Metal Chainsaw Massacre! Dvě ikony death metalu, každá z jiného koutu světa, se spojily, aby nám předvedli vlastní verzi kovu smrti. O pražskou zastávku se postarala Obscure Promotion, která akci pořádala ve znovuotevřeném Rock Café; vlastní otevření proběhlo den předtím. Sál byl odhlučněn a musím říct, že se práce na klubu povedly.

O rozehřátí se postarala kalifornská death/grindová banda Pathology. Z desek mě kapela nebrala vůbec, takže jsem ani nic neočekával, ale je pravda, že mě Pathology poměrně překvapili. Nejvíce potěšil zvuk, který byl na předkapelu na hodně vysoké úrovni. Byl sice neskutečně nahlas, ale čistý, takže v zadních řadách bylo vše ok. Všechny songy ale měly v podstatě jen dvě polohy; klepačka s death-slammingem a houpavé breakdowny. První dva tři songy v pořádku, ale pak se (alespoň u mě) dostavila únava z x-krát slyšeného. Skladby si byly podobné jako vejce vejci a přišlo mi, že se liší snad jen v občasném rozdílu BPM. Jako rozjezdová kapela Pathology vyloženě nezklamali a od fanoušků se jim dostalo i poměrně vřelého přijetí.

Na Grave jsem byl zvědav hodně. Poslední deska Burial Ground se nesla v hodně oldschoolovém duchu, tudíž vše naznačovalo, že takto bude pojat i celý koncert. A taky že ano! Oldschool swedish death metal jak stehno! Celá kapela rovnou po zvučení zůstala na pódiu, žádný teatrální příchod a odchod a deathmetalová zombie Ola Lindgren se svým tradičním cigárem v hubě za zvuků intra dával předzvěst masakru. Pořádně špinavý švédský zvuk si perfektně sedl s výběrem setlistu, který toho obsahoval hodně z prvních dvou desek - klasiky jako Extremely Rotten Flesh, Day of Mourning nebo You’ll Never See potěšily každého přítomného. Kapela se nebrala na pódiu příliš vážně, Ole byl samá srandička a neustále se něčemu křenil, bubeník Ronnie Bergerståhl se mi jevil na pódiu také sympaticky. Bubnoval velice zajímavě a vůbec mu nevadilo si hodit do hry nějaký pěkný přechod navíc, aby hru zpestřil. Nový přírůstek do rodiny Tobias Cristiansson (od roku 2010), který obsluhuje basu ještě v Dismember, působil, jako by byl v kapele už léta. Nové věci jako Liberation znějí naživo velice sebejistě a dobře, což je možná způsobeno také poměrně „odfláklou“ produkcí poslední desky. Kontrast rychlejších a pomalejších pasáží opravdu vynikl, přičemž ty pomalé jsou hlavní devízou Grave. Nakonec zazněla staroba Into the Grave a na úplný závěr Soulless. Škoda poměrně krátkého setu, koncert podle mého odhadu trval sotva slabou tričtvrtě hodinku.

Naopak Obituary si jako headliner „festu“ dali poměrně načas. Pro někoho jsou Obituary parta nudných staříků, kteří by to už měli dávno zabalit a pro někoho zase banda, která má pořád co nabídnout a s věkem zraje jako víno. Já osobně patřím ke druhé skupině.
Během jejich vystoupení jsem přišel na to, že Obituary jsou ideální kapela na brko…:) (a tak se také tak stalo) Jejich vystoupení jsem si opravdu užil. Je pravda, že pánové už pomalu tíhnou k jakémusi death-bigbítu, ale otázkou zůstává: Je to špatně? Pro mě tedy rozhodně ne! V „doomovějších“, pomalých pasážích (například Dying) jsem si pochutnával na temném feelingu skladeb, v těch rychlejších jako On the Floor ci List of Dead jsem si zase spokojeně pogoval při rychlejších rytmech a liboval si při nacorovatělých pasážích. A John a Donald Tardyové jsou stále sympaťáci. Donald za bicími sice nepředvádí žádné ultrarychlé peklo, ale je přesný, poměrně nápaditý a jeho hra má osobitý rukopis. To, že jeho bratr John zdědil kromě svého specifického deathmetalového ryku i bubenický talent, jsme mohli vidět při skladbě Blood to Give, kde pomáhal Donaldovi zmohutňovat jeho bubenickou hru. Samozřejmě jsme se dočkali dalších koncertních tutovek, jako jsou Threatening Skies, By the Light, Chopped in Half nebo Evil Ways. Ke konci koncertu však Trevora Perese potkaly nepříjemné problémy s kytarovým aparátem, který mu neustále vypadával, až přestal hrát úplně. Obituary tak museli dokonce přerušit rozehranou píseň, ale pohotový Ralph Santolla naštěstí mezitím bavil publikum sóly, aby se publikum nenudilo. Až na občasný pískot diváci trpělivě počkali a ještě si dvakrát vynutili přídavek. Aby taky ne, až na zmíněný problém byl zvuk jednoduše parádní! Trevor se ale problémů s kytarou bohužel stejně úplně nezbavil a ještě v poslední věci Slowly We Rot měl další větší výpadky zvuku. To už ale stejně všichni věděli, že se hraje poslední věc.

Sečteno, podtrženo – perfektní jízda, kde oba headlineři předvedli přesně to, co se od nich očekávalo. A sice parádní porci death metalu, jak ho vidí každý ze svého pohledu a prostředí. I když jsem přišel hlavně kvůli Grave, koncertní jedničkou večera se pro mě nakonec stali Obituary.