Nebyl by to Obscene Extreme, aby se Trutnovské Bojiště neproměnilo v bahenní lázeň a čtvrteční déšť nedal všem jasně najevo, že jsme po roce opět všichni spolu, spokojeni, po pás od bahna, přesto s úsměvem na rtech a dobrou náladou. Nějaké počasí nám přece nemůže překazit tento svátek.

den o01 > čtvrtek 05.07.07

Po krátké diskošce, které jsem popravdě řečeno nevěnoval příliš pozornosti, je zde první kapela letošního Obscenu, tuzemská legenda thrash metalu Debustrol. Zařazení této kapely do programu OEF vyvolávalo jisté obavy, ale všechny pochybnosti vzaly za své ihned po začátku a Debustrol ukázal, že si umí poradit i s tím nejextrémnějším publikem. Parádní thrashová show v old schoolovém duchu. Nikdy bych nevěřil, že mě tohle může bavit, jelikož podobná hudba, i tvorba samotných Debustrol, mě docela míjí, ale upřímně musím uznat, že tohle mělo pořádné koule. Staré pecky šlapaly jak blázen a i reakce publika (v tomto případě logicky české části) byly výborné.
To Assassin už mě tak nenadchl. Řekl bych, že tohle byl spíš pravý opak, omšelá skopčácká thrashovka, které mě nejen naprosto míjí, ale skoro až odpuzuje, takže v tomto případě sorry.
Behemoth dokázali, že jsou profíci každým coulem a jasně dali najevo, proč si mohou dovolit jezdit jako headlineři těch největších akcí. Jejich show byla precizně zvládnutá, vše dokonale propracované, hudebním projevem počínaje, pohybovou složkou konče. Skutečně z každého pohybu máte pocit, že je pečlivě promyšlen, a tak i taková banalita jako „paření“ vypadá velice sladěně a efektně. Sice se tato propracovanost zdá být jakýmsi protipólem oné spontánnosti a bezprostřednosti, která z Obscínu sálá, přesto mi vystoupení Behemoth sedělo, a jak bylo vidno, nebyl jsem sám. Precizní práce bicích, jedinečné kytarové riffy a melodie, které jsou poznávacím znamením Behemoth, výtečné vokály a skutečně profi přednes. Moc dobré vystoupení, v mých očích o třídu výš, než na No Mercy.
Těžko vyjádřit slovy pocity jaké člověk má, když se opět po roce octne v milovaném areálu Na Bojišti, rok co rok potkává vždy ještě více známých, nasává pohodovou a přátelskou atmosféru, pobaví se obscénními excesy skutečně bizarních jedinců, kteří dodávají OEF tu správnou šťávu (kolikrát doslova) a atmosféru. Paráda. Užívám si tak, až téměř nestíhám Hellshow. Těžko vymýšlet neustále něco nového a zábavného, a už jen proto, že si dovedu představit, jak náročné to musí být, patří borcům z Hellu můj upřímný obdiv. Letos vystoupení Hellu sice na loňskou velkolepou show nestačilo, přesto si standard udrželo a zařadilo se do takového zlatého středu. Viděl jsem jak lepší, tak i horší. Pro ty, kteří by snad ještě netušili, o co šlo, tak si buďte jisti, že nedostatkem krve, vnitřností, nechutností, latexu a spoře oděných dívčin se rozhodně netrpělo.

den o02 > pátek 06.07.07

Páteční program začíná 13 hodinou a já jsem dal přednost návštěvě města a restaurace před první dvojkou Herpes De Crachat De Fillette a G.O.R.E., čímž se kapelám omlouvám, ale na druhou stranu, vše vidět skutečně nelze.
Na Vulnus už ovšem chybět nechci a tento nadějný řecký death si užívám. Je to technické, je to chytlavé, má to sílu, slušný vokál, jednotlivé nápady na dobré úrovni, přesto k evropské špičce ještě dlouhá cesta. Rozhodně ovšem nadějná kapela s potenciálem, který se ještě naplno projeví, to mi věřte!
