den o01 > čtvrtek 11.7.08

Jubileum v podobě desátého výročí není v případě festivalu zabývajícím se minoritními hudebními žánry rozhodně zanedbatelné, o čemž fanoušky mohl přesvědčit i bohatý čtvrteční program, který krom speciální Hell-ácké show sliboval i exkluzivní zážitek v podobě akustického vystoupení Macabre.

Je milé přijet vždy druhý červencový víkend do Trutnova a vidět ty samé tváře. Nejen mezi návštěvníky festivalu. Dokonce i v místních restauracích jsem již zvyklý potkávat důchodce, kteří zde tráví pravděpodobně každý den, a vždy nás srdečně vítají. Možná i proto mě mrzí, že jsem na letošním ročníku zaznamenal nejedno individuum, které pověst návštěvníku Obscenu jako bezproblémových, pohodových lidí, kazí. Ale o tom až později.

Kdo jezdí na Obscene Extreme pravidelně, jistě ví, že čtvrteční večer bez Djského setu Dejvyho by nebyl myslitelný, a tak je logické, že ani letos nebyli posluchači o pořádnou porci reprodukované brutální hudby ochuzeni. Nicméně oproti tomu, co se na čtvrtek chystalo, byla diskotéka přeci jen opravdovým předkrmem.
Úvodnímu dni festivalu bezkonkurenčně kralovali šílenci ze studia Hell, kteří svých pět chodů (s dezertem šest) rozdělili do průběhu celého večera / noci. A bylo se vskutku na co koukat. Jestli vám někdy přišla Hell show dobrá nebo odvážná, letos byste pochopili, že vše předtím bylo jen směšné divadlo pro děti. To, co bylo dříve naznačováno, bylo nyní dotaženo do dokonalosti. Úvodní chod potěšil zajisté milovníky vážné hudby, jelikož hlavní postavou byl páně Mozart a jeho neposlušné a hudebně příliš nenadané žačky, kterým byly nejdříve roztřískány nástroje, a když se ani s tím deviant Mozart nesmířil, nasekal všem na holou. A to do slova a do písmene, takže chlípné publikum mohlo sledovat rudé zadečky, a když se dívky předklonily svědomitě, i něco víc… Ochuzeni nebyli ani příznivci věšení. Dříve mě udivovalo, že se někdo nechá pověsit za záda na háky a houpe se nad Trutnovem, nyní jsem pochopil, že to vlastně nic není. Když se borec může nechat pověsit za kolena, nebo za záda s tím, že na něm za kolena visí další člověk, mám mírné obavy, za co budou viset příští rok. Nejvíce však performance Hellu musela potěšit všechny sexuchtivé diváky a milovníky lechtivých scén, spankingu, latexu, důtek a podobných pomůcek. K vidění byl trest za masturbaci, kterou si jistě dotyčný pro příště rozmyslí, jelikož obnažen před několika tisícovým davem musel snést muka v podobě nespočtu ran důtkami a následného osouložení umělým pyjem. Podobný osud potkal i dívku, která nejen, že musela v docela chladném nočním počasí trávit dobrou půlhodinu zcela nahá zavěšená, ale ještě byla okolíčkována (co pysk to kolíček, stejně tak s ňadry) a následně také poznamenána hřejivými dotyky důtek. A žádná záda, to je prý již trapné, hezky přes prsa a hlavně přes pysky, přičemž rány to byly nemalé. To již bylo oproti předchozím ročníkům opravdu jiné kafé. Nechyběla ani pořádná krvavá koupel a dezertem na konec nebylo nic menšího než totální svázání jedné z dívek (trochu úmorné..), následné pověšení a poté pořádné bukkake, kterého nebyli ušetřeni ani diváci v prvních řadách. Skvrny na oblečení vypadaly opravdu věrohodně (i druhý den :-)).
„Líbilo se vám to?“, „Tak jste úchylové…“ znělo z úst Socoola aka Fousage, jakéhosi uvaděče celé show Hellu, který touto hláškou myslím trefně vystihl čtvrteční dění.

Bizarní kabaret made by Hell byl rozdělen zhruba na dvě poloviny, přičemž pomyslným dělítkem bylo (krom zhruba půlhodinových pauz mezi jednotlivými chody potřebnými na přestavbu pódia či přípravu aktérů), vystoupení Macabre Minstrels.
