Předskokan Lišaj se už před nějakou dobou začlenil ke stálicím určité vrstvy tuzemské alternativy. Naživo se okamžitě ukazuje, že jeho hlavní silou jsou terénní nahrávky. Šedý šum postupem času příjemně expanduje a obepíná posluchače, chvílemi se intenzita dokonce blíží hluku. Nápad jej rytmizovat je dobrý a v případě zdrojových materiálů funguje, složitější to je s přidanými beaty. Střídmější rytmika první poloviny setu je ideově blízká ambient house/technu, ovšem vyhýbá se jejich časté prvoplánovitosti, druhá část do ní naopak padá po nose a korunu nasazuje líbivými synťákovými melodiemi. Dalo by se říci, že první polovina setu je ambientní, druhá chilloutová. Výhodou oproti nahrávkám je ještě stabilní, hutný zvuk a méně výrazné mluvené slovo, z nějž se ztrácí patos a obsah a zbývá melodie a rytmus.

Divadlo 29 snad posílilo aparaturu, Nadja zní v poměrně malém prostoru masivně. Navíc je tenhle set největší metal, co jsem od Aidana Bakera slyšel. Nad navrstvenými shoegazovými masami zní doomové riffy, pro Nadju typických snových melodií ve vyšších polohách je pomálu. Automat, který byl před lety jen občasným zpestřením, zní neustále. Doom metal a shoegaze se prolamují z písňové formy do většího, abstraktnějšího celku, který naplno využívá jejich potenciál. Repetice a explicitní rytmus okamžitě vtahují do setu a po dlouhé minuty posluchač blaženě driftuje spolu s hudbou. Ovšem tenhle vzorec je dost jednoduchý a duo jej používá o něco déle, než by bylo záhodno. Ale rozpaky netrvají dlouho, set přechází do o poznání abstraktnější a sofistikovanější polohy a končí v nejlepším.

Je to pozoruhodné. Aidan Baker v zásadě rozjel regulérní kapitalistickou sériovou výrobu. Kapela přijede, zapíchne po kabelu do kytary, basy a kufříku s efekty pro obé, odehraje vynikající koncert a jede dál. (Odposlechy? Komba? Prosím vás.) Ale ty koncerty opravdu jsou vynikající a opravdu se podstatně liší. A to si zaslouží respekt.