A už takhle časně přichází jeden z vrcholů celého festivalu. Afgrund, swedish grind core as fuck! Mladá, nadějná kapela, která jasně ukazuje, že líheň severských grindových talentů je bezedná. Skvělý zvuk kytar, klasicky špinavý, chrastivý, švédský, hysterické vokály, nasypané bicí, intenzita jak hrom, navíc dost zajímavých zvratů a momentů, které překvapí. Třeba u pár kytarových partů jsem si dokonce vzpomněl i na moderní sekající kapely. Bordel to sice byl pořádný, přesto se zde našli parádní melodie, kytary byly celkově nápadité a já se nenudil ani na sekundu, naopak dvacet minut bylo žalostně málo.
Po dobré a výtečné kapele přichází pro mě osobně celkem nudná věc s názvem Distorted Impalement. V nedávné době jim vyšlo split s německými porno úchyly Gut, ovšem je asi tak stejně zábavné, jako tohle jejich vystoupení. A pakliže jsem použil slovo zábavné, vězte, že jde o ironii. Docela triviální brutal detahová hoblovačka s přesahy až do gore grindu. Střídají se rychlé pasáže s těmi houpavějšími, ale nic extra a hlavně stupidní kvičící vokál mě nebaví.
Poprvé se dostává i na tu punk/crustovou část Obscenu a nastupují Discharge, ehm, pardon Distress z Ruska. Docela jsem se na klasickou old school d-beatovou show těšil, ovšem dostavilo se mírné zklamání. Distress byli až moc průměrní a nenabízeli nic, co by je povýšilo nad zástupy podobně znějících punkáčů, takže tady těžký průměr. Klasické špinavě punkové odrhovačky, pořád v stejném rytmu, melodicky nic moc, vokál taky průměr. Neurazí, ani zvlášť nepotěší.
Ale jestli mě opravdu něco nepotěšilo, tak zpráva, že angličtí Narcosis se nám někde zatoulali, tudíž nevystoupí v předem plánovaný čas, nýbrž až někdy na konci programu (tedy cca ve 3h ráno). Na řadu tedy jdou čeští zombielogové Eardelete. Pohrobek N.C.C.éček Trutnov hezky rozhoupal a kvalitativní laťka šla nahoru. Příjemná grindující věcička, kde se kvíkalo o sto šest, hezky to odsýpalo a nová tvorba se mi zamlouvá více než N.C.C. Docela dost je zde sypaček a bicí jsou v rámci stylu zajímavé, hlavní vadou na kráse tak byl zbytečně vytažený zpěv, takže to kvičení opravdu chvílemi rvalo uši.
A že by bylo času na zbyt na nějaké korzování po areálu, to zatím opravdu nehrozní, jelikož i další formaci si hodlám pořádně užít. Life Is A Lie jsem se věnoval v nedávné recenzi a studiová tvorba mě skutečně zasáhla, žel živé vystoupení pro mě bylo velkým zklamáním. Troufám si tvrdit, že hlavní vinu na tom nese špatný zvuk, který znemožňoval dobré vyznění celkem pestré muziky, v které hrají krom agrese a údernosti prim i melodie a chytlavé pasáže. Jeden vokalista byl vytažený zbytečně moc, druhý nebyl téměř slyšet, chvílemi neposlouchatelně vytažená basa, to vše celé vystoupení naprosto potopilo a extrémní hard core s blackovým odérem (hlavně kytarová melodika) nevyzněl tak, jak bych si představoval. V tomto případě si troufám tvrdit, že je to docela škoda, o to víc, že zvuk se jinak celkově na festivale až na pár výjimek povedl.
Následující Cliteater jsem strávil obchůzkou metal core marketu i z důvodu, že těch gore grindů bude ještě dost a dost, ale dle reakcí a letmého pohledu bylo obecenstvo spokojeno a pod pódiem se začíná rozjíždět správně šílená mela.
Na Poláky Neuropathia jsem již zpět a tohle vystoupení mělo slušný drive. Hudba samotná má k tomu také ty nejlepší předpoklady, živelná kombinace grindu, crustu s nemalou dávkou rock’n’rollových prvků funguje živě výborně a na pohodový, nenáročný poslech se tyhle přímočaré, rychlé masáže hodí perfektně.