O tom, jak bylo první evropské vystoupení očekávané, netřeba mluvit, ale na druhou stranu, krom toho, že to byl fajn úlet a příjemné oživení, se až tak mnoho zajímavého nedělo. Byla to príma country pohodovka s lehkým doprovodem bicích, příjemnou akustickou kytarou a kupodivu i velice příjemným a milým zpěvem, kterou si člověk ovšem pořádně neužil, pakliže neznal / nerozuměl textům, které byly na tom všem asi nejzajímavější. Hrát veskrze pozitivní muziku se spoustou příjemných melodií, pohodového tempa a rozverných a „naivně milých“ vokálů a přitom zpívat o největších masových vrazích, to se určitě nevidí každý den, a tak jsem za možnost shlédnout Macabre Minstrels rád, nicméně jasnou jedničkou čtvrtečního večera pro mě zůstali Hell.cz.

den o02 > pátek 12.7.08

Předpověď počasí, slibující teplý až na hranici třicítek sahající den, mne naplňovala optimismem a od samého rána vše nasvědčovalo tomu, že minimálně počasí bude při fanoušcích extrémní muziky stát.
Úvodní kapelou pátečního programu byli Poppy Seed Grinder, zastupující Prophecy, kteří bohužel nepřijeli. Dvacetiminutový set se Pražanům docela povedl a především ukázky nové tvorby (tuším, že v těchto dnech je již nové cd venku) slibují mnohé. Fajn death/grind často přirovnávaný k Dying Fetus na úvod příjemně navnadil, ovšem mnohem raději bych se podíval na „texas fucking brutal death metal“ především díky tomu, že jako Pražák mám možnost vidět Popíky opravdu často.
To s Rubufaso Mukufo jsem živě ještě tu čest neměl. Nicméně jejich živá vystoupení v budoucnu asi vyhledávat nebudu. Ne že by to bylo vyloženě špatné, ale takový průměr, možná až lehký podprůměr, kterého jsou zkrátka tuny. Pro fanoušky grind coru dvacetiminutovka, která byla v příjemném počasí určitě pohodová, ale nic, co by zůstalo hlouběji v paměti.
Jesus Crost tak byli první kapelou, na kterou jsem se opravdu těšil, nicméně trochu zůstali za mým očekáváním. Fast core sice opravdu solidně drtící, rychlost, nasazení, nic nechybělo, ale díky nevydařenému zvuku to nemělo takovou šťávu, a tak to nakonec bylo jen dobré.
To od Poláků Ass To Mouth jsem moc nečekal a ejhle, jejich vystoupení mělo vše: nadhled, pořádný drive, šťávu. Ve své podstatě se dá hudba Ass To Mouth označit za gore grind, ovšem pakliže mám dbát na stylové škatulky, musím jedním dechem dodat, že to je ten inteligentnější gore grind, který se nebojí hudby, nebojí se změn, atraktivních riffů, a tak se nechá tohle vystoupení označit za velice příjemný hudební zážitek, kterému nasazoval korunu neuvěřitelný vokalista, respektive jeho nelidský vokál.
Keitzer bylo mně neznámé jméno, ale rozhodně se po této bandě poohlédnu, jelikož jejich vystoupení bylo dosavadním vrcholem. Parádní, nasypaný grind core s neuvěřitelnou intenzitou, hysteričností a agresí, tak jak se to nosí ve Švédsku, do toho spousta těžkých riffů, uřvaného vokálu, poměrně časté zvraty a změny, to dělalo z Keitzer jedno z nejmilejších překvapení. Přesně to na Obscene Extreme miluji, vždy zde člověk objeví několik zajímavých mladých kapel, které jsou obrovsky talentované.
FuckSaw, libující si v kombinaci elektronických podkladů – pořádně špinavého tekkna, s gore grindem, museli potěšit všechny tanečníky polky, nicméně to bylo velice slabé. Když to srovnám s hudebně podobně orientovanými Ahumado Granujo (RIP), jsou FuckSaw o několik tříd níže. Tuctový gore grind, který pár elektro motivů rozhodně nespasí.
Distrubance Project mě svým old school grindem také spíš nudili. Nic, co by člověka překvapilo, nic, co by strhlo pozornost, tohle je dobré jen jako kulisa k prostředí, ve kterém se tu člověk pohyboval, ale že by to v posluchači zanechalo nějaký hlubší zážitek, to si opravdu nemyslím.
