Druhý samostatný headlining koncert Nightwish v ČR, po dlouhých 8 (!) letech, se tešil nebývale velkému zájmu veřejnosti, protože fanouškovská základna se přeci jen od dob Wishmastera "malinko" rozrostla. V prostorné T-Mobile Aréně se to při mém příchodu kolem sedmé hodiny večerní už hemží několika tisíci lidmi, kteří pobíhají v útrobách haly a zaujímají strategické pozice na tribunách nebo vytváří mohutnou diváckou masu před pódiem. Nutno podotknout, že na to byl zhora z ochozů skutečně impozantní pohled, dávajíce tak tušit, že tohle bude něco opravdu BIG...

Pain nastupují snad na minutu přesně ve 20:00 a dokonale plní roli rozehřívače, k čemuž je jejich elektro metal ve stylu Rammstein nebo Roba Zombieho jako stvořený. Asi nemá cenu se okolo této koncertní jistoty nějak obšírně rozepisovat, protože tahle neustále se obměnující parta kolem Petera Tägtgrena je už dostatečně zvučným jménem. Přesto

pár slov: zazněl takový krátký průřez kariérou, logicky se nejvíce sázelo na typicky šlapavé hitovky (Same Old Song, End of the Line, Shut Your Mouth...), které po chvíli navozují maličko pocit nudy, a tak Pain dopostřed zařadili vláčnější kus Just Hate Me. Tägtgrenovci si evidentně užívají možnost hrát v arénách a sportovních halách a mezi nimi a davem je znát oboustranná výměna energií, takže Peter i druhý kytarista Michael neskrývali nadšení z pražského publika... Na závěr si nechám poznámku k nazvučení, které už od začátku naznačovalo precizní ucho zvukařovo a během setu Nightwish se zvuk ještě více vyleštil. Dlouho už jsem na živo neslyšel takhle krásně čitelný, vyvážený a nepřeřvaný zvuk...

Finové nakráčeli za zvuku intra a řvoucí haly na prkna, která znamenají svět, krátce po deváté a je znát, že tahle kapela to má skutečně na háku. Kromě trsátek létají do publika hlavně úsměvy a je z nich cítit celková pohoda a uvolněnost a to samé přenášejí i na návštěvníky dnešního kulturního večera. Jak by taky ne, když jsou podpořeni zmíněným geniálním nazvučením a působivou světelnou show, o které se hodně mluvilo už před koncertem. Tenhle koncert tedy u mě drží i další prim a to v podobě nejvýpravnějšího živého vystoupení, které jsem měl tu čest shlédnout: kromě obligátních šlehajících plamenů a výbuchů (známých už z DVD End of an Era) byly k vidění i lecjaké další pyro kejkle a vychytávky, např. za zvuku čepele při The Poet and the Pendulum nad publikum vystřelily do vzduchu krvavě rudé provazce a při Nemo se z nebe spustil sníh...

Playlist se jak vidno soustředil hlavně na poslední desku Dark Passion Play, ale ani při těch starších kouscích se Anette nemusela červenat studem a podala je osobitě a po svém, byť při vypjatějších hlasových polohách trochu ztrácela na jistotě, ale při tom koncertním zápřahu se není co divit... Oproti Tarje se nesnažila tolik oslňovat střídáním šatů během koncertu a zůstala v podstatě jen u jednoho slušivého modelu, přesto na pódiu působila hodně sympaticky a svěže. Kdo nechtěl koukat na Anetku, mohl se kochat mužskou částí kapely a bylo na co...Tuomas si přidal další klávesy, Marco měl novou (zlejší) basu a Jukka novou kérku...

Sečteno a podtrženo, zvukově, hudebně i vizuálně si troufám tvrdit, že je tu

adept na koncert roku a to máme teprve únor! :-)

Playlist:
Intro
Bye Bye Beautiful
Cadence of Her Last Breath
Dark Chest of Wonders
Ever Dream
Whoever Brings the Night
Amaranth
The Islander
The Poet and the Pendulum
Death to the World
Sahara
Nemo
7 Days to the Wolves
Wishmaster
Wish I Had an Angel
Outro