Návrat k death metalu mají na starost Digested Flesh a přesto, že mě z desky vůbec neberou, živě je to činka jak blázen a i mě po chvíli jejich vystoupení strhlo. Výtečný, hutný zvuk podporuje již tak mohutně válcující brutal deathovou mašinérii se spoustou slammů, pomalých houpaček, ale i rychlých sypaček. Zpěvák je správný řízek a evidentně je mohutnou přízní publika nadšen, takže se ani nedivím, že za chvíli sám skáče mezi lidi a během stage divingu jsem tohohle sympatického kořena zahlédl ještě i v dalším průběhu festivalu. Hudebně se jedná o dost tuctovou záležitost, která nemá příliš čím zaujmout (můj pocit ze studiové tvorby), ovšem přeneseno do praxe a na prkna znamenající svět se rázem karta obrací a tahle brutal slammy činka válcuje velice solidně.
Další z mnou recenzovaných věcí se chystá na pódium, konkrétně američtí nadšenci Magrudergrind, na které jsem opravdu zvědavý, a zde na rozdíl od Life Is A Lie jsou má očekávání naplněna, možná i překonána. Fast corový uragán doslova smetl vše, co stálo v cestě, vokalista lítal po pódiu jak smyslů zbavený a tahle jízda brala dech. Grindově nasypané pasáže se nervně a často střídají s brutálními hard core/punkovými výlety, přesně jak z desky, jen mnohem víc nakopnuté. Zvuk je pěkný, takže i přes veškerou bordelóznost této hudby je vše hezky slyšet a bez větších problému se dá v muzice orientovat. Energická muzika vždy nutně neznamená energický set, ovšem to, co předvedli Magrudergrind, bralo dech, takhle si nějak představuji, když se řekne, že někdo hudbu prožívá. Těmhle klukům to zkrátka věřit musíte, to srdíčko je z toho cítit ohromně a chvílemi byl opravdu problém zůstat v klidu a jen poslední zbytky rozumu velely nevrhat se střemhlav do zběsilé houště těl pod pódiem.
Rompeprop se zde těší veliké popularitě, a tak to vypadalo i při jejich vystoupení. Při zvrhlém setu těchto holandských úchylů se pod pódiem (vlastně i na něm) rozjel pravděpodobně vůbec největší zvěřinec celého Obscenu. Hudba samotná mě už ani tak nebrala, prostě klasický tupa tupa gore grind, který bych si doma pravděpodobně nepustil, ovšem živě to byla jízda, které se nedalo odolat. Tuny krve, zvrhlé pohledy, masky, dokonce si Rompeprop přizvali na pódium i skupinu úchylaček s ohromnými krvavými fleky v rozkroku, které měli na starost napumpovat do publika co nejvíce krve. V tuto chvíli jsem byl rád, že jsem v bezpečné vzdálenosti, stačí, že jsem celý od bahna. Aby těch obscénních kousků nebylo za tento set málo, tak se na chvíli ujal slova nějaký maník, který při svém proslovu poklekl před svou milou a pravděpodobně ji požádal o ruku. Ehm, romantika jak se patří, kór když zpěvák čerstvým snoubencům pěkně od srdce zachrochtal. Bavím se ohromně a i já se pohupuji v rytmu tanečků převážně z Hellcock‘s Pornflakes a Menstrual Stomphulk. Romperpor si vytvořili pořádné jméno a o tom svědčí ohromný ohlas publika, který byl již před třemi roky na OEF velice slušný, ale letos byli Rompeprop možná nejvřeleji přijatou kapelou vůbec.
Od Magrudergrind je program neskutečně našlapaný a každá kapela slibuje výborný zážitek. Po sranda grindu se zvážní a na scénu se derou legendy crustu Extinction Of Mankind z Velké Británie. Parádní old school crust šlape jak hodinky a perfektní zvuk celé vystoupení pořádně nakopává. Parádní, silný zvuk kytary, která svou agresivní až thrashovou riffáží pořádně uzemňuje a vokál je též skutečně mocný. Hluboký, hutný řev přímo z pekla. Jednotlivé skladby jsou si sice strukturou podobné více než by bylo zdrávo, a tak by se po delší chvíli mohla dostavit monotónnost, ovšem v tomto případě mi to až tak nevadí, jelikož mě dění na pódiu silně vtáhlo, a já si tuhle jízdu užívám. Spolu s Disfear a Uncurbed nejlepší crustové vystoupení, co jsem kdy viděl.
