Bizzaro: A jsme zde s pokračováním našich (nejen hudebních) zážitků z letošního Obscene Extreme. Kapel bylo dost, kapalných brambor a vařeného chmele taktéž a jak to vše vlastně dopadlo, se dozvíte z následujících řádků.

Opět začínáme BrutoBizzovou alko-music-jízdou, kde hlavním průvodcem zůstává Brutusáček, následuje detailní a informativně plná Sudova partie a vše opět zakončuje mobilní K8 verze, kterému gratulujeme, že neusnul přímo na place. Čtěte níže…

----- ---- -- - -- --- ---- -----
den o02 > pátek 16. července 2010
----- ---- -- - -- --- ---- -----

11.00 - 11.20 ROXOR
11.30 - 11.50 CUT TO FIT
12.00 – 12.20 ABLACH
12.30 - 12.50 WARPATH
13.00 - 13.20 TRAUMA MORALIS
13.30 - 13.50 UNLEARNED
14.00 - 14.20 ARCHAGATHUS
14.30 - 14.50 CEREBRAL BORE místo NOISEBAZOOKA
15.00 - 15.20 EXHALE
15.30 - 15.55 PSYCHOFAGIST
16.05 - 16.30 WORLD DOWNFALL
16.40 - 17.05 FUNERUS
17.15 - 17.45 PSYCHOTIC DESPAIR místo PUTRESCENCE
17.55 - 18.30 DISFIGURED CORPSE
18.40 - 19.10 INSIDIOUS DECREPANCY
19.20 - 19.50 ROMPEPROP
20.00 - 20.30 DERANGED
20.40 - 21.15 MASTER
21.25 - 22.10 CRIPPLE BASTARDS
22.20 - 23.10 DOOM
23.20 - 00.10 MALIGNANT TUMOUR
00.20 - 00.50 HAEMORRHAGE
01.00 - 01.30 2 MINUTA DREKA
01.40 - 02.00 SOCIAL CHAOS
02.10 - 02.30 PASSIV DODSHJALP
02.40 - 03.00 OBSCURE MORTUARY

