čtvrtek 4. července 2019

Ten rok strašně rychle utekl, sotva jsem se oklepal z loňského ročníku, no dobře a pár další čajů v průběhu roku, tak přichází léto. S ním Cyril s Metodějem a Hus, kteří by se rozhodně křižovali nad tím výkvětem toho nejlepšího, co se opět sjelo do podkrkonošské meky grindu. Vloni festival oslavil dvacet let a přijet museli fakt všichni, proto nebylo k hnutí, bary kolabovaly a pásky došly už v pátek. Tento rok se návštěvnost vrátila víceméně do své obscenovské normy, takže se dalo chillovat u chrochtání v obvyklém rytmu a bez presu.

Co už v klidu tolik nebylo, tak to bylo pivo. Po vlně totální svobody, kdy si každý pronesl dovnitř cokoliv, přišlo dlouhé období dominance velkopivovaru. Vloni byla malou vlašťovkou „volba sládků“, ale to je tak na chuť k snídani. Letos Čurby spáchal totální revoluci a narval do areálu minipivovary. Velkopivovar zůstal u dolního prostranství, cestou do kopce pod stromem/podiem byl Mordýř a v ochozech následně Clock, Trautenberk a Čestmír. Přesný výčet k nalezení zde. Po oznámení se objevovaly spekulace typu „bude pěnit/brzo jim dojde“ etc. Veškeré tyto rozpaky se vůbec nepotvrdily, protože jak dokazuje moje účtenka, šlapalo to přesně do tempa (kdo mi první spočítá celkový skóre, má u mne panáka, haha). Obsluha vše zvládala, i když se platilo nově (občerstvení) přes čip. Neplatilo se přes terminál jako na Brutal Assaultu, ale aplikaci kterou výčepní měli v telefonu, ke kterým se čip přikládal pouze jednou. A resumé? Trautenberk (u mě) dopadl nejhůř, výhru bral Mordýř se svým Summer Ale 11. Summer Ale je přesně to, co chci na festivalu pít, má to dobrou chuť, hořkost a nenakládá to jak IPA. I když byla na festivalu výborná a snídaně probíhala stylem „česnečka into double ipa“, fakt se nedá pít celý den (double ipa už tuplem ne). Cena 50/60 Kč je taková očekávatelná a festivalová. Celkově za býrce obrovský palec nahoru.

Ale kromě pivních slavností šlo hlavně taky o tu muziku. První, co pořádně (ve čtvrtek) sleduji, jsou CRYPTIC VOID. Dobře odměřený mix thrashe, grindu, crustu, špinavý zvuk a nakřáplý vokál makal na jistotu. MILKING THE GOATMACHINE měli v programu fotku v maskách kozlů, ve kterých i hráli. Očekával jsem tedy gore, místo toho jsem dostal jenom uspokojivý death-grind. Japonské noise core duo FINAL EXIT mělo minule prime time, který jim víc slušel a i celkově si to posledně líp sedlo. Ale i tak kluci za těch 20 minut odehráli kotel zběsilých dvou až patnácti vteřinových skladeb. Japonci jsou v tomhle docela odborníci. V podstatě se jednalo o dvojblok vycházejícího slunce, ihned po Final Exit nastoupila další japonská legenda FORWARD. Veteráni japonské scény odehráli kvalitní náhled na japonský hc/punk devadesátých let. MISERY INDEX naživo drtí vždy, to víme. Otázkou jenom bylo, jak vyzní nový materiál, který se drží středních temp a de facto rezignuje na grind jako takový, naživo, ale předvedená skladba New Salem zapadla do produkce bez žádných potíží. Američani si valili svůj standardní válec a nechyběla povinná hymna Traitors. Máničky pod podiem vystřídali crusties a DROPDEAD rozjeli svůj monzun. Hněv nahoře, pogo dole a crusties ve vzduchu. Žádné hraní si na hvězdy, ale totální smršť krátkého nasraného punku, který si vesele mlel číra jak na běžícím pásu. Velký respekt, jak si po tolika letech udržet takovouhle kondici. Právem legenda.