Nyní už je čas na jednu z nejočekávanějších kapel letošního ročníku Obscene Extreme. General Surgery měli zatraceně těžkou úlohu. Po pekle, které předvedli na OEF 2004, se čekalo, jestli dokážou něco podobného napodobit. Vskutku nelehká úloha a jen pro představu dodám, že již zmiňovaný tři roky starý koncert řadím vůbec k tomu nejlepšímu, co jsem na koncertech mohl spatřit. A pokud se budeme navíc držet daného žánru, tak už konkurence není vůbec. Předem říkám, že ačkoli bylo i letošní vystoupení výtečné, něco takového se již (logicky) General Surgery nepodařilo. Přesto mělo vystoupení šťávu a bavilo i letos, pecky z výborné fošny Left Hand Pathology živě fungují báječně a i nový zpěvák se s tím rval statečně. Opět jsou tu doktorské pláště, krev, výtečný (gore) grind core, rytmicky velice elastický, dvoukopákové nástupy zabíjely i letos a já si mlaskal blahem. Studiová tvorba je fajn, ale teprve na koncertě vyniká prává síla švédských patologů. Moc povedené vystoupení.
No, a že oddych skutečně nebude, zjišťuji opět po pohledu do programu. Rotten Sound. Je třeba cokoli dodávat? V současnosti jedna z nejlepších grind corových kapel vůbec i v Trutnově předvedla, co to znamená severský grind core. Opět super zvuk, Rotten Soundovské kytary prostě miluji, nový bicman je opět neskutečný magor a je vidět, že by Hahto za sebe nedoporučil žádné ořezávátko. Pro tentokrát jsme ušetřeni krve a podobných věcí a užíváme si pouze hudbu samotnou, na kterou se plně soustředí i Rotten Sound. Keijo je frontman s velkým F, nepotřebuje žádné přehnané gestikulace ani neustálé hecování publika, přesto má přirozený respekt a celému vystoupení, které se nese ve znamení rychlosti, dominuje. Rotten Sound rychle nastoupili (na přípravu pódia po GS stačilo snad pět minut), v zběsilém tempu narvali do lidí pecky jak z Murderworks, Exit, tak i z Consume to Contaminate, a stejně rychle zase odešli (i mě by se přídavek líbil).
Ani po zběsilém finském tornádu není čas na odpočinek, Zubrowska byla pro mě osobně jedním z největších taháků celého festivalu a jejich set tomu odpovídal. Jak debut, tak i Family Vault jsou parádní desky, ale živá podoba mě trošku překvapila. Nikoli zklamala, jen jsem čekal něco jiného, ale po pár minutách už jsem byl na té samé vlně a nechával se Zubrowskou unášet. Experimentální mix death/grindu, tech-corových věcí, různé „nenormální“ vsuvky, bizarní vokály (ať už extrémní epileptické záchvaty či úchylné deklamace a skřeky). Celé vystoupení bylo velice nervní, neuhlazené, chvílemi opravdu maximálně agresivní, jindy se zase uklidnilo, na povrch vyplula jen pomalá zasněná pasáž, která ovšem ihned zase „zmagořila“ nějakou kytarovou disharmonií. Já jsem byl velice potěšen a zejména ukázky nové tvorby zněly snad ještě zvráceněji. Francouzská nenormálnost opět úřadovala.
Na pokraji sil stále ještě nenacházím místo pro odpočinek, jelikož po minimální pauze na přípravu další kapely (občas se sice objevil nějaký problém, který na chvíli zdržel, ale převážně byly pauzy mezi kapelami opravdu minimální), nastupují The Arson Project, což je další švédská chuťovka, kterou jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít. Pakliže jsem měl problémy s pozorností a udržet oči otevřené mi dělalo v tuto chvíli jisté těžkosti, facka, kterou The Arson Project Trutnovu vpálili, mě totálně probrala. Další švédská grind corová drť, která byla tentokrát velice podobná Rotten Sound. Hlavně typický zvuk kytar (který měli třeba Afgrund odlišný) na finské veterány vzpomínal. Jinak opět klasická 100% hysterie, intenzita, naprosto neprostupná hradba, z které vylézaly povedené melodie, a když jsem si po poslechu placky Good Morning Vietnam říkal, že The Arson Project jsou velkou naději, živé vystoupení mě v tom jen utvrdilo.
