*1|Left*Inu, to máte tak. Začal jsem se stranit lidí. Přestal jsem chodit na koncerty. Hlava na hlavě, strach ze stísněných prostor, sociální fobie a už to jede. Když k tomu přidáte skutečnost, že živé decibely s notnou dávku divadelního představení na pódiu mě přestaly naplňovat, je zaděláno na malér. Kdeže jsou časy jednoho až dvou vystoupení týdně. Nyní už jen my dva – já, reprobedny a postel. Takže vlastně tři. Stačí zavřít oči, nic víc člověk nepotřebuje....
Nechme toho. Když mi ovšem Míra napsal, že si s Ravelinem střihne cosi na způsob veřejné zkoušky nového matroše, neváhám. Navíc v Ústí, té díře, jejíž pravoúhlý betonový hnus mi tak přirostl k srdci! Přicházím kolem osmé. Mumie, která slouží jako hospůdka s kinem, je vyklizená, židle zmizely. A já si říkal, kam ti lidi chtějí napchat; nyní se do prostoru s barem po pravé straně může vejít pěkných sedmdesát lidí. Což se skutečně podařilo, tohle je na Ústí uprostřed týdne malý zázrak.
K věci. První kapela s freudovským názvem Mother to rozjela bez nějakých okolků naplno. Navlečte si vojenský mundúr, hoďte na sebe plnou

polní (tedy krásných čtyřicet kilo) a zkuste si někam vyjít. Nehnete se. Tyhle pocity vyvolává nekompromisní tvorba Matky. Tři čtvrtiny známé Themy 11 se zhlédly v těžkotonážním sludge/post metalu (tuhle škatuli nemám rád) a nutno říct, že vědí, jak na to. Hned zkraje mi na mysl vyskočí tvorba švýcarských Unfold, tedy ultrabrutální kovově zvonivá basa, podlazené tritony, pohřební tempa a hrdelní zmar. Světlé okamžiky zde nenajdeme ani detektorem, zbývá jen ubíjející brutalita, která má jediný úkol – rozcupovat a vyhladit! Ačkoliv kvartet zatím nic nevydal, troufám si tvrdit, že kluci valí českou špičku, a to nejen ve svém (možnostmi hudebního vyjádření okleštěném) žánru. Zvuk skvělý, všechno bylo krásně slyšet, nehorázně kulervoucí basu-dominu jsem kvitoval s povděkem. Kluci nejedou pouze v jedné rychlosti, dostane se i na tempa střední; co ale zůstává, je ten opar zoufalosti kouřící se z kytarových komb. Až se k vašim uším dostane, že poblíž hrají Mother, neváhejte. Je to totiž vražda.
Večer má poklidný ráz. Jen dva performeři, což znamená žádný stres s přestavbou pódia, na všechno je času dost. Míra mi už před časem říkal, že nové skladby nemají se Světasálem nic společného, ale bral jsem to jako ty tradiční promořeči (viz obligátní „vydali jsme svou nejlepší desku“), se kterými se setkávám dnes a denně. Ty vole, ale co naplat, měl recht.
Produkce Ravelin 7 se pohybuje ve skocích, rané syrové emo, HC a já nevím co ještě, už dávno vzalo za své. Světasál už

koketuje s rock’n’rollem a nová tvorba je zase o parník dále. A jaké jsou z ní mé první dojmy? Skvělé. Špička. Překvapení na všech frontách. Chlapci totiž na sobě kurevsky zamakali – jak po kompoziční stránce, tak muzikantskou vyzrálostí a svojskostí. Nové písně jsou mnohem členitější, vrstvenější (kytarová bohatost vyzněla nejvíce ve skladbě, v níž klávesák sáhl po kytaře a celkem tři kytary vytvořily neprostupnou emotivní vrstvu), mají cit pro gradaci a vůbec vnitřní smysluplnost, která mi u českých skupin tolik chybí. Pan Šampón za bicími šel sakra nahoru a tvořivě si hrál s hajtkou, činely a vůbec tak nějak lámal rytmy pěkně po svém. Ravelini suverénně sahali po polyrytmických konstrukcích, rozhodně zapomeňte na bigbetaové bumčvachty. Výsledná škatule by se mohla pohybovat někde na ose prog – emo – math – rock’n’roll. Po prvním poslechu, takže bez záruky.
Nacpaná Mumie byla po celou dobu v euforii, sál tmelila pozitivní energie. Troufám si tvrdit, že až to chalani vydají (na konci března jdou do studia) a všechno se povede, bude to pro všechny šok. I já čuměl jako puk. Špičkový koncert, jenž potěšil o to víc, že jsem si po hodně dlouhé době říkal, jaké to tady máme skvělé kapely. Za hranice jsem tentokrát nekoukal a ani jsem si na ně nevzpomněl.

PS: A malé „píár“ nakonec. V Ústí za chvíli vystoupí Erik Truffaz se Sly Johnsonem a hnedle poté budou následovat The Young Gods. Paráda.

onDRajs