----- ---- -- - -- --- ---- - ----- ----- ---- -- - -- --- ---- ---- ---- -----

OBSCENE fucking EXTREME FESTIVAL (rum a grind = EMO), BrutBizz’s part

Brutusáček: Pátek? Teprve? Do slunného rána se škrábu s hlavou jako střep, čím to? Probouzím zbytek smečky a jde se na pivo. Během něj stíhám snad poprvé na OEF první kapelu, ROXOR se po Čechách docela toulají, uvidím je i na Fluffu, nicméně na OEF předvedli vcelku solidní neurážející crust punk, který svolává ovečky pod pódium.
To Finové CUT TO FIT sbíhajícím a kocovinou zmítaným nabízí tvrdší oříšek v podobě finské školy grindu, zahraný s nadšením (a jen o kytaře, bicích a vojsu, pozn. Bizz), rozhodně neurazili, ale nadšení se dostavilo tak napůl. Za zvuků ABLACH už ale odcházíme…
Objevovat krásy a moudra u krakonošského nám vydrželo až do začátku PSYCHOFAGIST, na které se s nadšením vracíme. Tahle kapela byla v to odpoledne nefalšovaný odstřel, představte si zgrindovaný Ephel Duath se ságem od Zu. Nakonec bylo štěstí v podobě nepřítomnosti sága, protože to by byla totální destrukce. Podruhé se na OEF objevuje osmistrunná (osobní fetiš, nic za tím nehledejte :)) kytara, ale spočítat kolíky nebylo jednoduché, oba dva (kytara i basa) totiž byli na pódiu jako utržení od řetězu. Perfektní střela, která mě uzemnila a o hrot celého OEF mám tak postaráno.
Vyprahlo, jak jinak, jde se na rum a vše, co k tomu patří, tudíž i pivo a další rum, oblíbená disciplína.
Bizzaro: Mám pocit, že tato disciplína byla letos vůbec nejoblíbenější a také tou, která mi v částech programu nadělala pěkné dírky. Nicméně ano, Psychofagist (furt mám tendence uvnitř psát ph) byli jednou z kapel, která, stejně jako Cattle Decapitation ve čtvrtek, během programu vyčnívala. A to dokonce tak, že i prostor před pódiem, podobně jako na Inevitable End, byl o poznání prázdnější. Kapele to však nevadilo a pustila se do svého setu plnou silou a bez jakýchkoli úlev. Nervní polohy, prstoklad kytaristy často na hranici roztržení prstů, zběsilá basa a k tomu úměrně zběsilé bicí. Kdybych nevěděl, že jsou to Psychofagist (zas jsem původně napsal ph) a nestál u podia, asi bych myslel, že se zvukaři pokazilo z podkladu hrající cdčko.
Následovali World Downfall, kterých jsem na upozornění Suda viděl kousek, ale vlastně si z nich nepamatuji, následovalo obrumení a vegeburger (zklamání = normoš houska, plátek smaženého tofu a salátový lístek), další obrumení a shlédnutí kousku Funerus, kteří valili klasický, staroškolský americký death metal, jenž asi nejen mně připomněl na chvilku Bolt Thrower, ale furt spíš v americkém provedení. Zaujalo alespoň hezky rohaté logo a basačka, jenž si svou řepou máchla široko daleko.
Po nich předem avizovaní náhradníci Psychotic Despair z mého domácka, které si užíváme, protože krom toho, že jsou přesně tou kapelou, která po zániku Ahumado Granujo dokáže místy přesně tak krásně navodit pankáčsky rozhopsané tempo, taktéž jim to, a to mají nového kytaristu!, celkově skvěle hraje. Luboš je výborný frontman s hromadou poloh, sem tam si skočí na hromadu těl vpředu pódia, Štefy je v pozadí kapely jistota a Adriano na basu ukazuje, že i v takovýchto žánrech se basista může prosadit a zahrát do kytar parádní linku klidně i slapem. Vystoupení mělo atmosféru, což znamená, že i my jí po konci – bohužel trošku na úkor Disfigured Corpse se snažícím se Vladisem (taktéž později i valivé smrtonoše Master a sypavější Deranged, na které jsem sice byl dokonce i vpředu, ale tahle kapela mě nikdy ne a ne oslovit) - musíme trochu nasát, takže… ano, zas to ‘slovo na tři’.
Brutusáček: Od rumu nás vyhání vůně brutal deathu od chlapíčka jménem Shawn Whitaker, který pod hlavičkou INSIDIOUS DECREPANCY vystupuje sám a rozhodně to na škodu nebylo. Perfektní brutalita s důrazem na kytarovou hru, ono zbytek byl ze samplu, upřednostňuji živé vystoupení, ale tak co má dělat, když chce potěšit veselé headbangery pod pódiem. ID možná z desky zní víc čitelněji, kytara naživo mi přišla docela „slamová“.
Bizzaro: Slamová. To je trošku zavádějící termín v případě Shawna. Jasně, základ tam furt je pořádný „džn“, ale různě rozfrázované, poházené ne na jednom místě hmatníku, proložené deathmetalovým riffingem a sem tam nějakým během. Shawn je pohodovej týpek, na toto vystupování je zvyklý, takže i jako one-man má zmáklou show, kdy publikum obdarovává evil grimasami, jenž, díky tomu, že od tour s GT z 2006 strašně zhubl, jsou o to efektnější.
Brutusáček: A grinders si goregrindové tanečky opět užijí, na pódium lezou chlapíci z ROMPEPROP a taškařice začíná, chrochtá se, kvíká se, všemožné převleky vylézají na stage a zase dolů, veselá taškařice, která má víc než vřelou odezvu. Inu je znát, že tento ročník je přece jen zaměřen víc do crustu či deathu a ten gore je v menšině, a tak si to čuníčci užívají.

