Psát úvodník k Obscene Extreme je fakt za trest. Napsáno bylo již všechno podstatné, každý ví, že se tento festival stal během pár let doslova kultovním a že je stále a stále větším tahákem pro nadšence z celého světa (cizinců na OEF je mnohem více než Čechů). Nemá tedy nejmenší cenu tu něco, již mnohokrát napsaného, omílat.

Cesta klasická, my dobrodruzi jsme zvolili vláček motoráček a již zde o zábavu nouze nebylo. Jako již tradičně se dostáváme do kupéčka s nějakými panáčky ze Švédska a opět jsou to trošičku čuňátka. Tentokrát to odnesla jedna stařenka… Žel vlak nabral během cesty hezké zpoždění a nezbytný dlabanec v restauračce také nějaký čas zabral, a tak se dostáváme do areálu přesně na čas – před 20:00. Stan postaven, chvilky euforického stavu při pohledu na starý dobrý areál a krásné, bezstarostné chvilky při poslechu muziky, kterou nám připravoval Dj Dejvy.
Následující NPLMD jsou opravdu šílení, hraje se zde na všechno možné i nemožné, mlátit vytaženým jackem o stůl – žádný problém a výsledkem je opravdu pořádná porce „industriální muziky“, která by se dala zrovna tak nazvat „nekompromisním hlukem“. Upřímně řečeno, po loňském, ne příliš strhujícím, vystoupení studia Hell jsem ani letos moc nečekal. Minulý ročník přineslo studio Hell ve svém programu inovaci řekl bych minimální a přišlo mi to už moc na jedno brdo. Ovšem letos se pánové a dámy vytáhli. Předvedli parádní show, chvílemi to vypadalo skoro jako cirkus – masky, chůdy, ohně, do toho samozřejmě propichování a také skoro „lesbi show“ nejednoho chlíváka potěšila. Jejich představení trvalo kolem 45 minut a bylo skutečně moc povedené – pestré, zábavné a i hudební doprovod zvolen dobře. No a poté se pokračuje v diskotéce, lidi si chodí pro své oblíbené songy, paří, kalí, jsou spokojeni, a tak to má být.

Noc jsem neměl příliš růžovou a jestli jsem naspal 3 hodiny, je to moc (nikoliv z důvodu alkoholových radovánek nebo jiné „nesvědomitosti“, nýbrž jsem si jen nemohl zvyknout na nepohodlí stanu) a možná i to mělo zásluhu, že jsem bohužel večer odpadl a nestihl tak vše, co bylo v mém plánu.
Tu čest a důvěru otevřít letošní ročník OEF tentokrát dostali slovenští Attack of Rage. Jejich grind core sice nepatřil k nejhorším, ale ničím výrazným nezaujal a tak pouze splnil roli otvíráku festu tím, že mě navnadil na další dění. To přišlo v podobě krajanů Eternal Bleednig a to již bylo mnohem zajímavější. Technický brutal death metal, který se nebojí přejít do opravdu krkolomných pasáží, byl velice příjemný na poslech a po sledování výkonů jednotlivých muzikantů patří všem uznání. Parádní práce. Na Wargore jsem byl poměrně dost zvědavý a tady jsem byl lehce zklamaný. Hudba těchto taliánů určitě není špatná, ale opět a rozhodně ne naposled se mi prostě stalo, že ač jsem obecné kvality kapely musel uznat, ničím mě nezaujala a nedokázala výrazněji strhnout mou pozornost. Navíc na mě kapela působila nesympatickým a namachrovaným dojmem. Nevím, jestli si myslí, že když si „vysimulovali“ titul, že teď jsou pány světa, ale zahazování mikrofonu a teatrální gesta rozhodně nebyly na místě. Jig-Ai vyplňovali prostor vzniklý odvoláním vystoupení Insidious Decrepancy (kterých je tedy opravdu škoda…). Jig jsou kapelou hodně aktivní a cpou se kam můžou, je to fajn a dostávají se do podvědomí lidí, kteří pak právem oceňují jejich kvality. Jejich vystoupení mají dle mého vzestupnou tendenci, vždy když je vidím, líbí se mi o kousek víc než jejich předešlý gig a ani