Za tu se považují i následující CANNIBAL CORPSE, hlavní lákadlo letošního ročníku. Kapela, kterou každý viděl několikrát, ale zvěsti o skvělých setech a atmosféře při Sodom nebo Obituary z loňských let a aura, kterou Bojiště umí poskytnout, byla dost velkým lákadlem do hor na Kenybly vyjet. Legenda jsou sice právem, ale manýry jsou bohužel jinde. Sice jsem už chytal nátisk, ale i tak jsem si říkal, těch pařících fans se na tom podium pohybuje nějak málo, přesto se tu tam objevili. Posléze všichni mluvili o požadavku zákazu stagedivingu od kapely. Jak tomu bylo doopravdy, nevím, jestli tomu tak bylo, tak dost nasranost. Je to docela škoda, protože odehráli skvělý koncert, byť zaměřený na novější tvorbu s opravdu skvělým zvukem a samozřejmě povinnou řezničinou Hammer Smashed Face, přesto ten škraloup budí nemalé rozpaky a nějakou dobu se s kapelou potáhne.

Zklamané máničky opět vystřídali crusties a podium se od prvních tonů s NEGATIVE APPROACH zase změnilo na centrifugu. Sportovně musím uznat, že už jsem byl taky v pořádným řáholci, takže odbýt to rovnítkem se setem Dropdead by bylo mírně neprofesionální, ale tak víc s tím už asi neudělám. Druhý den se na instagramu zpěváka Brannona objevila celkem nasraná fotka s krví u nosu, ale jak k tomu přišel, jsem nerozklíčoval. Negative Approach byli poslední kapela čtvrtka, po ní následoval jenom trojblok standardních propichovacích necudností. Já dávám show pražských S&M PROJECT SHOW a mířím na louku, kdy díky prozřetelnosti naštěstí nemám stan někde až u Červeného Kostelce, ale kousek od vstupu areálu.

pátek 5. července 2019

Na Obscene Extreme je takové nepsané pravidlo, že to zajímavější mnohdy hraje už ráno. Nejinak tomu bylo u OBRAS DEL DESCONTENTO. Popisek značil crust/punk, ale když se k tomu přičetla jihoamerická, konkrétně chilská, živelnost, bylo o kvalitní set postaráno. Hned po jižní spojce obsadili pole maďarští CRIPPLED FOX, drtící odkaz D.R.I. A šlapalo jim to, ne že ne.

U thrashe se zůstalo i nadále, tentokrát bez zbarvení a rovnou na věc. Rakouští INSANITY ALERT byla poctivá rubařina nepostrádající rychlost a riffy. Celkově musím kladně hodnotit ten trend, kdy se vytrácí z dramaturgie OEF tolik gore grindu a zaujímají ho právě thrashem načichlé kapely. Vzápětí si přišli na své i fanoušci gore s kanadskými HOLY CO$T. Tupačka dobrá, ale kvalit českých Gutalax nebo mistry žánru Haemorrhage se žel nepřiblížila, ale pařba s nafukovačkami byla. Slovenští CATASTROFY prvně na prknech OEF předvedli svůj thrash a dobře zapadli do výše zmíněné dramaturgie. Na mexické PARACOCCIDIOIDOMICOSISPROCTITISSARCOMUCOSIS jsem se těšil hlavně kvůli názvu, který nikdy nevyslovím dohromady. Popiskem noisecore, byla tam snaha o nějaký groovy riffy, ale celé mi to přišlo takové utahanější a bez energie. Francie jako předvoj poslala SUBLIME CADAVERIC DECOMPOSITION. Logo trochu mátlo gore oderém, ale jednalo se o grindcore rubanici připomínající starší Misery Index. Po nich vystoupil další Francouz, ano, one man show.

MR MARCAILLE by škatulkoví nerdi lpící na zařazení mohli nahlásit do žánru symphonic grind. Označení je to stupidní. Základem je cello, dva kopáky, kdy jeden je ještě pedálem propojený na činel. Mohlo to být trochu nahlas, ale i tak Mr. Marcaille předvedl ujetost, která do sebe zapadala, měla hlavu a patu a fakt makala.

