Jak symbolické, že se američtí doomaři Novembers Doom vydali na svou první návštěvu do Evropy, respektive do Čech zrovna v listopadu. Zohledníme-li fakt, že půst způsobený akutním nedostatkem doomových koncertů bylo již třeba přerušit, tak tato akce pořádaná kým jiným, než Shindy Prod. přišla náramně vhod. Jediné, co zprvu mohlo trošku mrzet, je neúčast dánských Saturnus, ale ne vždy vše klapne na sto procent a tak budeme doufat, že je zde co nevidět opravdu premiérově přivítáme.

Zajímavé bylo, že všechny kapely si na prknech klánovického Black Psa odbývali svou premiéru v České republice a i z toho důvodu jsem byl velice zvědavý na návštěvnost. Těžko se mi odhadovalo jakou fanouškovskou základnu zde tyto spolky mají, ale přiznám se, že jsem byl spíše skeptický a obával jsem se nějakého „průseru“. Ovšem hned jak dorážím do Klánovic, respektive do Újezda, mé obavy jsou rozmetány. Nedovolím si sice odhadovat konečné číslo, ale každopádně opticky byl Black Pes moc hezky zaplněn.

Otvírákem celého koncertního večera se stali belgičtí Thurisaz – pro mě velká neznámá. Atmosférické intro hned dalo jasně najevo, o co půjde. Poměrně klasický a standardní atmosférický black metal s občasnými deathovými a doomovými prvky. Myslím, že recenze jejich hudbu vystihuje poměrně přesně, akorát já osobně bych se přiklonil k názoru, že jsou více průměrní než nadprůměrní. Ano, já osobně to cítil jako naprostý, neurážející průměr, který sice příjemně naladil, ale výrazněji nezaujal. Musím sice ocenit snahu o pestrost a nápaditost skladeb, kde se to jen hemží kytarovými melodiemi, amto klávesami, zpěvy na spousty variací, ale výsledný dojem přesto nijak neohromil. Nějaké momenty byly sice velice dobré a pěkně poslouchatelné, ale jako celek možná moc rozvleklé a bohužel bylo zde i dost zbytečných pasáží v duchu atmo-blackových skřehotaček, které mě vyloženě nudily. Pochvalu si ale Thruisaz zaslouží i za snahu pracovat i s vokální stránkou a tak se zpěvově aktivně zapojují hned tři muzikanti a nabízí širokou hlasovou škálu od čistých melodických zpěvů, přes „ponuré“ deklamace až k blackovým ječákům. Na rozjezd v pořádku, chvílemi zábavné, chvílemi nudné, ale jako otvírák opravdu neurážející.

Pro mě osobně hlavní lákadlo celého koncertu bylo na programu přesně uprostřed. Zámořští Agalloch jsou poměrně nedoceněnou kapelou, protože svou kvalitu si stále úspěšně drží a patří k tomu nejlepšímu, co současná atmosférická scéna nabízí. Novinkové cd Ashes Againts the Grain to jen dokazuje a i jejich živá prezentace tento můj dojem potvrdila. Měl jsem jedno přání – bylo splněno hned z kraje a jako první song tak zní skvostná Falling Snow s výbornou kytarovou melodikou, která spolu s přímočarou a údernou rytmikou zněla hodně „heavy“, ale v balení Agalloch je to prostě něco zcela jedinečného. Jejich skladby jsou velice citlivě a jemně poskládané, pohrávají si s emocemi, s náladami a s atmosférou, nikam se neženou a nerušeně a nádherně přirozeně plynou, na druhou stranu umí i pěkně nastartovat a rozjet se do pořádných obrátek, aby se následně zase nechalo vyniknout akustickým pasážím, čistým zpěvům a decentním melodiím. Jediné, čeho jsem se obával bylo, aby právě ta křehká a jemná atmosféra na koncertě vynikla a to kouzlo překrásných melancholických melodií, které známe z cd, nebylo na koncertě tu tam. Vyšlo to tak na půl, chvílemi jsem měl pocit, že až moc syrový zvuk (který byl hlavně v první skladbě dost nevyvážený) tyto obavy naplňuje, ale naštěstí se vše srovnalo a hra melancholických nálad a překrásných melodií se naplno mohla rozjet i v Black Psu. A také že se rozjela. Dlouhé rozmanité skladby nabízely opravdu přehršel různých atmosfér a dokázaly plynule přecházet od razantnějších dark metalových vypalovaček ke klidným akustickým pasážím. Stejně jako u Thurisaz i u Agalloch byla příjemná kombinace čistých vokálů s blackovým ječákem (čistý vokál u Agalloch je má slabost a i zde mě v některých momentech dostával do kolen). Dokonale promyšlená struktura skladeb je opravdu jen tou pomyslnou třešničkou na dortu. Agalloch nejsou exhibicionisti, dokáží si kolikrát vystačit s minimem a jejich skladby rozhodně nejsou přeplácané, ale na druhou stranu nenudí, jsou pestré a hlavně mají své sugestivní kouzlo. Člověk by řekl, že na koncertě logicky budou více vynikat ty ostřejší metalovější pasáže a ne že by zněly špatně, ale přesto si dovolím tvrdit, že v těch vybrnkávačkách a klidných plochách to Agalloch slušelo ze všeho nejvíce. Z výtečné novinky zazněly ještě kupříkladu valivá zadoomaná Limbs nebo Bloodbirds. Nezapomnělo se ani na The Mantle (In the Shadow of Our Pale Companion) a mám takový pocit, že se dostalo i na úplně první desku Pale Folklore. Pro mě Agalloch přesně splnili to, co jsem očekával a byli tak pro mě hlavní hvězdy večera. Jsem moc rád, že jsem tomuto vystoupení mohl přihlížet a když tak člověk přemýšlí jakou atmosféričnost a emotivnost dokáží podat jen v klasickém nástrojovém obsazení patří jim dle mého čestné místo vedle es jako jsou například Opeth nebo Madder Mortem.