dnešek nebyl výjimkou. Jejich skočný gore grind je prostě ideální na party a odezva ze strany diváku byla velice dobrá. Myslím, že to muselo i samotné kluky překvapit. Parádní, zábavné vystoupení. O Smashed Face jsem toho v poslední době slyšet dost a dost a těším se až uslyším i novinku, protože se o ní každý vyjadřuje v superlativech. Vystoupení na OEF se Smažkám ale až tak nepovedlo. Nebo nepovedlo, předvedli takový standard, ale určitě jsem je viděl i v lepší formě. Co je ovšem hned vidět a myslím, že to mohu použít i jako synonymum k této kapele, je píle. Kluci na sobě hodně makaj a šli neuvěřitelně nahoru a především Fred je o poznání lepší zpěvák než dříve a když je slyšet pokrok, je vše v pořádku a tak, jak má být. D.H.I.B.A.C. jsou první opravdovou zběsilostí (rozhodně ne poslední) a jejich extrémní grind core opravdu chvílemi připomínal tornádo. Ze začátku jim chyběla kytara, a tak pouze s basou (která ovšem zněla tak zpraseně, že chvílemi i absence kytary nebyla tak výrazná), dvěma řvouny a bubeníkem. Ovšem ničím výraznějším mě neuchvátili a v podobném stylu vystoupilo nakonec ještě nespočet kapel a v celkovém měřítku bych rozhodně DHIBAC víc jak těsně nad průměr nestavil. Další na řadě a v přesný čas nastupující (organizačně vše na jedničku s hvězdičkou, opravdu na málokterém českém fesťáku se vám stane, že vše klape podle časového harmonogramu a že přestávky mezi kapelami jsou tak maximálně desetiminutové. Tohle je prostě pro návštěvníky pohádka…) je Lama Tematica z Itálie. Opět extrém v podobě grind coru, troškou hc, crustovou zběsilostí. Lepší než v případě D.H.I.B.A.C., ale na to lepší z daného stylu si stále ještě musíme počkat. A ne tak dlouho, protože hned následující Němčouři World Downfall jsou jiné kafé. Jejich špinavý old scholl grind jsem si parádně užíval a bylo krásné sledovat živelnou melu jak na podiu, tak i pod ním. Dredatý zpěvák byl správně potrhlý a lítal po pódiu sem a tam. Také byl vlastně první, který na letošním ročníku (už je to tradicí...) ukázal davu své ohanbí. Cover od Terrorizer na konec byl naprosto parádní. O Nailed jsem také slyšel samé dobré, takže zvědavost byla. A tohle bylo hodně solidní vystoupení. Nikdy není dost brutálního, přesto technicky zdatného brutal deathu. Navíc se zde vynořovaly i dobré melodie a jejich set byl správně intenzivní a ucelený (zásluha dobrého zvuku). Moc pěkné a určitě se kouknu i po studiové tvorbě. Disturbance Project se někde zasekli, proto nemohli vystoupit v uvedený čas, ale jejich set se posunul na úplný konec programu do pozdních nočních hodin, kdy jsem již bohužel nebyl funkční. Takže tady sorry. Na N.C.C. opravdu musím mít náladu, jinak mě nebere ani jejich studiová tvorba, ani jejich koncerty. Tentokrát jsem asi náladu měl, protože mě jejich vystoupení celkem bavilo. Je to pořád klasika, nic nového nebo nečekaného se nedělo, ale bylo vše zvládnuto solidně a s přehledem podáno. I když personálně spříznění Jig – Ai mě bavili víc. Aaaaa, jeden z vrcholů celého festivalu. Nedávno recenzovaná placka Splitter mě dostala do kolen a nejinak tomu bylo s živým vystoupením. Excelentní grind core, parádní zvuk, vše jak z desky, dvěstěprocentní nasazení. Prostě jedním slovem parádní. Severský grind core jak má být, spousty melodií, dynamičnost, tohle prostě rozsekávalo. No a ten zvuk panečku, to byla prostě lahoda. Zpěvák fantastickej, hlasový projev na jedničku, navíc bylo vidět, jak ho to ohromně baví a že do vystoupení dává vše. Jak