Po japonském noisecore a hc/punku se země vycházejícího slunce přihlásila i poctivou patologií pod jménem VISCERA INFEST, kterou dopředu neuvěřitelně táhl bubeník. Šleha bez servítek. Vysokou laťku extrému držela i legenda ROT. Brazílie, grindcore, prales, z téhle rovnice vychází jenom spokojenost. Jak to v té Jižní Americe jenom dělaj?

Ve Vopici jsem je promeškal, tady jsem si je nenechal ujít. Tasmánští PSYCROPTIC byli rozhodně nejtechničtější kapelou dne, ne-li celého festivalu a určitě s nejčistějším zvukem. Všechno bylo parádně slyšet, všechny pojezdy prstů na hmatnících, rychlé a přesné bicí a Jason s mikrákem lítal sem tam. Hrál se samozřejmě průřez a došlo i na hostovačku se Šimečkem, teda pokud mě mé zALEované oko neklamalo. Určitě TOP festivalu.

Jestli byl loňský festival oslavou toho, co na festivalu za těch dvacet let hrálo, tak letošní ročník byla galerie legend scény, ale nejednalo se o žádné promítání filmů pro pamětníky ale excelentní sety. To samozřejmě platí i pro prafotry scény REPULSION. Z desky to zní až archaicky, ale naživo opět nekompromisní šleha. Doslova fotrovský trio si všechny maniaky povodilo jako panenky na špagátu. Při jejich setu jsem si všiml zajímavosti, že čím starší kapela nebo borci v ní, tak tím víc energie v sobě mají, prostě se na ty divoké osmdesátky nezapomíná. Set Repulsion byl dost intenzivní a zvuk v roce 2019 pořádně pomáhal základům žánru. Top festivalu.

Z pátečních čajů to bylo vše, protože VITAMIN X tu jsou každý druhý pololetí a na zbytek už nebyly síly čekat.

sobota 6. července 2019

Sobotu odstartoval pivovar Clock a grind z Texasu TANTALUM. Nic, co by ohromilo, ale ani neurazilo. To nasraní a dost politicky vymezení thrasheři NADIMAC byli hořčí kafe, ale ono dělat underground v Bělehradu není o romantických baladách. Potěšil pak následný prodej merche, kdy trika prodávali za lidových pět éček. DARKHORSE měli nejvtipnější vlajku, nápis napsaný na karton, jinak předvedli, jak se v Austrálii mydlí d-beat disfearovského střihu. Amíci z Minesoty pod jménem INVIDIOSUS zněli jako b-team The Black Dahlia Murder, ale ostudu jim, ani sobě, neudělali. Ostudu si nepřipustili ani tuzemští, ještě vousaté doby thrash metalu pamatující, V.A.R. (Vratislavický Alkoholický Rachot) - název prý podle piva. Kapela letos slaví 30 let a oslavují to poctivou rubařinou, kterou by jim mnozí souputníci oné doby mohli závidět. Koncert bez výhrad.

V sobotu se pak o přízeň dost přetahovaly převážně bdm a thrash metaly. Nadvládu BDM odstartovali turečtí CENOTAPH. Pár let zpět zbořili Hell Bell’s na Andělu a problém jim nedělalo ani velké pódium. Za těch 25 let existence mají bdm hodně v paži, takže nebyla nouze o smršť riffů a blast beaty dokazující, že i v Turecku umí. CLITGORE už z názvu dali jasně vědět, o co go, takže vzduchem létalo všemožně nafouknuté pvc, ale jak jsem psal výše, letos gore na OEF velký špatný a ani Clitgore s tím nehli.