Na Cerebral Turbulency jsem byl zvědavý, po aféře okolo „odchodu“ zpěváka, jež se protřásala snad i v bulvárních plátcích, to bylo první vystoupení, kde jsem viděl nového vokalistu a mé pocity byly spíše rozpačité. Nebylo to špatné, hudebně to šlapalo pěkně, ale starší tvář kapely se mi přeci jen zamlouvá víc. Možná je to jen můj čistě subjektivní pocit z vystoupení, ale nemohu se zbavit dojmu, že dříve docela svébytná kapela zapadla do zaměnitelného průměru, ale rád se nechám vyvézt z omylu novou deskou.
Malignant Tumour mě svou novinkou In Full Swing pořádně navnadili na živé vystoupení, a to mě rozhodně nezklamalo. Síla a energie, kterou čtveřice z pódia prala do lidí byla až neuvěřitelná a dle toho vypadala i odezva. Pořádně šílící kotel musel Malignanty zahřát u rock’n’rollového srdíčka. Užil jsem si především nové skladby, které parádně šlapou. Přímočaré, nikoli banální, riffy punkujcímu lomozu dominují a Bilosův vokál se mi zdá čím dál tím lepší. Někteří zpěváci litují toho, že pod tíhou alkoholu a cigaret jejich hlas ztrácí na síle, u Bilose je to naopak, čím víc kořalek a Startek, tím lepší hlas.
Flagitious Indiosyncrasy In The Dilapidation. Šílený název a ještě šílenější kapela. Čtyři Japonky se rozhodli drtit grind core nejhrubšího zrna a to, že si v agresi, hysteričnosti a nasypanosti se svými mužskými kolegy v ničem nezadají, nebylo od prvních minut pochyb. Bylo to jedno z nejbizarnějších grindcorových vystoupení, které jsem viděl. Malé roztomilé holky se během pár chvil proměnily v šílené, nepříčetné stvoření a celé vystoupení jely na 200 %. Příkladné nasazení bylo zaslouženě odměněno velkým aplausem. Takové koncerty se nevidí každý den.
Skopčácká úchylnost Excrementory Grindfuckers bude českým posluchačům známá možná již z loňského Brutal Assaultu, nicméně na Obscene Extreme zapadli daleko lépe, o čemž svědčilo i mnohem srdečnější přijetí ze strany publika. Hudebně tu není moc co řešit. Do vcelku primitivního grind coru předělané klasické popové hity nebo lidovky. Je to fajn zpestření, legrace a rozhodně to navnadí tu správnou pohodovou atmosféru, podobně laděné kapely měly, mají a myslím, že i mít budou své pevné místo v koncepci Obscene Extreme. Největší úspěch logicky zaznamenala hitovka Final Grindown (cover Europe) nebo rakouská lidovka (Auton Aus Tirol), která mně osobně zněla v uších ještě celý druhý den. Návyková věc.
Mesrine ani nemá cenu více rozebírat. Jen asi dodám, že nechápu, co taková věc (nudný grind-death) dělá v tak kvalitním hracím čase. Nebyl to asi jen můj pocit, že letošnímu line-upu citelně schází severské grindy, které pro mě vždy patřily k tomu nejlepšímu. Že by to bylo vykompenzováno vyšším počtem kvalitních crustů a punků, to se také bohužel říct nedá, o brutal deathu raději ani nemluvě, a tak pravděpodobně nejhlavnější slovo v letošní sestavě měly nejrůznější gore grindovky, což vnímám jako jednoznačné mínus. Ono je to fajn jako zpestření, ale když vám běží za sebou třetí stejná tupatupa tupota, je to už opravdu kontraproduktivní a ve výsledném efektu člověku všechny ty stejné kapely splývají dohromady.
I z těchto důvodů jsem se na set švédských Splitter těšil jako na smilování. Pro tyto mladé švédy mám skutečnou slabost a obě jejich desky vydané pod Obscene Prod. považuji za top grindcorové počiny. A ani na koncertních prknech si Splitter neberou servítky, viděl jsem je dvakrát a vždy to byla intenzita non plus ultra. Nejinak tomu bylo i letos v Trutnově. Svou půl hodinu Splitter doslova napěchovali intenzivním grind corem, který pod hysterickou zvukovou hradbou skrýval spoustu skvělých a rafinovaných melodií, perfektních zvratů a jako obvykle všemu vévodil zpěvák Fredrik s emo vizáží. Myslím, že díky Obscene Prod. zná v Česku Splitter již každý grindcorový fanoušek, a tak netřeba dalších slov, stačí jen dodat, že ani letos jejich vystoupení nezklamalo a opět patřilo k tomu nejlepšímu z celého festivalu.