říkám, jeden z vrcholů festivalu. No a teď už program jede bez přestávek, co kapela, to masakr. Wasteform, v Česku jsou jako doma a sklízí tu zasloužené ovace. Vystoupení na OEF 2004 mě tenkrát hodně překvapilo, teď jsem již věděl o co „go“ a užil jsem si to náramně. Parádní brutal death, spousty houpaček, intenzivní, nekompromisní. Zpěvák, trošku při těle, vždy přiláká pozornost a fanoušci z prvních řad mu zběsile buší do pupku v rytmu nakopávajících pecek. Další brutal death, tentokrát z Komlumbie a o poznání rychlejší. Internal Suffering, ne nadarmo mají na obalech všelijaká tornáda a vzduchové víry, tohle totiž byla smršť, která se nevidí každý den. Rychlost, která brala dech, naprosto bez nějakého uklidnění jen a jen čistá zběsilost. Pro mnohé, převážně death metalové fanoušky, nejlepší vystoupení celého festivalu. Já chvílemi doplatil na ne příliš výhodné postavení u strany, kde nebyl zvuk až tak dobrý a občas dost nečitelný a ta smršť se pak slévala, ale když si člověk našel lepší místo, někde uprostřed, nebyl problém. Nová deska Sinister mě docela baví a stejně tomu bylo i s tímto vystoupením. Hrálo se jak z novinky, tak i starší kusy, dost se jelo ve střednětempých valivých rytmech. Hodně intenzivní muzika, i dobré melodie a přesvědčivý výkon vokalisty, který než na nějaké pobíhání a šílení na podiu vsadil na silácká gesta, urputné a zlé pohledy a z jeho gest a grimas bylo jasné, kdo je tady pánem. Jako jedna z legend death metalu ukázali, že mají stále co říct. Teď jsem byl opravdu zvědavý, co se strhne pod pódiem na Cripple Bastards. Peklo to bylo, ale nakonec se ukázalo, že ne až tak velké (oproti tomu, co přišlo v sobotu…). Moc jsem se těšil na Criply, moc, až to skoro bylo ke škodě. Nakonec však odcházím plně ukojen. Jejich muzika krásně šlape a je zrozena pro živá vystoupení. Chvíli se grinduje, chvíli crustuju, punkuje, ale pořád se jede dost rychle a dynamicky, zpěvák na nás neustále štěká, kytary jsou dostatečně melodické, rytmické zvraty také nastanou v tu pravou chvíli a tak se nenudím (což se někdy u podobných kapel stává…). Už přeci jen docela pozdní hodina, dav již silně posílen alkoholem a kdo ví čím vším, to je ideální pro podobnou hudbu, která vyvolá dobrou atmošku a tak v celém areálu můžete sledovat roztančené jedince s blaženými výrazy. Dead Infection, vidím nějak podezřele často, ale zrovna u téhle kapely to na škodu není. Jejich gore grindík poznáte okamžitě a málokdy zklame, ale zrovna teď už jsem podléhal únavě a víc než jejich vystoupení mě zajímalo teplíčko spacáku. Ovšem ještě sleduji a vše bylo v naprostém pořádku, lidí sice přirozeně ubývá, ale stále je pod pódiem pořádná mela a je vidět, že jsou zde Dead Infection velice oblíbeni. Nutno dodat, že zaslouženě. Squash Bowels zase zaskočili za Masacre, kteří žel nedostali víza. Další grind corová jistota a v Česku velice oblíbená kapela. Ani oni nezklamali a předvedli standardně dobrý set, ale už mě ničím moc nepřekvapí a přesto, že mě stále baví, není to co bývalo a musím říct, že bych asi raději viděl právě Masacre. Lidí už podstatně ubylo a tak se dalo být i před pódiem – vzácná chvilka, byly tam takové chlívy, že to bylo opravdu o život. Potom už definitivně podléhám a Miciny poslouchám jen ze stanu. Zdálo se to jako velice povedené, ohromný náhul a takový příval energie, až mě to málem z toho spacáku zase vyrvalo. Dál už ovšem nevydržím a tak následující Pretty Little Flower a Say Why bohužel nevidím, ani neslyším.

