Návštěva tohoto koncertu byla dlouho velkým otazníkem, jelikož představa kombinace naplněného Futura a většinou nicmoc zvuku nepřevládala nad lákadlem jménem Nile & George Kollias. Částečnou odpověď poskytl nakonec šéf a jeho zdravotní indispozice (opět) a definitivně pak zpráva, že se v útrobách klubu bude pohybovat i několik známých koncertních zevlounů, tu Marastu bližších, tu vzdálenějších. Spěchat nebylo moc kam, začátek 19:00 byl tak akorát na polknutí něco málo pochutin na přilehlém Andělu a posezení v parku s vonnou tyčinou.
Okolo 19:30, zatímco se snažíme najít umístění pro MJC plachtu, se na pódiu začínají rozehřívat Srbové Amon Din (nikoliv Amon Dim, jak se objevovalo nejen na plakátech a v PR článcích). Oscilace mezi thrashem a deathem nepatří mezi vyloženě špatné pokusy, paradoxně je z tvorby více cítit prvně jmenovaný element, ačkoliv kapela se dle svého profilu snaží přísahat spíše na pravověrný death metal. Jelikož ale ani živě Amon Din nepřináší do žánru nic inovativního, je zhruba v půlce setu sledování nahrazeno pivkem a přesunem směr vstupní schodiště, kde za vydatného povzbuzování Shindy crew konečně připevňujeme MJC plachtu.
Raraši Belphegor jsou jiný kalibr a dle množství hlav v „bazénu“ pod pódiem nemálo návštěvníků přišlo právě na tyto sírou vonící Rakušáky. Zvuk je podstatně lepší, zatímco Amon Din jej měli stažený na „komorní“ úroveň, Belphegor si ho dali kapánek moc doprava, ale i tak to stačilo, aby se jednotlivé nástroje daly odlišit, nicméně koulovatět se již začalo. Po všech stránkách sehraná kapela vytěžila i z minimální vizuální prezentace (červená-modrá-červená-zelená-červená) a měla tak zasloužený ohlas, místy vřelejší a bouřlivější, než kapela večera. Nejsem žádným pravověrným fanouškem blacku, ale nezbývá mi, než konstatovat, že se rouhalo vskutku příjemně, přičemž škoda, že z Bondage Goat Zombie zazněly jen tři skladby (Bondage Goat Zombie, Stigma Diabolicum, Justine: Soaked in Blood), které v porovnání se starší, jednodušší, tvorbou byly takové více „behemothovsky“ valivé.
Grave se asi budou věčně pohybovat mezi naprosto oddanými fanoušky a skupinou deathmetalistů, kterým bude při jejich old-school tvorbě pocukávat v koutcích. Po výborném vystoupení z před dvou let v Abatonu předvedli energickou show i ve Futuru. V podstatě na stejném časovém prostoru jako Belphegor (cca 50 minut) ze sebe vydali to nejlepší, co dokáží. V porovnání s kolegy ze stejné vlny (Dismember, Entombed) se snaží na pódiu tvářit živočišněji a odhodlaněji, ale občas tato snaha vyznívá křečovitě. Přesto to bylo vynikající a dostalo se jim zaslouženého aplausu za každou jednotlivou skladbou – od historických Deformed, Into the Grave, přes You'll Never See..., Turning Black, Soulless až po aktuální A World in Darknes, Fallen (Angel Son) či Bloodpath. Švédi prostě umí.
Schválně jsem se, po neblahých zkušenost z předchozích návštěv, zaměřil na nazvučení a vyzkoušel několik míst v různých vzdálenostech od pódia, a s odstupem času musím konstatovat, že Grave to tentokrát ve Futuru vyhráli na celé čáře. Je to samozřejmě spojené i s celkově odlišným pojetím hudby, ale od toho má mít kapela koneckonců svého člověka, který jí zajistí kvalitní nazvučení. Proto mi pořád nejde na rozum, co za hluchoně futuristického (latinsky pytchus surdus) mohlo sedět (nebo stále sedí) v kukani naproti pódiu, že se snaží za každou cenu vyždímat z místního ubohého aparátku maximum? Když ho to nebaví, proč to dělá? Nebo nerozumí a neví jak nazvučit kapelu jako je Nile? Tak ať to nedělá! Podobné situace mne dohánějí k pláči, že se stále opakují. S koncertními prostory je bohužel Praha na štíru a ve Futuru se evidentně hraje na to, že si nikdo stěžovat nebude, jelikož se tam vesele jedou diskotéky, kde zvuk nikdo neřeší...
Ano, Nile byl zvukově průser jak Brno (nic proti panu Lemmymu) a tušit to bylo už při intru v úvodní What Can Be Safely Written. A jakmile George Kollias po půlminutě naplno rozjel svoje nožky a začal naklepávat řízky, byl konec. Co je platné, že krásně vidíte, když i přes špunty v uších slyšíte pouze tučnou masitou kouli, ze které občas vystřelí tu kytarové sólo, tu přechod, tu výrazněji zaslechnete zpěv? Co je platné, když se snaží kapela, ale pan Poleno má u pultíku padla? Vydržet hodinu hlukového teroru bylo nadlidské a není se čemu divit, že dobrá polovina návštěvníků prchla ještě než se Nile přehoupli do druhé půle? Po více jak hodině sál téměř zel prázdnotou a vydrželi pouze skalní příznivci namačkaní těsně pod pódiem, kde se dalo alespoň slušněji poslouchat z odposlechů. Zatlačil jsem tedy slzu v oku a protrpěl se Sacrifice Unto Sebek, The Black Flame, Papyrus Containing the Spell to Preserve Its Possessor Against Attacks from He Who is in the Water, Ithyphallic, Ramses Bringer of War a s povděkem přivítam závěrečnou trojku Annihilation of the Wicked, Black Seeds of Vengeance a Unas Slayer of the Gods.
Uff. Do Futura na koncert podobného ražení již nikdy více, to raději pojedu z Klánovic ráno, než další podobné sonické martyrium.
GhAALL-ERKhA by mART_in