The Arson Project ze mě vysáli i ty poslední zbytky sil, a já proto vynechávám Festa Desperato a Destructive Explosion Of Anal Garland a jdu ulehnout, přičemž hlavně neúčast na explozi řitního věnce mě mrzí, žel síly již opravdu nejsou.

den o03 > sobota 07.07.07

Rozlámán ze spánku ve stanu (ono je také velice chytré ustlat si na dvou největších kořenech v okolí) se probouzím akorát při startu Morbidium. A jelikož mě jejich produkce vůbec nebere, vystačím si jen s poslechem. Tuctová brutal deathová záležitost, která dle mého nemá co nabídnout, navíc úděsné vokály, start dne bych si dovedl představit lépe.
Ani druzí Cuttered Flesh nepředvádí o mnoho lepší produkci. Opět brutal death metal, tentokrát už občas zaslechnu i nějaké zajímavější motivy, techničtější pasáže sice zatím dle mého zní dost neohrabaně, ale alespoň snahu oceňuji. I vokál se nad hranici průměru nedostane, ale dá se to již poslouchat. Shrnul bych to asi takhle, průměrný brutal death metal, který mě neuráží, občas se v něm vyskytují nějaké zajímavé náznaky, ovšem celkově se zatím příliš drží českých death metalových standardů a zní tak nějak humpolácky.
Critical Madness jsem zrovna v nedávné době poslouchal, jelikož mám doma promo cd, takže jsem byl na živé vystoupení docela zvědavý a je to první kapela dnešního dne u které se cítím příjemně a upřímně se bavím. Sice docela klasický grinding, hodně tupaček, gore grindových tanečků, nic neslyšeného (obzvlášť zde, na OEF), ale sálá z toho pohoda, nadhled, žádná křeč, podáno s lehkostí, přirozeností, mě to baví.
Od Exit Wounds jsem si sliboval poměrně dost. Další severský grindový nášup, ovšem tentokrát velké zklamání. Ze začátku jsem měl takový divný pocit, že něco není v pořádku, že je to až moc velký bordel, v kterém se není čeho chytit, a ke konci už jsem opravdu trpěl. Neposlouchatelně vytažený vokál, uřvaný, hysterický, takže celkem nic neobvyklého, ale v tomhle případě mi skutečně lezl na nervy (opravdu byl moc přehulený). Hudebně to byla jedna velká bordelózní koule, která mě těch dvacet minut příliš nezpříjemnila. On není bordel jako bordel, a to zjevně platí i pro severské grindy.
Následující Firing Squad se nese v podobném duchu (rozuměj grindovém), ovšem je to již daleko lepší. Opět klasická grindující věc, hodně sypaček, uřvané vokály, vysoké kytary, ovšem na první ligu to ještě evidentně nestačí a oproti ostatním (Afrgrund například) tomu chyběla větší šťáva, nějaké zajímavé melodie, trocha své invence, takhle pouze rutinní práce.
I dnes se chystám na oběd do města, takže je jasné, že o nějaké kapely přijdu, a vybral jsem si trojblok Carnal Decay, jejichž brutal death metal byl prý docela na úrovni, Satan’s Revange On Mankind, jejichž primitivní gore grind mě z desky naprosto odpuzoval, ovšem poté, co jsem zjišťoval ohlasy, jsem se dozvěděl, že to prý byla alespoň legrace, takže asi v pořádku, a severský crust/grindoví Tinner, u nichž stíhám poslední skladbu, která mě příliš nebavila.
Zpět jsem až na Hybrid Viscery, Belgičané předvedli průměrný set, kde nebylo nouze o nejrůznější kvičení a hulákání do mikrofónu (i od diváků), jejich muzika byla postavena na grind corové zběsilosti a rychlosti v kombinaci s občasnou brutal deathovou houpavostí. Rytmicky úplná klasika, která nijak zvlášť nezaujme, ovšem když jen tak sedíte, pijete pivečko, navodí to pohodovou atmošku a i podupávat do tupajících rytmů si budete.
Elysium bohužel nedorazili, místo nich vystoupila jistá španělská banda, u které si za boha nevzpomenu na název. Ovšem neslo se to v dost zběsilém crust/punk/grindovém duchu, tentokrát mě to však příliš za srdce nechytlo, a tak se raději jdu občerstvit.