V sobotu ráno jsme se všichni jednohlasně usnesli, že nejlepší bude si jít do města něco nakoupit a případně si dojít na nějaký teplý dlabanec. Tomu podřizuji první dvě kapely Spasm a Bufo, což mě zejména u prvně jmenovaných mrzí, ale vydržet celý program je stejně nad lidské síly, a tak si člověk alespoň na chvíli odpočine. Bolesno Grinje už (alespoň z části) sleduji, ale že bych byl v sedmém nebi, to se říct nedá. Zkrátka grind core, sice řemeslně slušný, na jiném festu bych to třeba bral jako světlý okamžik, ale tady v té záplavě podobných kapel a v té konkurenci u mě neměli šanci nějak výrazněji uspět. Septycal Gorge z Italie drtili brutal death a nebylo to špatné. Nijak výrazně dobré také ne, ale rozhodně nadprůměr (i když jen lehký). O technické momenty nebylo nouze, dobré melodie, dynamika, dobrý zvuk, průměrný zpěv, výsledek docela dobré. Sylvester Staline probrali i poslední ospalce a opilce. Se svým energickým melodickým crustem tomu ani jinak být nemohlo. Zpěvák neustále hecoval publikum a nakonec snad více než polovinu setu odzpíval v kotli mezi lidmi. Sympatická kapela, sympatické vystoupení. Zastánci brutal death metalu určitě upřeli svůj zrak k Tears of Decay. Opět takový průměr, nic výrazného, ale určitě příjemný poslech. Řekl bych, že na letošním Obscenu vůbec bylo spousta průměrných kapel a sem tam něco výborného. Ovšem žádné vyložené průsery, i ty průměrnější kapely si zde udržovali určitou kvalitativní laťku, pod kterou se prostě nešlo. Přesně to byl případ ToD, solidní, ale nijak uchvacující. Především mi moc nesedl zpěv. Acroholia zas měla potěšit každého, trošku old schollověji tíhnoucího, grindového maniaka. Opět ten samý případ, v pohodě, dobré, jinde bych z toho třeba byl nadšen, tady průměr a nijak zvlášť mi jejich set k srdci nepřirostl. Z Putrefied, kde každý z členů vypadal jak nájemný vrah, šel trošku strach. A jak nekompromisně vypadali, tak do davu nekompromisně navalili pořádnou brutal deathovou lavinu. Jedno z těch opravdu povedených vystoupení a přesto, že studiová tvorba nikterak výrazně nepřekračuje pomyslnou hranici průměrnosti, živé vystoupení bylo skutečně vynikající. Nekompromisní zpěv, těžkotonážní kytarové hradby, dobrá rytmika. Jedno z velkých překvapení tohoto festu. Sickbag také nepředvedli vůbec zlé vystoupení. Šťavnatý mix hard coru s grind corem byl hodně živelný a energický. Dobré muzikantské výkony, zajímavě vystavěné skladby s naléhavým vokálem. Sypalo se, hopsalo se, občas se dokonce zabrousilo i do deathových vod. Bíle pláště dávají tušit, že nyní je chvilka pro nějaké gore grind zhovadilce. Epitome je klasika, naprostá klasika a tentokrát mě to vůbec nebaví. A myslím, že když řeknu, že je třeba čeští Jig – Ai strčili s přehledem do kapsy, nebudu daleko od pravdy. Nic nečekaného nebo kdovíjak zábavného se tu nedělo, klasické hopsačky, sem tam rychlejší výpady, ale tak nějak byl celek bezpohlavní, bez svého ksichtu, bez charisma. Tohle mě skutečně nevzalo. U grindu zůstáváme, tentokrát je mnohem víc načichlý HáCéčkem. Toxic Bonkers mě naopak docela baví a jsou hodně drsní, těžkotonážní a právě ony hard corové prvky se mi v jejich muzice moc líbily. Z pódia se valilo hodně energie a to ocenili i fanoušci, což bylo moc fajn a vůbec se sluší připomenout, že i letos byli fans naprosto famózní a kolikrát rozpoutali pod pódiem opravdové peklo. Mumakil ve své pětadvacetiminutovce předvedli hodně našláplý a drtící grind core. Vše odehráli suverénně, s přehledem zkušených muzikantů (přesto, že je tato kapela poměrně mladá) a jejich vystoupení mělo správný drive a pořádnou šťávu. Po delší době je tu české okénko v podobě Alienation Mental, kteří mě bavili tak na půl, první půlku vystoupení mě to bralo, pak již méně a musím říct, že i jako v případě Smažek, i u Mentálů jsem viděl o dost povedenější vystoupení. Pro mnohé velice očekávané vystoupení bylo právě to, co mělo následovat. Švédští (švédských kapel tu bylo opravdu požehnaně...) FromtheAshes