Chtěné a propracované disharmonie, propočítaná disrytmika, disonance. No a někdy prostě taky rozladěný nástroje a neschopnost trefit se do rytmu. Tak dneska se podíváme na ten druhej případ, na písničky, který se neuzdraví.

KOSTNATĚNÍ – Hrůza zvítězí (selfrelease, 2019)

Druhá deska Kostnatění se odvíjí zpočátku úplně nenápadně, běžně. Nějaké ty riffy, melodická kytara, naprogramovaný bicí (nic proti nim, jsou opravdu dobrý, viz dále), střední tempo black metalu, četl jsem trefné přirovnání k psychedelií líznutým Blut aus Nord. Kolem šesté minuty ale začneš tušit, že něco je jinak. A pokud doposloucháš první trek do konce, někdy kolem deváté minuty je jasný, že na téhle nahrávce zajímavé je především (roz)ladění kytar.

Nebudu ze sebe dělat pána na tohle téma, ale je jasný, že standartní ladění to nebude. Možná tak něco po vzoru Gorguts (Obscura) nebo nových Funereal Presence. Možná se jedná o mikrotonality… každopádně právě tenhle moment je pro zvuk desky určující. Při poslechu prostě cítíš, že takhle to být nemá, že je něco špatně, že je to prostě nemocný. Někomu to nesedne, díkyčau. Mně osobně to skřípání v pomalých pasážích ohromně baví, a nikdy bych bez toho jinak vcelku standardní nahrávku tolikrát neposlouchal. Až si říkám, že je škoda, že se zatím nikdo nechytil vydání materiálu na vinylu. Velkou zásluhu o kvalitu desky musím připsat mixu a masteringu (dělal ho, stejně jako programování bicích, Jakub Buczarski – Mare Cognitum!), protože celá deska zní až překvapivě dobře a profesionálně.

Hodnocení 80/100

DEAD REPTILE SHRINE – Tales of the Unknown (Bestial Burst, 2019)

Začnu takhle: jediným členem Dead Reptile Shrine je S. Devamitra, který psal i texty Goatmoon, se kterýma mají splitko. Dříve pro něj byli mocnou inspirací Graveland a Absurd a vydávali je přímo Wervolf. Takže si řeknem rovnou, že tohle teda není vůbec korektní, a tím bychom to spláchli a poslechli si muziku.

Stupidní až retardovaná produkce. Hudba je spíš mimo a falešná, než nějak propracovaně disonantní. Spíš amuzikální, než atonální. Ono je na pováženou, když neumíš pořádně hrát ani na jeden nástroj rovnou rozjet celou kapelu. A nevzdat to ani po 19 letech, když ses furt pořádně na nic nenaučil, to už je vyloženě debilní. Někdy má v sobě hudební neumětelství jakési kouzlo, dravost, kdy všechno se konec konců dá vyvážit atmosférou – no, to není tenhle případ. Tady jde spíš o nějakej divnej exhibicionismus, kdy se typos nebojí jít do folkových vybrnkávaček, aniž by pořádně zvládl kytaru.

A přesto musím přiznat, že jsem Dead Reptile Shrine poctivých 8 poslechů dal. Takže kde je něco lákavého? Je to originalita. V době, kdy doslova každý den vychází metalový desky, který zní úplně stejně, sterilně, nahraný stejně vyškolenýma, precizníma instrumentalistama, může být takováhle totálně retardovaná deska osvěžující.

Hodnocení 30/100

XARZEBAAL – III (Under the Sigil of Garazel/Putrid Cult, 2019)

To nejlepší nakonec. Nejde neposlouchat Xarzebaal, přestože je to úplná blbost. Nejlepší z nejhorších kapel. Zvracej temnotu ze dna svý duše, k tomu ti bude mlátit totálně šíleně nazvučená hajtka – top téhle monstrozity. Vše ostatní je velmi nepříjemný a temná energie z téhle nahrávky sálá jak z žádné, kterou jsem poslední dobu slyšel (v tomhle jsou blízko Teitanblood nebo Hellvetron). Nejde o bordel ve smyslu noise nebo war metalu, ale pořádnej těžkej, zlej, podladěnej black metal.

Hodnocení 50/100