Na MASTER nás svolává opět česká whisky z brambor a vracíme se ke konci CRIPPLE BASTARDS, kteří jsou na OEF taky jako doma, možná i u toho Čurbyho bydlí. Cripple se mi nějak vyhýbají, tuším, že byli vloni na BA, nicméně z desky zní hoši trošku nenávistněji, ale koho tím chtějí uhnat? Milé hippíky pod pódiem? :) Ti je samozřejmě přijímají s otevřenou náručí, jejich rychlý grind prostě chutná pomalu přes 20 let a i já musím kvitovat, místama mi lehce připomínají Rotten Sound, ale to bude asi tou rychlostí. V konečném hodnocení palec nahoru, Cripplové asi nezklamou.
No kdo by to kdy čekal, že hlavní hvězda OEF v hlavním vysílacím čase budou punkáči, ale jací! DOOM netřeba představovat, jedna z kapel, bez které by crust snad ani nebyl, spouští svůj kolovrátek možná až moc zběsile - tohle jsem teda nečekal, opět důkaz že tyhle crustpunkovky naživo vraždí, pěkná sehranost s celkem slušným zvukem dala zabrat nejednomu kotelníkovi, přes lidi pomalu není vidět, pořád neustále někdo lítá z pódia, odpočine se při sborovém řvaní „police bastards“, hraje se zásadní Nazi Die. DOOM není v původní sestavě, 5 let zpět zemřel zpěvák, ale to nevadí, současné sestavě to šlape skvěle, je vidět sehranost. Od DOOM čekal kde kdo, včetně mě, nudnou dohru legend, ale opak je pravdou, tyhle lidi to baví s úsměvem na tváři, který jim nechybí ani po koncertě u merche s tričkama za 200,-, „more speed, more punk“.
S postupem noci se konzumace čehokoliv množí, a když se vracíme na HAEMORRHAGE, zjišťujem, že kluci přešli na mötorhead bigbít? Wtf, změna programu vyhrazena, hrají MALIGNANT TUMOUR, alco-rock-n-roll v duchu Mötorhead, asi lehčí dojezd po DOOM, sleduju s lehkým úsměvem, bigbít mám rád. To HAEMORRAGE jsou opravdu na vrcholu mých sil, takže sklízím úrodu patologického grindu, který mě neuráží a předávám slovo.. uvidíme se v sobotu.
Bizzaro: Co jen bych napsal k těmto dvěma kapelám, aby to nebyl jen copy-paste. I tak statečně přebírám slovo, protože Brutusáček mi tu nechal poznámku „Šéfe, sem dej nějaké wjů nebo nevim, protože to už jsme byli na plech :)“ a správně je v poznámce uvedeno určení „jsme byli“, čili taktéž já Sudovi zanechávám stejnou poznámku, jen měním „Šéfe“ na „Sude“ a budu doufat, že kolegové níže byli v tu chvíli na vyšší inteligenční kvótě. Trošku škoda, protože jsem se na Ostravaky s novou deskou těšil, a tak zvrchu areálu zoomuji na podium a sleduji jejich boží převleky a tančící děcka, sem tam se snažím o self-mini-mosh, ale mám strach, ať se neskutálím dolů, když jsem ještě včera večer a ráno byl rád, že vůbec stojím (houser je svině, a ještě na Obscííínu), tak se radši fixuji (Red Bull stan asi...) a stejným způsobem dávám následující Portugalce, kteří po General Surgery byli druhým zakrváceným komandem v doktorském. Nebudu to déle prodlužovat a předávám štafetu.

