Předpokládám, že při vyslovení slovního spojení „drone doom“ se člověku se základním přehledem vybaví dvě kapely: Sunn O))), vlajkonoši, a Earth, zakladatelé. Nad třetí kapelou bude tázaný chvilku přemýšlet, ale nejspíš zmíní právě Nadju. (Upřímně řečeno, koho jiného jmenovat? The Angelic Process jsou strukturovanější, Asva se pohybuje postupně dál a dál od (pseudo)žánru, Khanate jsou „prostě“ brutální doom, Aethenor mají vlivů mnohem víc, Hyatari až tak super nejsou a KTL jsou jen pár kroků od Sunn. Zapomněl jsem na někoho, kdo by si zasloužil zmínku? Nebo tu kapelu prostě neznám? Pravděpodobně.) Tahle dvojice tu hraje každou chvíli, přesto jsem ji dosud viděl jen jednou, a Aidana Bakera sólově vůbec. Těšil jsem se velice, a musím říct, že i jako závěr deseti dnů, kdy se mi nějakou náhodou sešlo hrozně moc zážitků, to bylo super.

Večer začíná někde před devátou AIDAN BAKER. Akce má od začátku nádherně introvertní atmosféru: temný sklep K4 a na pódiu člověk, který neřekl ani slovo a hned začal hrát. Baker jede čistě přes specifický zvuk své kytary, pár smyček a svůj improvizační um. Tady samozřejmě narážím na problém, jak popsat takhle abstraktní hudbu: jdeme básnit – Bakerova kytara zní lehce mořsky, což se prolíná s pocitem zemitosti, takový snový přelet nad nějakou plání, u které není jisté, jaké je vlastně matérie. První část setu jsou pro něj (potažmo pro Nadju) typické drone ambientní plochy právě popsané nálady, ve druhé se po zapojení nějakých field recordings přesouvá k vyšším tónům, které už netvoří plochy, ale mají blíž k nějakému klidnému minimalismu, ovšem tahle improvizace je podstatně méně strukturovaná. Baker tvoří hudbu tak, že si nahraje pár (tuším, že většinu času byly dvě až čtyři) smyček a nad nimi tvoří další melodii. Většinu času se spokojeně plavím se zavřenýma očima a velice mě těší, že po jejich otevření se obraz vůbec nemění. Na rozdíl od včerejší nacpané Dobešky je K4, řekněme, „pohodlně zaplněná“, tzn. naprostá většina lidí spokojeně sedí. Třetí a poslední část je opět zvukově hutnější a výrazněji rytmická.

Původně jsem čekal, že OFF THE INTERNATIONAL RADAR třeba ani nestihnu, protože budou hrát první, nicméně předpokládání se nesplnila. Tahle kapela hraje něco jako space rock: používá spoustu synťáků a nekonečné rytmy. S rytmy nemám problém: bicí o třech kusech byly vynikající a basa místy přímo božská. V nejlepších momentech mi Kanaďané připomínali All Sides, skvělý projekt dámy, co hraje živě na basu s Troum, který mám rád pro jeho neskutečný groove. Bohužel, basák i bubeník dost často odbíhali ke klávesám/syntezátorům, na jejichž nadužívání jsem (až na výjimky jako Zombi) dost alergický. Jinak koncert provázela projekce sestávající z leteckých záběrů na města, lesy, stáda krav atp. a celou dobu se hrálo, žádné pauzy na představování, což je mi sympatické. Celkově lehká rozpolcenost, koncert měl super momenty, ale i spoustu iritujících míst.

NADJA nastupuje a v podstatě všechno vypadá jako před téměř dvěma roky na Creepy Teepee: Aidan Baker otočený do publika, Leah Buckareff (mimochodem, změnila vizáž, a to k lepšímu) zády k němu, mezi nimi stolek s efekty. Zatímco na Creepy Nadja předvedla svou měkčí a abstraktnější podobu, v K4 se valí prakticky od začátku plná zvuková stěna, rozplizlé doomové riffy a celku dává formu jednoduchý bicí automat. Pokud Baker vytvořil dojem přeletu nad snovou krajinou, zvuk Nadji přímo onou plání je. Opět se staví na smyčkách, ale jednak je daleko masivnější zvuk kytary, jednak je kytara podpořena basou. Hudba Nadji není postavená na extrémní hlasitosti, daleko spíš jde o pohlcení masou rozostřeného zvuku. Díky velikosti prostoru to byla prostě paráda.

Je mi docela líto, že Nadju lidé oproti Earth v podstatě ignorovali, na druhou stranu, velká část zážitku z ní spočívala právě v té intimitě a pohodovosti akce.