Hymen Holocaust, z desky průměrný, nevýrazný gore grind, živě to samé akorát okořeněné o fajn show (kapela vystoupila v bílých kombinézách a maskách), při které jsem si nejvíce užíval

skvělé nápady fanoušků, kteří se převlékali do nejrůznějších masek, přičemž některé byly opravdu vtipné (vede robot, mimozemšťan a bezkonkurenční byl jistý sob s plynovou maskou). Publikum na ty hopsačky a klasické gore grindové rytmy reaguje skvěle a mě to baví, i když upřímně řečeno, hudbou to nebude.
Doráží další nemilá zpráva, Enthrallment nedorazí, a místo nich vystoupení britští Give Up All Hope. Škoda, na bulharské Suffo jsem se těšil, na druhou stranu ani GUAH nebyli špatní, i když stylově úplně někde jinde. Opět crustová záležitost, tentokrát ovšem velice nadprůměrná, bylo zde hodně dobrých melodií a zajímavých vyhrávek, což tuhle v jistém slova smyslu monotónní hudbu vždy dobře oživí, takže nakonec spokojenost. Plusem byla i zajímavá, temná atmosféra, která dodávala hudbě pořádně černý, skličující nádech.
Sterbehilfe patřili ke kapelám, které mě letos dost nudily. Ničím zajímavý německý grind, kterého vidí člověk za ty tři dny, navíc v mnohem lepší podobně, nespočetně mnoho. Chvílemi to sice nabralo sílu vichřice, ale pořád to bylo dost neurovnané a chaotické (v negativním slova smyslu), nesehrané a opravdu mimo. A jelikož Sterbehilfe jsou poslední kapelou, kterou mohu oželet a následný program už je bez přestávky natřískaný, využívám druhou polovinu jejich setu k odpočinku. Tohle bylo skutečně špatné.
Následující kapela je již jiné kafe. Vae Victis mě zajímají podstatně více, takže bedlivě sleduji. Co zaujme jako první, je mařena za mikrofonem, s dlouhými blond dredy, která huláká do mikrofónu jak smyslů zbavená. Jestli takhle řve i na manžela či přítele, chudák chlap. Svým vyřvaným a hrubým punkovým zpěvem (naproti tomu při proslovech mezi skladbami zněl její hlas velice příjemně) se dokonale hodí k hudbě Vae Victis, která je někde na pomezí punku a crustu. Je to špinavé, neuhlazené, ale zároveň to není až tak zběsilé a rychlé, významnou roli zastávají i melodie, které jsou sice většinou docela triviální, avšak chytlavé a svůj účel plní. Set těchto Australanů s přibývajícím časem nabývá na monotónnosti, a pořád stejná punková rytmika se po chvíli ohraje, přesto jsem celý koncert vydržel bez větších potíží a hlavně díky pěkný melodickým vyhrávkám a energickému projevu to mělo své kouzlo. Příjemná záležitost.
Stejně jako včera je i dnes program od takové 18 hodiny nabitý a neposkytuje žádné oddechové kapely. Sublime Cadaveric Decomposition mě velice baví i z desky, a od živého vystoupení jsem si sliboval hodně. A špatné to vskutku nebylo. Hudba na pomezí death metalu a gore grindu, opět odlehčená atmoška (tentokrát hudebníci vypadají „úplně normálně“, žádné gore oblečky, nic takového), taneční rytmy, prasečí vokál. Je slyšet, že v kapele jsou samí dobří hudebníci, vše je zahráno s lehkostí, pohodou a třeba bicí mi přijdou v rámci těch gore grindových hopsaček i zajímavě udělané. Skladby jsou dobře napsané, mají správný drive a vyváženě nabízí i melodické plochy, pořádný nářez, nebo jen pohodové hopsačky. Playlist tvořila převážně tvorba z novinky Inventory of Fixturess, která i živě zněla výtečně a taková Armchair Generals byla perfektní ukázkou toho, jak se dá podobná, vcelku jednoduchá hudba, dělat vkusně a muzikantsky.