 
Menstruační krev, banány a Želvy Ninja - Sud’s part

Sud: Jako se ženám, trávícím spolu více času, synchronizuje mensturace (hele nevím, ale četl jsem to na netu, takže je to určitě pravda!), tak se Marastům po kalbě synchronizuje čas vstávání. Proto sotva vykouknu z kapesní Osvětimi, jež zove se stanem, už se kol dokola srocují ostatní, aby se podivili úctyhodnému počtu šavlí, jimiž neznámý punkový nelida obdařil takřka všechny stěny Brutova stanu. Drsné probuzení spraví jedině snídaně šampionů (pivo aj rum) (a vlastně ještě EMO, ahoj Vítku :)) a vrháme se na hned první kapelu dne, abychom se pak s reportem vyhli pověsti ochlastů a akreditačních darmožroutů.
U slovenských Roxor tedy filosofujeme nad podstatou d-beatu, který by snad měli hrát; jeden tvrdí, že jsou to Disfear zalití Napalmem, další zase, že podstata d-beatu tkví v bumčvachu na lichej úder (resp. druhej úkop, zní to pak trošku jako kulhavá punkovka, pozn. Bizz) až se nakonec shodujeme, že to je míň punkovej, silně grindující crust. Příjemnej set na rozehřátí končí, ovšem ona půlhodina hudební teorie nás jaksi vyčerpává, a tak, jsa smířeni s výše zmíněnou pověstí, vyrážíme po Cut To Fit poznávat krásy Trutnova.
Onen proklamovaný turismus nakonec spočívá v zapadnutí do druhý hospody, co potkáváme (v první bylo plno) a rozebírání českýho metalovýho bulváru. Dáváme po pivku ze skla, stejně tak rumy, a co je nejdůležitější, hovno do porculánu. Když se doškrábeme zpátky, přehazuju na, do horka pohodlnější, sukni, a vyrážíme projít grind market, kde trávíme chvíli s partyjou z Ostravy, abysme nakonec skončili na kus řeči s Fernandem Errazquinem z Haemorrhage. Tihle španělští ptáčci chystají novou desku, část se natáči tento týden, zbytek v sprnu. Kvůli problémům s časem jednotlivých členů se ale mix a mastering ještě decánko protáhne a s vydáním se prej počítá až na Vánoce, takže si ještě chvíli počkáme. Překvapen tichou a nenápadnou povahou Fernanda (ty šílenosti z pódia byste do něj fakt neřekli) si rovnou beru poslední kus trika designu hospital.
A než se vyprdelíme amfiteátrem do stínu k absintové limonádě, na podiu to pomalu balí Archagatus a na tabuli svítí upozornění, že Noisebazooka nevystoupí a místo nich si druhý kolo střihne čtvrteční otvírák ze Skotska, Cerebral Bore, jemuž byl zkrácen set. Z náslechu demáče jsem měl představu o tom, že se bude jednat o BDM-grind, ale neodhalil jsem dva vokály, z toho jeden patřící slečně, vypadající na šestnáct. Teda ty dva kanály od sebe nebyly moc k rozeznání, což mělo u publika značnej úspěch, stejně jako celej set, ale můj dojem z hudby byl naprosto průměrnej, uměl bych si přestavit 20 lepších kapel, co by mohly jet tour s Devourment místo nich. Se ženskou na stage a energickým vystupováním se ovšem daří Cerebrálům prodat i průměr velice dobře a nám nezbývá než pokývnout hlavou a po seslaném znamení (ženská) vyrazit na rum (ahoj Vítku) :)
Posíleni a maximálně natěšeni se bleskurychle vracíme, protože na podiu se strhává nevídaný cirkus - math/hc/jazz/power-violence/grind (nedělám-si-prdel, všechno-to-tam-je) parta, která se nazývá trefně Psychofagist. V jejich hudbě se neorientuje vůbec lehce, ale mám za to, že set procházel napříč diskografií a jestli jste místy uzřeli přecijen špetku srozumitelnosti, tak vězte, že to byly songy z čerstvé druhé řadovky Il Secondo Tragico. Za mě vypíchnu songy Pithecanthropus Sapiens Sapiens a Untitled (Black on Grey 69/70) právě z novinky a oprášenou závěrečnou