Jak akutní byl nedostatek brutal death metalu, slammovaček a podobných radostí, na které se zde každoročně těší spousta maniaků, bylo vidět s prvním hrábnutím Shauna do strun. Putrid Pile, one man projekt z USA, přivedl Trutnov do tak neskutečného varu, až z toho člověka přecházel zrak. Nadrženost na nějaký brutal death metal byla evidentně obrovská. Nicméně nedostalo se nám jen ledajakého death metalu, Putrid Pile jsou top třída, a tohle vystoupení mě o tom jen přesvědčilo. Naprosto zabijácký, chvílemi opravdu technický, usbdm, plynule se pouštějící i do smrtících lámaček a slammů kraloval pátečnímu večeru. A jak Shaun sliboval, to, že přijede hrát sám, nebude mít na intenzitu a živelnost jeho show žádný vliv. Nyní mu musím dát za pravdu: nejen, že stíhal nelehké kytarové party a vokál, navíc svým pohybem neustále vybízel k ještě větší aktivitě šílence v kotli, kteří byli na můj vkus až příliš agresivní, lidé zde více než cokoli jiného připomínali rozzuřené stádo býku prohánějící se Pamplonou.
Cock And Ball Torture mají mezi příznivci gore grindu status kultu a těšilo se zde na ně opravdu mnoho lidí. Nicméně počasí jim opravdu nepřálo a zlověstně se zatahující obloha dávala tušit, že jejich show bude doprovázet něco opravdu nepěkného. Liják jak blázen, navíc doprovázen silným vichrem skutečně doprovázel celé vystoupení, ale tvrdé jádro (a že nebylo malé) fans se vůbec ničím takovým netrápilo: do půli těla vysvléknout a nechat se z nebe bičovat mohutným lijákem a z pódia chlíváckou polkou. Možná to opravdu bylo tím, že těch gore grindů letos bylo moc, ale ať se na mě nikdo nezlobí, tohle bylo opravdu tupé, takovou nudnou monotónnost a primitivní rytmiku jsem dlouho neslyšel. Jasně, že se nedalo čekat nic jiného, kdo viděl kultovní video (YouTube h.e.r.e), ví, že tahle hudba je především o zábavě a tanečním rytmu, ale přeci jen jsem čekal něco navrch, nějakou show, takhle to byl opravdu na kost ohlodaný polka gore grind s bublajícím vokálem, který nebyl příliš využíván (a nebo byl na některých místech špatně slyšet). I když to většinu příznivců tanečního gore grindu pravděpodobně potěšilo, pro mě se jednalo o zklamání.
Švédská grindcorová kultovka Regurgitate mi měla trochu zpravit chuť, ale ani zde nemohu říct, že jsem byl plně spokojen. Nevím, čím to, ale přesto, že studiové desky mě baví, živě to bylo velice průměrné. Již před lety se Regurgitate na Obscenu představili (vs 1 -:- vs 2 a vystoupení to nebylo špatné, bylo dokonce dobré, kvalitní, ale do úplného topu tomu něco chybělo. Ani nyní to nebylo lepší. Na to, jaká předchází Regurgitate pověst, to zkrátka nebylo nic výjimečného, jen kvalitní a poctivě odvedený grindcorový nášup se super rytmikou a příjemným tahem na branku. Nedá se přímo mluvit o zklamání, ale za pár lety si na tuhle show určitě nevzpomenu.
To na Agathocles raději zapomenu ještě dříve. Nikdy jsem nechápal humbuk kolem této kapely, dle mého naprosto ničím zajímavá muzika, s kterou jsem se pravda setkal jen letmo, protože jsem po pár posleších neměl další potřebu trávit čas za asistence belgické, prý kultovní, mince core kapely. Opravdu nevím, co na tom lidé vidí, ale ani živě mě to naprosto nebralo. Nezajímavá, nudná muzika, obyčejná, průměrná, spousta lidí je uctívá a dle ohlasu byli fans spokojeni, já si prostě jen v duchu mohu říkat, že letošní headlineři jsou pro mě jedno zklamání vedle druhého.
