zklamat.

Další na řadě byli britští satanáši Akercocke a jejich novinka Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone mi naprosto vyrazila dech, takže bylo jasné, že nejočekávanější kapelou dnešního večera jsou pro mne právě Akercocke. To, co následovalo bylo trošku něco jiného, než jsem čekal, nicméně na to, jakým způsobem to se mnou zamávalo, to nemělo pražádný vliv. To, co předvedli Angláni na pódiu, bylo pravé inferno. Neuvěřitelný masakr, který se na nás bez jakýchkoliv přestávek nelítostně hrnul, nedal nikomu vydechnout. Opravdu Akercocke dnešní playlist poskládali snad z těch nejzběsilejších skladeb, které nahráli. Jason Mendonca, kytarista a vokalista v jedné osobě předváděl tak neuvěřitelné hrdelní kreace, že jsem opravdu zíral s hubou u země. Jako jeho vokál působila i celá hudba - nespoutaná zuřivost střídaná naprosto zběsilou hysterií bez jediného odpočinkového místa. Všemu nasazoval korunu nadlidský sypec bubeníka,

u kterého jsem pochyboval o jeho úplné „normálnosti“. Kytaristé také předváděli kousky ne zrovna často vídané a u jejich sól jsem jen mlaskal blahem. Jasonovi někdy zhruba v polovině koncertu pravděpodobně praskla struna a musel si jít vyměnit kytaru. Tuto chvíli nám zpestřil extravagantně vypadající dredatý kytarista number 2 svou kytarovou onanií a to byla prostě paráda. Akercocke naprosto ojediněle kombinují grindový náklep s prasáckým vokálním projevem, typicky blackové kytarové melodie s blackovým (ovšem ne ledajakým, ale řádně chorobným a hysterickým) zpěvem a v neposlední řadě u nich nalezneme i deathovou údernost. To nepočítám různé experimenty a akustické pasáže z novinkové desky. Z té ale k mému mírnému zklamání nezahráli ty (samozřejmě pro mě, u vás to může být jinak) nejlepší kusy jako třeba geniální Words That Go Unspoken (Part 1). Na druhou stranu mi pak ani absence těchto „hitovek“ nechyběla, protože Akercocke vsadili na ucelený set, který spíš kladl důraz na vyznění koncertu jako celku, než jednotlivých skladeb. Nutno dodat, že to se Akercocke povedlo téměř dokonale, alespoň mě jejich koncert na začátku vcucnul, pak totálně zničil, zmačkal, rozdrtil a na konci zase vyplivnul. No a přítomnost třeba takové Eyes of the Dawn (Words That Go...) byla jen tou pravou třešničkou na dortu.
Určitě už jste něco slyšeli nebo přečetli o kauze kolem pana Rahmera a jeho

projížďce taxíkem. Nechci to tu nějak rozpatlávat a řešit, důležitý je však dopad této události na pražský koncert. Jak se podaří nahradit Willa, když na nějaké nacvičení a naučení se skladeb měli pár dní, na to jsem byl opravdu zvědav. Pomocnou ruku podali jak členové BRT, tak i Akercocke, takže k vidění byla kombinace všech tří zúčastněných kapel.
V úvodu nahradili Willa za mikrofonem Vald z BRT a k base se postavil Jason (zpěv + kytara v Akercocke). Hudebně je vše v pohodě, nechybí klasická „Mortyšn“ intra, ale absence Willa je prostě příliš citelná. Vald sice nezpívá špatně (v BRT je jeho výkon dobrý), ale do hudby Mortician se prostě svým projevem nehodil, a přestože se moc a moc snažil, vůbec to nebylo ono. Lidi se ale nepřízní okolností nechtěli nechat odradit, a tak bylo k vidění i nějaké to pogo. Po chvíli se mění sestava a od basy k mikrofonu se stěhuje Jason a basy se ujímá dredatý kytarista z Akercocke.
Tahle varianta se mi zamlouvala podstatně víc. Ne snad, že by Jason předvedl zdařilou kopii Willa, to ne, ale jeho projev byl víc kanální a k hudbě Mortician se hodil přeci jen o dost víc než zpěv Valda. U Akercocke měl na starost ještě kytaru, takže jeho pohyb byl tímto omezen, ovšem plně si to vynahrazuje právě s Mortician a lítá po pódiu jak smyslů zbavený.
Mortician nejsou zrovna kapelou, kterou bych doma nějak přehnaně často sjížděl, ale naživo to fungovalo docela dobře a chvílema až „CBT rytmika“ přímo vybízela k

nějakému tomu řádění. Ovšem jakýkoliv pokus o stagediving Jason tvrdě odmítal. Protože je dnešní vystoupení Mortician ve znamení neustálých změn, v sestavě přibíhá si převzít mikrofon opět řvoun z Blood Red Throne. No a oproti „minule“ se nic nezměnilo. Snažil se, ale prostě mi tam nesedí. A protože by se již mohlo zdát, že basa příliš dlouho nezměnila majitele, chopí se jí dlouhovlasý, blonďatý basák z Akercocke. No a na samotný závěr se na pódiu objeví oba vokalisti a čestně se střídají o jeden mikrofon. Vystoupení tohoto „all star bandu“ nemělo příliš dlouhého trvání a dle mého odhadu hráli necelou hodinku.
Můj obdiv patří muzikantům hlavně za to, že se během pár dnů stačili vše naučit a chtěli se za každou cenu předvést fanouškům, i když záleží jen na vás, zdali by vám bylo milejší snížení vstupného třeba na 200,- s tím, že by vystoupili jen Akercocke a Blood Red Throne. Jedno je však jisté, ať to dopadne s Mortician jak chce, podobné vystoupení už asi neuvidíme :).
Celkově zhodnoceno: Poměrně povedený koncert, kde žádná kapela vyloženě nezklamala (i když komplet Mortician by asi byl úplně o něčem jiném) a jednoznačně z tohoto večera vyčuhoval precizní výkon Akercocke.