Free-Non-Jazz Powerviolence Sonatu, původně z perfektního splitka Raiz Diabolica s US grindery Thousandswilldie. Ta byla hrána na konec a totálně mě dorazila v nejlepším slova smyslu, protože Psycho byli vražda! Grindeři a punkáči nechápavě civí, Marast si vrní, Taliáni hrají před poloprázdným jevištěm, ale to se dalo čekat a evidentně jim to nevadí. Jak by poznamenal Švandrlíkův major Haluška, „Len ta trúba jim tam chýba, len ta trúba“ (v tomhle případě teda onen zmiňovaný saxík, mimo kleští a letlampy další z nástrojů, se kterým to většinou jde zfetovanejm negrům).
Po nátřasku dne vyhledáváme občerstvení a vracíme se až ke konci Word Downfall - terrorizujícího grindu (nečekaně). Vidíme jen závěr, takže zmíním akorát hodně zajímavej cover I Got Erection od Turbonegro. U Psychotic Despair mi trochu chyběly hitovky z debutního alba, ale tahle kapela je i s novým materiálem naživo silná, i když pravda, tak jak na BA mě kluci nesmetli. Stejně tak mě nesmetla následující bokovka Johna McEntee z Incantation. Funerus totiž mírně doplatili na zvuk bez koulí a ne úplně výrazný vokál basistky a zároveň Johnovy ženy Jill (ve skutečnosti to není jeho bokovka, Jill byla v kapele dřív a John je de facto náhradník za vypadnuvší členy). Kytara ala Morbid Angel + něco zBolt Thrower a podobnýho oldschoolu má ale hodně co do sebe a ještě si doma placku pustím. Stejně tak Disfigured Corpse jsou už staří bardi a když mám k jejich death/grindu přiřadit nějaké adjektivum, jako první mě opravdu napadne fotrovský. Nemyslím tím bigbeat jako Fleshless, ale můj dojem je, že Disfigured Corpse ustrnuli kdesi v čase a rozhodně to nebylo včera. Shawn Whitaker z Viral Load nebyl letos se svým one-pig projektem Insidious Decrepancy v ČR rozhodně poprvý, ale mně se zatím pokaždý vyhnul, takže si ho vychutnávám na koncertě před největší návštěvou v jeho kariéře od začátku až do konce. Opět souhlasím s Brutem, naživo míň technicky a víc slam, ale o to líp se dalo tancovat :)
A když jsme u tanců, hopsání a skotačení, težko hledat kapelu, která je k tomu vhodnější, než tulipáni Rompeprop. Pokud někdo z vás netuší, která bije (čemuž nevěřím), tak si představte nepředstavitelně hopsavý goregrindový groove a k ostatním nepřirovnatelný harmonizér .)) Dirty Doctor Dente se mi se svojí partou zatím pořád koncertně vyhýbal, a tak jsem si je letos vysloveně vymodlil. OEF show byla nakonec výborná, i když pro mě měla dvě elementární trhliny, a to: a) délku pouchých třicet minut a b) praktický opomenutí geniálního debutu Menstrual Stomphulk, kde se nachází 2/3 jejich nejlepších motivů. A to už vůbec nemluvím o absenci geniálních coverů Peter Pan Speedrock (Donkeypunch) a Steppenwolf (co asi). Jako intro tentokrát slouží jakýsi úchlyný pop z osmdesátých let a hned od první chvíle, i přes absenci nejchytlavějších songů, patří Bojiště desítkám stage-diverů a stovkám tanečníků v nejrůznějších oblecích od banánů až po Želvu Ninja. Skočil si každý a kdo říká že ne, dělá to dodnes! Hopsá se na věci z aktuálního počinu Gargle Cummics (vydává kdo jiný, než Roman Poláček), ale dostane se i na věci z Hellcock's Pornflakes (Vaginal Luftwaffe, Vulcanic Eskimo) a jedním songem i na můj oblíbený debut. Byl to právě Pelicanelul, po němž jsem ulovil trsátko od pána, jehož nástroj si nespletete. Stejně jako měli Májovci svůj almanach Máj, fanoušci gore grindu mají programové prohlášení v songu We Want Gore, jímž show vyvrcholila. Zatlačím slzu a dovolím si úryvek:

„No more dance, no more trance, fuck romance!
R&B, not for me, can't you see?!
There's only one thing, that fuckin' will bring
me joy to sing!
We want gore, we want gore, we want gore !!!
...
Decapitated faggots & a rotting ugly whore,
Sockets full of maggots splattered
fetus'gainst the door,
'Tween bowels & intestines
fuckin' corpses on the floor,
distortion on my vocals I'm a harmonizing whore!“

Extra přídavek se bohužel z časových důvodů nekoná, i když určitě padl pódiový rekord v synchronizovaných tancích a lidi vyřvávali ještě jednunc nejdýl z celýho ročníku. Když jsem se pak bavil s Dentem, tak říkal, že se sám trošku diví, proč Rompeprop nedostali víc prostoru, ale že mu to náladu vůbec nepokazilo, protože na Obscene jezdí rok co rok už osm let a že nic lepšího, než si na nejlepším fesťáku na světě vůbec zahrát, si stejně nikdo přát nemůže.
Deranged mě svým pojetím death metalu zvlášť neoslovují, takže se poflakuju ve společnosti podivných existencí kdovíkde u rumu a vracíme se až na Američana z Uherskýho Hradiště Paula Speckmanna.
O tom, kdy, s kým, proč a jak hrál a vůbec o historii Master by se dala napsat kniha, ale pánčto já nejsem na tuhle historii odborník, budete se muset spokojit s prostým popisem, že Master hrajou oldschool death s důrazem na slovo old, v podstatě to jsou Motörhead hrající středně tempý death, podvečerní kliďánko a těžká pohoda s czech whiskey :) Paul má úplně skvělej vychlastanej hlas (fakt bych chtěl, aby mi předčítal knihy) a když jím libozvučně prohlásí, že song Constant Quarrel z alba On the Seventh Day God Created... Master napsal asi před sto lety, asi jsem nebyl jedinej, koho napadlo, že jako před sto lety napsaný zněj stejně všechny .) Podstatná věc, Ring of Fire od Johnnyho Cashe nebyla, takže body mínus! :D
Z Cripplů mám lepší dojem než loni na BA, ale tahle kapela se mi pod kůži stejně asi nikdy nedostane. Jen teda, vole Brute, srovnávat Cripple Bastards a Rotten Sound, to určitě bylo tou rychlostí, ale rychlostí, jakou jste se Šéfem lili kořale! :D A na Doom si piš ódy sám, co já bych psal o mrdkách, známkách punku a blbostech srovnatelných tak leda s Extreme Noise Terror a zbytečně tak urážel crustery a punkáče, každému, co jeho jest. Jen se teda musím podivit, že takový drtiči konvencí maj zapotřebí používat takovej kryptofašistickej buržoázní škvár jako je myspace, Eiserne Front, jehož logem se rádi zdobí, taky žádnej němel :P
Malignant Tumour si kvůli zdržení na cestě prohodili místo s Haemorrhage a hráli už v jedenáct dvacet, což mi vyhovuje, protože se můžu otřepat z Božkov assaultu. Přecijen radši oželím, crust rock'n'rollovou omáčkou zalitý, nápady Motörhead a Disfear, což mi přišlo zábavný na prvních třech koncertech, ale už se mi to ohrává. A to nemluvím o novejch věcech, kdy se sice podařilo udělat super "kontroverzní" klip, ale hudebně je to Kabát :)
Haemorrhage, kteří dorazili bez kytaristky Any, která je na mateřský, začali stejně jako na BA 2007 tradičním intrem (skvěle ho předělali Carpathian Forest) z úchylného německého NEKRomantika, jen oproti BA prohodili pořadí prvních dvou skladeb, a tak se začínalo Uncontrollable Proliferation of Neoplasm místo Posthumous Predation. Na jednu stranu to má svoji logiku, protože Nekontrolovatelné nádorové bujení je s oním intrem pevně spojeno na debutní desce Emetic Cult, na druhou stranu přechod na Posmrtný hlad po Živé tkáni byl mnohem svižnejší a dal (by) koncertu odpich od první minuty. A jestli vám příjdu jako Haemorrhage fetišista/nerd-rýpavec, tak to máte pravdu a jestli vám to vadí, tak můžete přestat číst, protože nic víc tu už neni :) Většina playlistu patří do výběru classicks, z novinek zatím nevydaný Traumageddon a z nových splitek s legendami Dead a Dead Infection jenom Hypochondriac, což mi přišlo jako mírně nešťastný, Chainsaw Necrotomy nebo Antemortem Thanatopraxis (i když tenhle song se objevil už na Apology for Pathology) by měly naživo určitě větší koule. Když jsme u koulí, se zvukem jsem úplně spokojen nebyl a jeden pár navíc by mu určitě slušel. Ana mi chybí k pokoukání i poslechu a Fernando působí oproti BA trošku unavěně, i když vyvádí všechny svoje tradiční kousky jako pošahanýho pejska na perfektní oldschoolovku Deranged for Loathsome, deviantí pobíhání po pódiu nebo baštu z odtrženejch končetin při Dissect Exhume Devour. Ale taky je pravda, že jsem mu nevěnoval zdaleko tolik pozornosti, protože jsem si musel párkát skočit a moshovat ve velkým kotli až do natržení uzdičky! I přes slabší zvuk a absenci songů Torrentlike Eventeration a Rectovaginal Fistula jsem odcházel totálně splavenej a nadmíru spokojenej.

Haemorrhage plejlistýr:
1. Uncontrollable Proliferation of Neoplasm
2. Posthumous Predation
3. Feasting on Purulence
4. Disgorging Innards
5. Festerfeast
6. Furtive Dissection
7. Mortuary Riot
8. Oozing Molten Gristle
9. Treasures of Anatomy
10. Necrotic Garbage
11. Deranged for Loathsome
12. Putrescent Necromorphism
13. Hypochondriac
14. Dissect Exhume Devour
15. Equisite Eschatology
16. Decom-posers
17. Anatomized
18. Traumageddon
19. Excavating the Iliac Fossa
20. I'm a Pathologist

Sedumdesátkový italský porno s chlupatejma bobrama s názvem 2 Minuta Dreka dávám ještě chvíli spíš ze setrvačnosti, protože se opětopsá na dementní, ale místy zábavné tupačky, i když bych nedal nic za to, že za tu zábavnost mohl jen ten chlast a obecně dobrá nálada. U týhle kapely dělá stejně jako třeba u Spasm hodně i image - zpěvák vypadá jako..no představte si o deset čísel menšího Samira Hausera s pivasem Rudy Pivrnce v kožichu, za kterej by se nemusel stydět ani Leoš Mareš, ani černej pasák kubánskejch kurev v Miami. Ostatní měli myslím kvádra, ale dál už nevím, jen mlha, houpy hou, na lóže se nechávám nést flotilou plachetnic...