Na desátý jubilejní ročník bych čekal zajímavější jména a pokud se má mluvit o souhrnu toho nejlepšího z historie OEF, kde jsou Gronibard, Disfear, Ucurbeed, Brodequin? Nicméně chápu, že sto lidí, sto chutí a jelikož se lidé bavili, je vše v naprostém pořádku. Pro mě jsou ale i nadále Agathocles zajímaví jen tím, že vydají split snad s každou grindovou kapelou.
Spravil jsem si chuť až při setu Demonical, kteří příjemně překvapili intenzivním death metalem. Žádné US sypačky, zasekávačky a podobně, tady se jednalo o dobře šlapající, intenzivní deathmetalový stroj s lehce temnou atmosférou, příjemnou melodikou a celkově strašně fajn feelingem.
Co psát o Isacaarum? Jejich show jsou již v Česku docela provařenou záležitostí a jelikož mě nikdy nebrala jejich hudba, zůstala jen pódiová prezentace, která mě již ale také nějaký ten pátek naprosto nebere. Navíc mi to letos přišlo ještě takové bez náboje. Pro mě to byla nuda, a tak jsem raději šel čerpat síly do dalšího dne.

den o03 > sobota 13.7.08

Death Toll 80K mě ještě ze stanu nevytáhli (výhoda stanování naproti pódiu – je perfektně slyšet i v pohodlí spacáku), jejich old schoolově pojatý grind s přesahy třeba i do death metalu byl nevýrazný, bez nápadu a dle mého chyběla i energie.
Na české Demented Retarded jsem se přeci jen již zvedl, ovšem ani jejich (gore) grind mě nebere, opět stoprocentně zaměnitelná kapela, kterých je v Česku opravdu přehršel, ale chápu, že něco v deset dopoledne hrát musí, a tak shrnu dvacetiminutovku Demented Retarded mým oblíbeným: jako kulisa dobré.
Ovšem co měl znamenat one man projekt Anal Penetration, to mi do teď uniká. Jestli jsem někdy o nějakém gore grindu řekl, že je tupý, tímto se mu omlouvám, protože co by v tom případě byl Roelův projekt, to si neodvažuji vůbec hádat. Debilita nejhrubšího zrna. Příšerný automat, na kytaru hrát skoro neuměl, ale nějaký hluk z toho vytřískal, pardon, ale tohle už mi nepřišlo ani vtipné.
Dr. Doom mě svým zuřivým grindem, snad se dá říct i fast corem, příjemně překvapili. Zřejmý byl odkaz na švédské grind core kapely v čele s Nasum, ale vše navíc okořeněno crustovou špínou a bahnem. Příjemné vystoupení.
Na Rectal Smegma a Pyorrhoea odcházím obhlédnout město a dát si na chvíli voraz, a tak vidím až Gonorrhoea Pussy, což byl jak jinak než gore grind, nicméně nutno podotknout, že jeden z těch lepších, ne-li nejlepší. Mělo to drive, zajímavé změny temp, rytmů, takže i pořádný spád, na tenhle žánr rozhodně fajn věcička, která mě potěšila.
Grindcore v podání Namek byl o poznání old schoolovější, nicméně mně to také moc neříkalo. Celkově rychlejší skladby s občasnými pomalými záseky se nesly v neustále stejném duchu a monotónní vokál mě po chvíli začal spíš rozčilovat.
Reth. Pokud neznáte, tohle jméno si zapamatujte. Extrémní nasypanej death/grind z UK, který si tyká z technickými šílenostmi á la Cephalic Carnage či Zubrowska. V jednu chvíli mě napadlo i přirovnání „death/grindoví meshu“. Spousta sekaček, technických pasáží, ale i zběsilých sypaček a perfektních vokálů. Zpěvák sice působil zakřiknutě (mezi songy), ale jak se spustila hudba, bylo vždy jasné, kdo jsou tu hudební páni. Parádní vystoupení.
