Díky mé pozvolna rostoucí averzi vůči festivalům, především těm větším, jsem byl velmi mile překvapen, že i během právě probíhající festivalové sezóny se našla příležitost na návštěvu klasického klubového koncertu, kde si lidi navzájem nešlapou na nohy a na hrající kapely se nemusí dívat dalekohledem. Předvídal jsem návštěvu okolo patnácti lidí, ale ukázalo se, že Praha na tom až tak špatně není a přestože se informace o konání této notně undergroundové akce rozšířila na internetu až někdy v pondělí, tj. 2 dny dopředu, odhadem se dostavilo tak 40 extrému chtivých magorů.

Domácí support nechť promine, ale nejsem schopen o jejich vystoupení moc napsat, neboť jsem celý set proseděl na zahrádce a kecal se známými. Nezaznamenal jsem ani jméno kapely, pouze to, že šlo o brutální nálož smrti a hlasivky mučili rovnou dva borci. Podobně jako spolu šermují dva kytaristi a sólo střídá sólo, tak zde řval nejdřív jeden a pak ten druhý. Existuje i možnost, že chroptěli oba naráz, ale pokud ano, tak mi to uniklo. Na začátku jedné skladby se z klubu dokonce ozvalo takové zakvílení, za které by se nemusel stydět ani šílenec Nattramn ze suicidal blackového projektu Silencer.

Uběhly nějaké minuty a uvnitř Vopice se začaly rozléhat jakési tóny, což bylo znamení, že je načase zvednout zadek a dostat do něj několik kopanců od švédských deathmetalistů Tribulation. Otázka zněla, jak silné ty kopance budou, protože potkat pány někde v zapadlé uličce, strachy se zřejmě neposerete. Přinejmenším oba kytaristi měli solidní podváhu a byli nastrojení jako kurvičky stylu té nejsprostější francouzské dekadence (tričko s potiskem ksichtu Tolkienova Gluma ovšem vedlo). Žerty stranou, jakmile seveřané hrábli do strun, všem v sále bylo jasné, že tady se žádného divadélka nedočkají, tohle byla totiž palba non plus ultra, která se poslouchala jedna báseň. Nejednalo se o žádnou prasečinu v americkém stylu, pánové zůstávají věrni spíše domácím kořenům, neštítí se thrashových vsuvek, umně do svého projevu motají heavíkem navoněná sólíčka, nemají problém zahrát pomalejší melancholickou skladbu, paří o sto šest, bubeník se s přehledem dostává zpátky do rozjeté skladby, když je nucen ze sebe shazovat černý hadr s logem kapely, který byl zavěšen za jeho zády a spadl na něj. Vůbec z muziky Tribulation a jejich živého projevu jde ohromná energie. Všemu pomohlo i slušné nazvučení, které dle mých osobních zkušeností v Modré Vopici většinou drží. Publikum včetně mě tleská a hlučí.

Laťka byla nastavena vysoko, a tak jsem byl zvědav, jak odpoví američtí blackaři Negative Plane, jejichž muzika má v sobě velmi ortodoxní náboj, nicméně je zkomponovaná naprosto neortodoxně. Tentokrát se jelo pouze ve třech, přičemž kytaru a vokál obstaral hlavní kumštýř kapely Nameless Void. Borci nepoužívají žádné barvičky, místo toho se zahalili do kapucí černých mikin, obličeje zakryli svými vlasy a dali se do díla. Jak už jsem naznačil, hudba to byla nelehce uchopitelná, Nameless Void využíval celou délku hmatníku na jeho kytaře oběma rukama, velice často mu trsátko vystoupilo až někam k levé ruce, vzápětí dolů atd. atd. Rozhodně v podání Negative Plane nejde o klasický black metal, kdy během riffu čtyřikrát změníte postavení prstů na hmatníku a drhnete to, naopak se vyluzované melodie různě klátily, obracely, rotovaly a posunovaly. Celkové vyznění těchto melodických kejklí bylo skutečně evil. Podobné zvrácenosti produkují např. Švédi Ondskapt nebo o dost méně známé kalifornské uskupení Black Twilight Circle kolem kapel Ashdautas, Volahn a Arizmenda. Snad jedinou výtku, kterou bych vůči vystoupení Negative Plane měl, byla absence druhé kytary. Ze začátku to takový problém nebyl, člověk měl co dělat, aby ho ty riffy nepohltily jako černá díra, avšak po nějaké době, když jsem si přivykl, bylo znát, že aby kapela dosáhla při koncertech svého plného potenciálu, tak se bez druhé kejtry zřejmě neobejde. Výborný dojem z hudby to ale nijak nezkazilo, zvuk si udržel solidní úroveň až do konce a diváci odcházeli domů se sytým břichem.