To o dvě kapely později dorazil na pódia největší sobotní „úlet“ v podobě belgických speedmetalistů BÜTCHER. Vzdání holdu epochálním sólům a za koule drženého vokálu s bicíma z F1. Tohle zatuchlý (v dobrým, tyvole) Obscene v sobotu podvečer potřeboval. Ti až se objeví v Praze na Žižkově, tak ho odmetou do Libně. Velký dobrý. Indové GUTSLIT hrdě vlají vlajkou bdm á la Suffocation, ale o žádné tupé vykrádání nešlo, naopak precizní odborná technařina. DISAVOWED blastbeatovali jako Stalinovy varhany odstřelující Berlín. Zajímavostí byl slapující basák. Po nich konečně po maratonu bdm přišla dvojka SUPPRESSION. Žánrově jako Final Exit, tedy uřvaný a ultrakrátký noisecore, byl po těch houpačkách opět zpestřením. Další deathmetalová technokracie nesla název ABNORMALITY, která opět pozvedla laťku kvality žánru toho odpoledne. Hodně tomu pomohl chorobný vokál zpěvačky Malliky, která si to dávala i přes pokročilejší stupeň těhotenství. Na jeden song se přidala i Dahlien, která je naštěstí mnohem líp slyšet než vidět, protože podiem lítaly mraky freaks.

To už se ale začíná smrákat a podium opanuje další, kolikátá už, legenda, SIEGE. Na to, kolik mají tihle kořeni oficiálně materiálu, předvedli úctyhodnou cestu do osmdesátek, kdy hlavní atributem tehdejší punk/hc scény byla nasranost. Stejně jako ostatní pardálové tohohle víkendu mohou o generace mladší následovníci závidět energii a chuť tu károu ještě chvíli táhnout, na důchod ani pomyšlení.

Švédské VOMITORY vidím, a vlastně i slyším, prvně, čekal jsem řinčivý oldschool, ale dostal jsem svižnou deathmetalovou palbu. To už vše směřovalo k poslednímu thrashovému chodu. MUNICIPAL WASTE v okamžiku prvních tonů rozjeli tu největší show, co jsem na OEF snad viděl. Takhle zaplněnou stage lze vidět spíš na Fluffu než na Obscenu. Bylo tam tolik lidí, že zpěvák Tony Foreste se svojí hobití výškou nebyl ani vidět. Borci, kteří po stranách podia sem tam někoho popoženou ke skoku, na svojí práci místy raději rezignovali. I když hudba Municipal Waste nenabízí žádné žánrové úkroky, hravě si poradili se svojí vyměřenou hodinkou. Stačilo jenom přikládat jeden vál za druhým, včetně Slime and Punishment. Fanoušci řádili, kapela si to užívala, set jak víno, teda pivo.

SCHIRENC PLAYS PUNGENT STENCH zahráli Pungent Stench. Gába GORGASM chválí, kde může, a právem, a i když mi za celou sobotu všechny ty BDM začaly splývat, tak v téhle pozdní hodině Amíci dokázali zaujmout perverzností i technikou. Síly už fakt docházely, ale vydržet na death metal z Nepálu jsem ještě musel. Čurby na OEF tahá kdejaké obskurnosti z různých koutů planety, jednou tam měl gore z Číny, ale stálo to za ranní toitoiku, takže jsem se Nepálců UGRAKARMA trochu obával, nicméně mylně. Dobře zahraný death metal, s poctivě chorobným vokálem. Sypačky a smrtonosní riffy si našly cestu i do Kathmandu. To už ale byl můj definitivní hudební konec a odploužil jsem se vyspat na pár hodin… a ráno za rozbřesku, kdy nejvěrnější pařili na diskotéce, jsem se v šest vydal na vlak, abych se kolem desáté vrátil do civilizace.

Jednadvacátý ročník utekl, jak je to na festivalu zvykem, jako voda. Já se neskutečně bavil a dramaturgie mi přála. Hotový výplach a restart mozku za pomoci neustálého přísunu BDM chrochtaček. Program dle mého dobře vyvážený, úbytek gore blbostí chválím, ale zároveň chápu, že být musí. Ohromný respekt všem těm starým pákám za skvělý sety (SIEGE, REPULSION, NA). A samozřejmě velký díky za kvalitní bírce. Tak snad zas příště!

TOP: Repulsion, Bütcher, Municipal Waste, Abnormality, ROT, Psycroptic, Obras Del Descontento, Cannibal Corpse