Discarga kvalitativně navázala na předešlé vystoupení, avšak úplně s jinými přednostmi. Naprosto fantastický brazilský fast core odkazující na jihoamerické hard core punk kapely jako Ratos De Porao. Typická Brazílie. Neskutečně natlakované rychlé songy, chytlavé melodie, sbory. Opak Reth, žádná komplikovanost, složitost, techničnost, ale ve výsledném efektu stejně fascinující vystoupení, kterému vévodila energie, nadšení, upřímnost… Zkrátka punk, který si nechám líbit.
Blood I Bleed rozhodně neměli v úmyslu nějak ubrat na daném tempu, naopak. Třicetivteřinové fast corové vypalovačky, mezi nimiž kapela nedělala téměř žádné pauzy, málem odnesly diváky do protilehlého lesa. Další kapela z Holandska (to zde mělo snad nejpočetnější zastoupení) a opět kvalitka.
Dead Beyond Buried s sebou ze Spojeného Království přivezli porci lehce old schoolově laděného death metalu, který sice nabídl pár dobrých momentů, ale celkově zapadl do šedého průměru. Sem tam vyčníval nějaký povedený riff, ale celkově to působilo lehce mdle, čemuž nepřidal ani dost nudný vokál.
Pokud po této show byl někdo lehce unavený, zaručeně ho musel probrat thrash as fuck z Bay Area v podání Voetsek. V čele kapely stála mohutná zpěvačka (přiznám se, že prvních pár skladeb jsem žil v domnění, že je to muž) s neskutečně přísným vystupováním i hlasem. Ale ta muzika! Nevěřícně jsem kroutil hlavou nad drtícími thrashovými riffy, výtečným bicmenem nebo výbornou metalovou melodikou. O fantastických sólech ani nemluvě. Přesně tenhle thrash, který je cítit punkem a hard corem mě neskutečně bere, stačí vzpomenout na některé loňské pasáže z vystoupení Extinction Of Mankind. Nařvaná thrashová kytara v kombinaci s nemilosrdně drtícími rytmikou, to vládlo Trutnovu mezi půl pátou a pátou. Jen s těma XXX hláškama frontwomanka mnoho úspěchů u trutnovského publika neměla :)
Bloody Phoenix vinnou zranění jednoho z členů (hrál si s pyrotechnikou, šikula) nedorazila, ale náhrada byla více než adekvátní. Po Voetsek totiž nastoupili Lahar a tvořili tak parádní thrashový dvojblok. Jak mě jejich vystoupení na Obscene Society, kde jsem je viděl posledně, až tak úplně neuchvátilo, na OEF mě to smetlo jako snad nikdy. Naléhavé a intenzivní hitovky, opět super thrashová kytara, nemilosrdné hard core úprky, Samuelův hysterický vokál (mimochodem, měl super trenýrky), snad jen gore fanoušci se k tomu vystoupení moc nehodili. Zajímavé také bylo, jaká byla po Lahar fronta u veganského stánku.
Od Dead jsem upřímně řečeno příliš nečekal. Nikdy jsem je příliš neposlouchal a jedno živé vystoupení, které jsem měl možnost vidět, mě o kvalitách tohoto spolku příliš nepřesvědčilo. Přesto nemohu jejich letošnímu vystoupení příliš vytknout. Dobře se poslouchající grind-deathové představení, jemuž nechyběla energie a zjevná chuť do hraní, která byla na kapele viditelná. Příjemné a milé vystoupení, které bylo předznamenáním velkých věcí, jež měly následovat.
Již čeští Gride rozpoutali peklo, jak je u nich zvykem. Zajímalo by mě, jestli tahle parta umí zahrát špatně nebo odfláknout vystoupení, ale opět příkladné nasazení, perfektní extrémní hard core, který je radost poslouchat, navíc s českými texty, které této muzice dle mého sluší. Mašina Čert opět hnala zbytek kapely kupředu a pecky jako Na jatkách už nastoupila noční směna, Born in Hell či Horizont událostí živě fungují zkrátka perfektně. Nicméně z dvojice českých hard corových veličin pro mě dnes přeci jen o stupeň výše stáli Lahar.