Následující guturál mánie z USA Mucopus opět pořádně rozdováděla lidi a houpající brutal death okořeněný o pořádnou dávku HC byl přesně něco pro zdejší publikum. Po vzoru Dying Fetus, který je z toho dost cítit, rytmicky živě výtečně fungující věc, která nenechá v klidu nikoho, natož zdejší šílence. Vokalista dovádí jak šílený, vyleze na repráky, z nich skočí do pódia, to člověk vidí prostě jen zde! Doporučuji poslechnout desku Mulch, uděláte si představu, jak tahle hudba musí působit živě. Pomalé slammy pasáže a hard corem šmrnclé houpačky á la Dying Fetus porcují parádně, tohle bylo moc povedené vystoupení. Navíc ze všech členů sálalo nadšení a pohoda, dokonce i neustále pobízeli lidi, aby lezli nahoru na pódium a užívali si koncert s nimi (čímž oef crew, starající se o bezproblémový stage diving, asi moc nepotěšili).
Chistopheho, vokalistu Inhumate, je možno vidět na OEF každoročně a letos měl možnost svou návštěvu Trutnova spojit s koncertním vystoupením jeho bandy, která zde je jako doma. Pro zvláštní show, kterou tahle kapela a hlavně Christophe předvádí, je lidi milují a vřelého přijetí se jim dostalo i zde. Já sice musím uznat, že jejich grind core s prvky deathu mě příliš nebaví, ale koukat na koncert je zážitek. Zběsilé grimasy, rozmlácené čelo o mikrofon, kterým se frontman neustále tříská do hlavy (a o tom, že rány to jsou pořádné, svědčí i to, že již po první skladbě bylo celé čelo pokryto krví, a tentokrát se o žádné gore „pomůcky“ nejednalo), ke konci setu plné pódium stage diverů (to je také specialita Inhumate, stačí vzpomenout na Fit Of Rage, kde bylo na pódiu v jednu chvíli snad dvacet lidí), válení se po zemi, zkrátka show k pohledaní. Síla těchto kapel je právě na koncertech, který i v tomto případě hodnotím kladně, ovšem hudba samotná značně pokulhávala.
S Birdflesh je také srandy kopec. Opět masky, krásná noční

košile. Birdflesh jsou na tom dobře i po hudební stránce, ten chytlavý sranda grind s prvky old school deathu nebo thrashe se poslouchá velice příjemně i z desky. Jednoduché, přímočaré, krátké pecky převážně z Night of the Ultimate Mosh a Mongo Musicale opět živě excelují a taková Dancefloor Dismemberment je prostě lahůdkou. Birdflesh si drží svou kvalitativní laťku hodně vysoko, přesto bych řekl, že jsem je viděl i lepší formě a dnes to nebylo z jejich strany až tak živé. Přesto zábava ohromná.
Následující Waco Jesus mě příliš nepřesvědčili. Už když jsem je kdysi viděl v Praze, nevzala mě jejich show za srdce a i dnes mi to přišlo nemasné, neslané. Hrálo se sice s nasazením, ohlasy publika byly také vesměs kladné, ale pro mě pouze zbytečný, průměrný a nic neříkající death/grind s gore příchutí.
Loni OEF vládla švédská death metalová klasika Dismember a i letos se na soupisce objevilo jméno švédských death metalistů, tentokrát Grave. Přesto, že jsem Grave nikdy příliš neposlouchal, na porci poctivého death metalu jsem se těšil. A stejně jako v případě Dismember se nám ho i letos dostalo. Naprostá klasika, pomalejší a střední tempa, ostré riffy, melodika, hluboký murmur, zkrátka škola skandinávské death metalové klasiky. V duchu tradičního (death) metalu se nesla i pódiová show, dlouhé vlasy, které nezůstaly chvíli v klidu, hecování publika. Upřímně řečeno po těch všech brutálních orgiích člověk na takovou pohodovou metalovou klasiku jukne velice rád a přesto, že to k síle a chytlavosti Dismember mělo daleko, i tohle vystoupení velice potěšilo.