To opravdu hlavní nás má ale teprve čekat. Jak jsem již naznačoval, vůbec jsem netušil, co od koncertního vystoupení Novembers Doom očekávat, a tak jsem s napětím sledoval působivé intro během něhož se na pódium

vyvalil snad dvě stě kilový frontman s takovým elánem, až jsem opravdu zkoprněl. Když se člověk podívá na jeho tělesné proporce, ani se nediví, kde se v něm bere takový hlas (hluboký murmur jak má být). Oproti Agalloch byli Novembers Doom přímočařejší, tvrdší (byl zde cítit velký vliv death metalu) a hrubší, přesto si dokázali zachovat něco z doom metalové melancholie a zasmušelosti (také nechyběly čisté kytarové plochy a procítěné čisté zpěvy). Začátek mě příliš nepřesvědčil, krom prapodivného zvuku kytar zněla první skladba až příliš kolovrátkově a nudně, ale čím více vystoupení pokračovalo, tím více jsem do hudby těchto Amíku pronikal a jejich set mě čím dál více pohlcoval. Byl správně vygradovaný a musím uznat, že to celé mělo krásný spád. Novembers Doom také přijeli jen v klasickém nástrojovém obsazení (piano přivezou příště – to aby mohli splnit přání neustále skandujících fans, kteří si vehementně žádali Silent Tomorrow) a i zde se o vše důležité staraly kytary. Musím říct, že takhle hutný zvuk jsem už dlouho neslyšel a ještě umocněno charakterem hudby byl výsledný efekt opravdu velice naléhavý a těžkotonážní. A ani do třetice se nezapomnělo na čisté vokály, s kterými si obrovitý Paul poradil až překvapivě dobře, z hrubého projevu se dokázal ponořit i do jemných a procítěných ploch, které zvládal stejně dobře jako na deskách. Novembers Doom se sem tam také pustili do čistě melancholických a poklidných pasáží, ale daleko větší důraz byl kladen na razanci a údernost a svým vystoupením ND přesně naplnili to, co si představím pod škatulkou death/doom. Třeba taková Dark World Burden málem celý Black Pes o pár metrů posunula a hlavně díky skutečně monstrózně valivému zvuku působila tak tvrdě, že by kdejaká čistě deathová sebranka mohla tiše závidět. Z trošku jiného soudku zase byla třeba melancholická Within My Flesh. Zazněly i nějaké nové songy a Novembers Doom se

asi po hodince loučí a nemůžou se nabažit českého publika (evidentně je takto vřelé přijetí zaskočilo a dokonce několikrát požádali o společné fotky s diváky pod pódiem). Vůbec celé jejich vystupování a chování působilo strašně příjemně a přátelsky, zdobil je neustálý úsměv na rtech, vtípky a dobrá nálada a to se pak rázem dobrá nálada přenáší i do řad publika (které bylo dnešní večer fantastické), takže myslím, že nespokojených byste v Black Psu tento večer moc nenašli.