 
K8’s part, horečka úspěšně navozena

K8: V pátek už to bylo přeci jen lepší. Hned druhá kapela mě velmi nakopla a sice finské grindové trio Cut To Fit. Nevím, co napsat, velmi intenzivní a živelné vystoupení, které mě nadchlo a to i přes absentující baskytaru.
Další, co stojí za zmínku, byla 4. kapelka WarPath z irského Dublinu. Inzerováni jako old school death metal jsem byl překvapen spíš new school produkcí nemající daleko až k dnes populárnímu deathcore. Každopádně pětice předvedla s přehledem zahranou show, která podle mého neměla slabého místa. Navíc pro mě potěšující bylo, že nepatřili mezi tu "punkovou" většinu vystupujících a jednalo se o opravdový metal se vším všudy.
V půl čtvrté se na pódiu objevili italští exoti Psychofagist (a K8 tady to ph měl, pozn. Bizz) a opět většině obecenstva velmi pomotali mozkové závity svou neurotickou, téměř až math produkcí. Grind, ve kterém je ke slyšení jazz, mathcore i noise určitě není nejsnadnější hudba na poslech, ale lidi, co raději náročnější hudbu, rozhodně nezklamali. Pochopení a docenení se však asi jen těžko dočkají, ale takové kapely neměly nikdy na růžích ustláno.
Následovala stálice World DownFall, s těmi jsem se dobře seznámil na OEF 2006 a opravdu se nehnuli z místa ani o píď. Zničující intenzivní grind ve stylu Terrorizer jistě nikoho neurazil a ani já nebyl výjimkou. Sympatický vokanálník Lohm překvapil trenclemi, na kterých se mu v rozkroku skvěl obličej Gene Simmonse (KISS) včetně vyplazeného jazyka. Také první skladba byla tuším KISSácká klasika I Love It Loud, která plynule přešla do grindového prasopalu.
Pražští deathgrindeři Psychotic Despair mě nenadchli, ani nezklamali. Vokalista Luboš a bicman Štefy podali parádní výkony, ale tentokrát mi kytarová sekce přišla jaksi unavená. Možná je to způsobené odchodem Mozka, ale kdo ví.
Američtí Funerus nám naservírovali old-school death metal, zpívající basistka občas připomněla svým vokálem Johna Tardyho z Obituary, k hudbě toho ale nejsem moc schopen napsat, protože v tu dobu jsem prodělával jedinou krizi na festivalu a byl jsem nucen si jít odpočinout do stanu. (K8, příště si tě vemem do parády a odpadneš už po Cut To Fit!, pozn. Bizz)
Díky tomu jsem prokaučoval Disfigured Corpse, Insidious Decrepancy, Rompeprop a Deranged. Během produkce Master jsem se probudil a zmobilizoval, takže na Cripple Bastards už jsem byl zpět na místě činu. CB předvedli standardní set, fanoušci řádili a mně přišli v pohodě, ale letos jsem asi nebyl úplně naladěn na notu sympatických Italů.
Legendární angličtí DOOM byli přesně takoví, jaké by je člověk čekal. Fanouška asi nadchli, mně přišli monotónní tak jako poslech jejich nahrávek. Rozhodně se však nejednalo o propadák.
Haemorrhage se předvedli jako kvarteto bez kytaristky Any. Chvílemi jim to drtilo skvěle, jindy o poznání méně - v roce 2001 na mě udělali monohem lepší dojem, ale taktéž se nejednalo o nějaký debakl.
Malignant Tumour předvedli standardní energické vystoupení špinavého metal crust punku 'rollu, k orgasmu chyběl jen údernější zvuk. I tak bylo vystoupení velmi povedené, jen mě překvapilo, že Bilos promlouval k publiku pouze anglicky. K následujícím třem kapelám nemám moc co napsat, protože jsem byl příliš společensky unaven… (Už zase? Potřeboval bys plavčíka! ;), pozn. Bizz)