a jejich brutální crustující grind core. Byl to mega nátlak, ale mě nevyhovoval zvuk, byl na mě až moc ostrý, moc rozháraný a rozprskaný a to mi celkový dojem z jinak povedeného vystoupení kazilo. Fanoušci extrémního HC, grindu, kterým nevadí pořádně crustující zvuk, museli být naprosto spokojeni. Mě neznámé jméno, ovšem po tomto vystoupení si Pisschrist pamatovat určitě budu. Tohle byl punk jak blázen. Ne, opravdu takhle zábavný a s nadhledem a pohodou podaný crust’n’roll jsem dlouho neviděl. Japončík s mikrofonem (nenechte se zmást, Pisschrist jsou z Austrálie) lítal po pódiu jak smyslů zbavený a myslím, že sám musel čučet, co za melu se pod ním a u něj strhlo. Na pódiu halda lidí, že to ochranka nestačila shazovat, pod pódiem jedna obrovská pogující kupa lidí, na které furt a furt přistávají další stagediveři, no prostě totální zvěřince. Parádní vystoupení, po kterém jsem měl výbornou náladu a zůstával mi úsměv na rtech. F.U.B.A.R. byl další extrémní kopanec a totálně uzemňující grind core. Už by se mohlo zdát, že je těch hulákajících a vyřvávajících zpěváků až moc a někdo to opravdu nepobírá, ale myslím, že Fubar si za svým vystoupením mohou stát, protože předvedli dobrý výkon. Ovšem musím říct, že po výtečné desce Justification… jsem čekal možná trochu víc, než „jen“ dobrý výkon. Fleshless z rodinných důvodů nemohli přijet, takže vzniklá mezera se rozprskla mezi ostatní kapely, které dostaly více času. S Massgrav se jede nadále v podobném stylu zběsilých punkových rytmů. Tentokrát jsou panáčci ze Švédska a je to na nich slyšet (švédské kapely se prostě poznají). Byla zde energie, byl zde přehled, byl zde i dobrý zvuk, ale přesto bych řekl, že za oběmi předešlými kapelami zaostávali. A nebo už to bylo opravdu tím, že jsem byl přesycen a chtělo to trošku změnu. Čas běží a je tu prostor pro jeden z velkých taháků celého festu a mnohými fanoušky nejvíce očekávanou kapelu. Driller Killer. Ti mě ovšem zklamali na celé čáře. Drhli si svůj d-beat trošku kolovrátkově a přesto, že na desce si to poslechnu i docela rád, tady to byla nuda až běda. Měl jsem pocit, že každá skladba má stejný kytarový základ, hrozná odrhovačka. Navíc kapela působila dojmem, že je jejich vystoupení obtěžuje a nudí. Stejně otrávený obličej jako vokalista jsem tedy měl po vystoupení i já a to i přesto, že zahráli mou oblíbenou pecku From Out of Nowhere. Ovšem ne na dlouho mi vydržel otrávený obličej, jejich krajani Skitsystem předvedli totiž pravý opak a vtrhli na pódium s takovou intenzitou, že jsem myslel, že odlétnu. Nedávno jsem se tu rozplýval nad novinkou a stejně tomu bude i s tímto vystoupením. To byla prostě paráda. Ta destruktivní atmosféra, ohromné nasazení a hlavně ucelené vystoupení. Jednotlivé skladby nedělily žádné pauzy, jelo se neustále bez přestávky a tak byl výsledný efekt takový, že vás Skitsystem pohltil, zničil a za půl hodiny vyplivl. Navíc parádní zvuk, přesně jako z desky, ostrý, ale ucelený a na koncertě byl ještě více vygradovaný a mohutný, takže tohle byla opravdu intenzivní crustová nálož. Zejména bych vyzdvihl výborný výkon zpěváků (kteří navíc obsluhují své nástroje – basa, kytara), kteří mají navíc perfektní hlas, který se do toho celku výtečně hodil. Z té neprostupné zvukové hradby navíc, přesně jako na desce, vylézaly parádní melodie a nenašel jsem jedinou věc, která by mi zabránila v tom, hodnotit tohle vystoupení (spolu se Splitter) za jedno z vůbec nejlepších. Jedna z nejkultovnějších gore kapel vůbec se při svém Cumbacku zastavila i na OEF. GUT, myslím, že k tomu ani netřeba příliš dodávat. Teď mají novou placku, jsou zpátky na koncertních prknech a tak i my jsme měli možnost jejich zvrhlou show okoštovat. Pravda, víc kecali než hráli. To byl motherfucker sem, motherfucker tam, pak snad deset minut hledali nějaké dvě „kurvy“, které by byly ochotné vylézt na pódium a posloužit jejich zvrhlé show (holky se asi lekly těch dvou gumových čůráků, s kterými tam GUT