Hrají-li Natural Snow Buildings živě, jde o událost. Pokud je to v Čechách, dá se mluvit o zázraku. Francouzská dvojice si svým způsobem vybudovala kariéru na nedostupnosti. Jejich nahrávky, jakkoli četné, totiž dlouho vycházely ve vydáních pár desítek kusů a šířily se všelijak. Exkluzivnost večera pak ještě zvedá ohlášený křest nové nahrávky jednoho z nejlepších českých projektů Rouilleux.

Přes veškerou zajímavost to naštěstí zajímá jen velice omezený počet lidí, zahraniční hosté a místní známí tak maličký klub plní důkladně, ale do příslovečných sardinek a koncertu Chelsea Wolfe ještě zbývá dost. Vzhledem k policejní hodině začíná ROUILLEUX včas. Původní one-man projekt se cestou od debutu na pódium divoce rozrostl, načež poněkud splasknul a snad i zkrotnul a ustálil se. Dnes, stejně jako na novince, tak hraje základní rockové trio, v němž basu místy střídá Korg a bicí (o síle tří bubnů) trubka. Hrají se výhradně nové věci, komunikace s lidmi nulová, oslavné proslovy se opravdu nekonají. Mimochodem, máloco je duchu hudby Rouilleux vzdálenější. Atmosféra zklamání, rezignace, melancholie z Zugzwang zůstává a spolu s hlasem a zvukem kytary funguje jako spolehlivé poznávací znamení, rozšíření na kapelu ovšem mění hodně.

Asi největší devízou současných Rouilleux je umění „ne tak docela.“ Podobnost s ranými a současnými Swans v jejich rocku zbaveném všeho kromě intenzity je v hypnotických repeticích hodně zřetelná, dá se mluvit i o řadě žánrů Swans příbuzných i jimi ovlivněných: noise rocku, post-hardcore, post metalu, post-rocku. Kapela ale nikdy nezní jako žánrovka. Jmenované styly si osvojily naléhavost, až se z ní stalo jen žánrové klišé. „Písničkář“ Rouilleux tento pocit očistil. Trochu paradoxně jsou jeho (nebo jejich) rockovější skladby ty více strhující, zatímco měkčí polohy občas jen prošumí. Rouilleux zní sevřeněji, cílevědoměji, snad o poznání méně osobitě, rozhodně jsou přímočařejší. A večer otevřeli k mé velké spokojenosti.

Vycházka na čerstvý vzduch se neočekávaně prodlužuje - přibližně polovina kavárenské populace vylezla na kouřovou, takže k čistému ovzduší vede ještě několikametrová cesta dýmovým tunelem. Ale jinak je krásný, vlahý podvečer. Sedíme venku a čekáme na hučení ohlašující začátek dronového koncertu. Hučení přichází, já přicházím, ale drone nikde. NATURAL SNOW BUILDINGS mě hned zkraje setu lehce šokují. Jejich typický zvuk, mohutný, kompaktní, zabarvený řadou zpravidla východních lidových nástrojů úplně absentuje a nahrazuje jej téměř post-rockový výraz. Dvě kytary hrají hudbu mnohem křehčí, konkrétnější strukturou, naopak abstraktnější náladou, bližší Evropě i její klasické hudbě; na poměry NSB formalismus. Solange Gularte, ženská část dua, vybrnkává melodie, Mehdi Ameziane je blíže ambientu, ale prakticky nikdy během první skladby nepřechází do ploch. Nenapadá mě adekvátní srovnání, což souvisí se skutečností, že si nakonec první skladbu (20 minut?) velice užívám jako zajímavý úkrok stranou.

Ve druhé skladbě naopak Natural Snow Buildings ukazují to nejlepší ze své současné tvorby. Zvukové stěny jsou tentokrát plné, druhá kytara postupně vystupuje s naznačením fascinujících melodií. Dvojice nikam nespěchá, ale postupně hudba člověka obklopuje a pohlcuje, nechává ho zvolna proplouvat zvukovou krajinou, snovou, cizí, podivnou a nádhernou. Bohatstvím barev a melodií NSB připomínají Nadju; využití drone tu neznamená minimalismus. Proti Nadje ale Francouzi mnohem méně smyčkují, většina věcí zní naživo ze dvou kytar. Lidové nástroje znící z playbacku nejsou nijak zásadní, jelikož za pomoci arzenálu efektů posunují NSB kytarový zvuk do nečekaných poloh. Jen minimum koncertů na mě působilo tak silně jako tenhle ponor do zvukového neznáma.

Po tomto snad půlhodinovém kolosu se víceméně končí. Třetí skladba je kratší a jednodušší, konečně v ní dojde na jeden z nejkrásnějších prvků hudby Natural Snow Buildings, zpěv, zastřený, zasněný, žensky znějící. Zpívá však Ameziane, mužská část kapely, zní to jaksi hruběji, do magického vyznění z nahrávek dost chybí. Mám problém uvěřit, že na deskách opravdu zpívá on, ale říkají to v rozhovoru, v Amezianeho podobně kvalitním sólo projektu TwinSisterMoon je ten zpěv taky, takže tomu asi budu muset uvěřit. Po dohrání se dvojice nerdíků ukloní a že prý to bylo vše, dav si vytleská ještě jeden song, víceméně typický, ale bez geniálních melodií druhé skladby, pak už Francouzi mizí v davu.

Z koncertu jedné ze svých nejoblíbenějších kapel odcházím nadšen.