Jeden z vrcholů celého festivalu přišel v podobě francouzských Benighted. Kapela, která koketuje s death metalem a opět to byla, jako v případě Putrid Pile, prvotřídní kvalita a opět ohromná odezva ze strany publika. V případě Benighted se nedá mluvit o čistém death metalu, výstižnější by možná byla škatulka death/core, ale nechme škatulky škatulkami, důležitější je, že hudba to byla naprosto parádní. Před dvěma lety excelovali Kronos (vs 1 -:- vs 2, letos Benighted, a to je jasný důkaz toho, že francouzská scéna skutečně žije. Extrémní hudba plná zvratů, brutal deathových pasáží, melodických vsuvek, corových prvků, zkrátka obrovsky pestrá mozaika hudebních vlivů, která dohromady tvořila celek, jež živě působil kompaktně a hlavně neuvěřitelně zábavně. Myslím, že i samotnou kapelu překvapil ohromný ohlas, jenž jejich muzika sklidila, a tak evidentně dojatí užívali si tohle perfektní vystoupení na maximum. Basák v jednu chvíli dokonce opustil pódium a běhal po areálu mezi diváky s basou a přitom hrál. Dostal se až ke zvukaři, běhal mezi lavičkami v trutnovském hledišti, hecoval lidi, rozhodně nevšední podívaná.
Entrails Massacre hráli již na úplně prvním Obscenu, a tak bylo nasnadě je pozvat i na desátý. Ovšem jejich show, plná vzteklého grind coru s jakýmsi punkovým odérem, nebyla až tak silná, jak jsem čekal a hlavně natěšenost na Pisschrist již byla opravdu maximální. Poté, co zde australští punx předvedli předloni, byl můj kandidát na nejlepší kapelu OEF 2008 naprosto jasný a v tuto chvíli mohu s čistým svědomím říct, že se vše do puntíku vyplnilo. Neuvěřitelná show od první sekundy, vřava pod pódiem snad největší, co jsem na OEF kdy viděl, peklo, peklo a zase peklo. Navíc naprostý parádní, našlapaný crust, který má do jisté míry i hitový potenciál perfektně vynikl díky dobré zvukové kulise, a tak požitku z vystoupení nebránilo naprosto nic. Surové d-beat orgie včele s charismatickým zpěvákem trvaly čertužel jen pouhou půlhodinu, ale i tak jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Dle ohlasu jsem nebyl zdaleka sám, kdo se na tenhle pekelný punk těšil, protože Pisschrist sklidili bezkonkurenčně největší úspěch u publika (a to včetně headlinerů).
Le Scrawl mě kdysi právě na OEF nadchli, ale od té doby jejich muziku sice mám rád, ale již chybí to v jejich případě nejdůležitější: moment překvapení. Tenkrát jsem stál s otevřenou tlamou (jestli si dobře pamatuji, bylo to na OEF 2004 a hráli někdy k ránu) a nestačil se divit, nyní, když jsem přesně věděl, co očekávat, jsem si sice úchylný mix ska, grindu a jakéhosi jazzového feelingu užil, nicméně vystoupení mě již strhnout nedokázalo. Hodně vytažená basa navíc působila chvílemi rušivě.
Nebudu nic zastírat: když jsem se dozvěděl, že jedním z headlinerů letošního ročníku budou finští Impaled Nazarene, polilo mě horko. Nejen, že tuhle kapelu jsem opravdu nikdy rád neměl, nemám a asi ani mít nebudu, ale ani stylově mi sem vůbec nesedí. Nicméně není v mé kompetenci řešit sestavu, stalo se tak, stalo, dle reakcí to i někoho potěšilo, a mě nezbylo než sledovat a zkusit pochopit, co je na tom, krom agresivní a nihilistické image, zajímavé. Nic. Syrový black metal z ulice. Tak by se možná dal nazvat styl, který družina okolo kontroverzního Luttinea hraje. Blackmetalový základ je totiž cítit punkovou špínou a syrovostí, což není úplně špatná kombinace a musím říct, že některé momenty měly docela silnou atmosféru, ale po chvíli to byla hrozná nuda. Dělo se neustále to samé, žádné výrazné změny, skladby jedna jako druhá a já se těšil na konec. Celkově nudné vystoupení, ze kterého občas vyčnívaly momenty s chladně temnou atmosférou. Navíc ani zvuk, i když mnohonásobně lepší než kdysi na Brutal Assaultu, nebyl ideální.