mávali, proto se nikdo nehlásil). Na pódiu bylo takových lidí, kteří se tam přetahovali o mikrofon, že jsem v tom měl opravdu guláš. Vždy někdo přilít, pár minut si zanadával a zase odlít. Všichni měli masky a tahali se i nějaká umělá střeva, bo co to bylo. Jedna (asi ledvina) přistála i na mě. No a když už se konečně po třech minutách uvedla skladba, byla dlouhá si tak patnáct vteřin. Ne vždy, ale opravdu poměr uvádění skladby/samotná skladba byl jaksi naopak než jsme většinou zvyklí (pokud nejste fanoušek Manowar). Když už se ale hrálo, tak to všude vřelo – na pódiu lidí, že jsem chudákům vyhazovačům fakt nezáviděl, pod pódiem mela jak prase. No ostatně, co jiného se dalo čekat. Když vybalili gore grindové hymny jako Dead Girls Don’t Say No nebo Cripple Bitch, tancovalo se o sto šest. Ale jo, docela dobře se na to koukalo, a když měl člověk zrovna náladu a překousl úmorné kecy, docela se mohl i bavit. Slyšel jsem o současné podobě Gut samé hrůzy, zas tak zlé to nebylo, ale na druhou stranu gore grind má již asi jiné krále. O tom, jak zapadnou na Obscín Dismember jsem měl docela obavy, ale nakonec ohromně vřelé přijetí nezpůsobilo údiv jen u mě, ale i u kapely samotné. Nutno dodat, že si to zasloužili. Ač je z desky nemusím a nikdy jsem je moc neposlouchal, tohle vystoupení mělo vše. Parádní melodický death metal s ohromnou šťávou, zapálením pro věc a profesionalitou, která byla cítit z každého jejich gesta nebo pohybu po pódiu. Jejich death metal byl syrový, zdravě agresivní a tvrdý, ale přesto hrály prim melodie, které byly většinou opravdu strhující. Tohle byla prostě škola death metalu se vším všudy a šlapavé rytmy spolu až s heavy vyhrávkami dostávaly do varu i mě, člověka tak klidného. U předělávky Iron Maiden jsem už jen slintal blahem, nádhera. I do této skladby dokázali promítnout svůj klasický rukopis, takže jste opravdu věděli, s kým máte tu čest a „maidnovské“ vyhrávky do toho zapadly dokonale. Moc se mi líbil i vokalista se svým hrubým hlasem, který lidem dokazoval, že přesto, že Dismember se melodičnosti nikdy nebránili, nejsou žádná vořezávátka. Málo platné, tohle bylo jedno z nejlepších vystoupení, co jsem za poslední dobu viděl (a to dost překvapuje i mě samotného, protože jak říkám, studiovou tvorbu jsem nikdy nemusel). Po parádním vystoupení se rychle musím naladit na úplně jinou vlnu, a to tu nejextrémnější. Zběsilí grinders Blockheads byli i pro mě lákadlem. Jejich set měl dle mého vzestupnou tendenci a bavil mě čím dál víc a ke konci jsem si to již plně užíval. Blockheads jsou prostě i v rámci grind coru extrémem a svou zběsilostí a ohromnou agresí nakopali prdel davu odvážlivců pod pódiem. Bathub Shitter, tak tito grindující Japončíci mě za srdíčko příliš nechytli. Hlavně zpěvák se mi vůbec nelíbil a kazil mi dojem z celého vystoupení. Jeho hlasový projev mi zkrátka vůbec neseděl a já se přes to nedokázal přenést, takže z tohohle vystoupení mi příliš pozitivního v hlavě neutkvělo. Nasghul zněli příjemně a řekl bych, že je to jedna z těch větších nadějí grind corové muziky. Pozdní hodina sice mnohým v jejich shlédnutí zabránila, ale myslím, že za to být vzhůru, rozhodně stáli. Předposlední kapelou letošního Obscínu jsou Defeated Sanity, o nichž jsem slyšel cosi v souvislosti s tvorbou nějakých Suffocation. Jo, jejich brutal death byl fajn, ale přesto si myslím, že je spousta nadějnějších deathových sebranek. Sice tomu nechyběla techničnost, náročnost, ani chytlavost, ale jako celek mě to ničím extra neupoutalo. No a na úplný závěr tu máme Uprise. Parádní vystoupení, old schoolovější grind core, HáCé, možná i TéHáCé, to vše byli Uprise :) Lepší závěr jsem si ani neuměl představit a jejich vystoupení mě ohromně bavilo a snesl bych je poslouchat ještě o půl hoďky déle.

Co dodat závěrem? Snad jen to, že i OEF 2006 byl povedený a opět přinesl nějaká zlepšení (druhé promítací plátno – mimochodem hezké porody) a hlavně počasí tentokrát VYŠLO. Za rok nashledanou...