Nechce se tomu skoro věřit, ale konec letošního ročníku se nezadržitelně blíží a na řadě je hlavní hvězda celého festivalu, americká legenda grind corového žánru Brutal Truth, jejíž comeback je pro celou extrémní scénu ohromnou událostí. Mnohý fanoušek si jistě říkal, že už asi nikdy nebude mít možnost tento kult vidět živě, a proto zpráva, že se Brutal Truth vydávají na koncertní pódia a že se dokonce objeví i v Česku, potěšila snad každého grind

corové srdcaře. Abych se přiznal, moc jsem nevěděl, co od živého vystoupení očekávat, a tak byla zvědavost vyšponována na maximum. A už od počátku je celý set neuvěřitelně živelný, rychlý a zběsilý, což možná bylo nakonec i trochu na škodu, jelikož hlavně ke konci se hudba stávala chvílemi opravdu až příliš chaotická a já se v tom lomozu začínal ztrácet. Slyšet na živo grindové hymny jako Walking Corpse nebo Ill Neglect je určitě zážitek, zrovna tak jako vidět celou čtveřici pohromadě s evidentní chutí hrát, ale já bohužel stejně musím říct, že do absolutního topu Brutal Truth nezařadím. Byla to sice škola grind coru, už jen proto, že se čerpalo dost z ranné tvorby, ale pro mě osobně tomu něco chybělo. Takhle to byl převážně přímočarý, klasický grind core, který psal dějiny žánru, živě brutální, intenzivní a velice silný, takže po té hodině byl člověk jak vyplivnutý z pračky, ovšem do absolutního topu bych čekal ještě o trošku víc. Nicméně sympatické bylo i vidět, jak se celá čtveřice vystupováním baví a elán jim rozhodně nechyběl, stejně jako kontakt s fanoušky, kterého si užívali již od pátku a obrovského, zhuleného Lilkera nešlo v areálu přehlédnout.
Po tomto neúprosném a ničivém výplachu poslouchat zvěrstvo Yacoepsae, je opravdu fuška. Extrémní kombinace hard coru a grindu, zběsilá rychlost, vysoký řev, rychle a krátce, toho se drží Yacoepsae zuby nehty. Tato „turbo speed violence“ mašina se mi letos zamlouvala rozhodně víc, než na Obscene Society 2006, přesto se jdu občerstvit a zbytek setu sleduji z povzdálí.
Pigsty mi parádně padli od noty. Tendence usínat jsou definitivně pryč s touhle parádní verzí grind coru, která mě živě baví snad vždy. Prasata jsou zkrátka jistota a dnes zahráli ve výtečné formě. Nic na tom nemění podnapilý stav některých členů, tohle bylo parádní včetně coveru od božských Manowar. Po Pigsty už evidentně šli všichni na kutě a areál výrazně prořídl, po tomto vystoupení mám však energie dost, takže dnes to dotáhnu do konce.
A Human Error mi pozdní noční hodiny zpříjemnili velice. Již z desky zní jejich tvorba nadějně, ale teprve živě vylezlo na povrch, co v těchto Polácích je. Strhující crustující grind, který doslova zadupával do země. Neúprosné rychlé bicí, nařvané kytary, výtečný vokál, parádní chytlavé songy, které díky velice dynamické rytmice uháněly nezadržitelně vpřed, tohle vystoupením uteklo jako voda. Jedno z nejmilejších překvapení sobotního dne.
Motivací vydržet vzhůru mi je i chuť podívat se na zhovadilost 2 Minuta Dreka, která je sice z desky opět téměř neposlouchatelnou srágorou, živě tyhle gore grind tanečky budou ale opět fungovat. A taky že jo, tupa tupa tupa tupa a zbytky osazenstva se pohybují v rytmech nejzvrhlejšího porno grindu, jaký si lze představit. Na pódiu snad dvě stě kilový buřt jen ve slipech, které přes obrovského „milana“ nejsou téměř vidět, na obrazovkách po stranách pódia se během celého koncertu promítá porno, pro poslední obscénní noc letošního roku nemůže být nic stylovějšího a tato italská porno mafie si vysloužila bouřlivé ovace.
Definitivně poslední kapelou jsou letos pražští Psychotic Despair, kteří jsou koncert od koncertu lepší a myslím, že v nich roste velká budoucnost pro českou extrémní scénu. Pořádně nakopnutý moshující death/grind si užívají poslední zbytky vytrvalců (a opilců) a na definitivně poslední skladbu OEF 2007 si jdu zaskotačit i já.

Co dodat na závěr, i letošní dostaveníčko milovníku extrémní hudby se povedlo, počasí nakonec celkem také (až na čtvrteční déšť), člověk za ty tři dny viděl spoustu přátel, dobrých kapel, úchylných převleků, mužských pyjů. Jednoduše opět kouzelná friendly-freak atmosféra a za rok na shledanou!