K Macabre také žádný hlubší vztah nechovám, ale svým založením i hudbou samotnou je mi chicagská trojice mnohem bližší. Murder metal, jak je styl Macabre výstižně nazýván, mě bavil nesrovnatelně víc než na Fit of Rage vol. 6. Hodinový set mě překvapil svou lehkostí, krásnou plynulostí a díky poměrně rozdílným stylovým vlivům sahajících od klasického metalu, přes thrash k death metalu, mělo vystoupení i potřebnou pestrost. Navíc sympaticky vystupující zpěvák uvolněně komunikoval s publikem, působil nesmírně skromně, na nic si nehrál a jen předkládal publiku to, co je mu nejbližší: metal a příběhy o masových vrazích. Jak sám řekl, kdyby to bylo na něm, nejraději by zahrál tisíc skladeb, ale vše jednou končí, a tak se po nějaké hodině (možná trošku víc) loučil a já nemohu říct nic jiného, než, že jsem byl tímto setem mile překvapen a potěšen. Nejvíce se mi líbily skladby ze Sinister Slaughter Nigh Stalker, Zodiac či Is It Soup Yeat?
Ani Extreme Noise Terror jsem neočekával s přehnaně optimistickou náladou, přeci jen, to, co zde předvedli v roce 2004 mělo do ideálu hodně daleko, ale i zde se ukázaly obavy zbytečné, a jestli jsem měl z této britské legendy pocit, že je již vyčpělá a unavená, tímto to beru zpět. Chuť sdělit něco ze svého poselství sálala z těchto „fotrů“, jak kdyby jim bylo dvacet. Crustcore je škatulka, která geniálně na ENT sedí. Agresivní mix grind coru, crustu, punku, dvojice zlověstných vokálů, ale i již zmiňované obrovské nasazení, dělalo z ENT jednu z nejintenzivnějších kapel festu. Navíc prostor mezi skladbami věnovali i nějakému tomu mluvenému slovu, typické punkové/hardcorové tématice, byl tedy vyjádřen hlasitý odpor k nacismu, takže i v tomto ohledu příjemné zpestření.
Poté měli následovat Desecration, kteří bohužel nedorazili, a tak šla na řadu rovnou další kapela a nutno dodat, že Extreme Noise Terror spolu s Alehammer tvořili dokonalý dvojblok. Alehammer jsou alko punkáči jak stehno a jejich hrací čas dával tušit, že bude legrace. Zpěvák se málem ani nedomotal na pódium, a když spustil svůj zlověstný, vožralecký vokál, bylo jasné, že tohle bude punk s velkým P. Kapela složená mimo jiné i ze členů Extinction Of Mankind nebo Hellkrusher valí naprosto zlověstný, temný d-beat punk, nutno dodat, že pořádně ostrý a syrový a přesto, že se to ke stavu členů kapely může zdát divné, bylo to vystoupení prvotřídní. Když se zpěvák dopotácel na kraj pódia, nechal mikrofon podobně navátým fanouškům a to byl panečku hukot. Na dobrou noc ideální věc. Nejlépe celou podstatu vystoupení vystihl sám zpěvák hláškou, kterou uvedl vystoupení: „We are drinking more than you are thinking.“ A tímto pro mě letošní Obscín skončil, síly již nebyly, takže posledním dvou kapelám se tímto omlouvám.

Na závěr něco málo z mých dojmů, které jsem zde za tři dny nasbíral. Na jedné straně opět neskutečně freak atmosféra: koukat ve dvě v noci okolo sebe, to je neskutečný zážitek. Samý uchyl, masky, dobytci, všichni se baví, a tak to má být. Nejlépe filozofii festivalu vystihl jeden z návštěvníků svým výkřikem: „Pojď se chovat jako zvíře.“
Bohužel, desátý ročník měl i jednu negativní stránku. Stalo se mi na tomhle festivalu vůbec poprvé, že bych se setkal s nějakou agresí či násilím, o to víc mě mrzí, že to letos nebyl jev ojedinělý. Krom většiny naprosto pohodových a bezproblémových lidí se zde totiž objevili i tací, jejichž jediným cílem bylo korzovat areálem a vyhledávat konflikty. Když člověk potká v hospodě úplně nametené alko punkery, kteří mají agresivní kecy, v pohodě, ten člověk byl tak na prach, že kdyby vstal, ublíží leda sám sobě, ale, že jsem viděl minimálně tři bitky či ostré výměny názorů, to mě více než mrzí. Nic na tom pak nezmění ani fakt, že je tu stále většina lidí rozumných, kteří se těmto zmrdům snažili vysvětlit, že pozapomněli na jedno z klíčových slov festivalu: friendly.