Po roce se hlásím opět z Žlutého psa a dalšího ročníku Obscene Society festivalu. Tentokrát se jelo rovnou dva dny, ovšem já jsem se mohl dostavit až na den druhý, což mi vzhledem k nepříliš zajímavé páteční sestavě ani nevadilo. Pardubice jsou od Prahy kousek, takže sedám na vlak, návštěva restaurace a s půl hodinovým předstihem jsem na místě.
Sobotní část OSfestivalu otvírá mladá krev české punkové scény moravská Risposta. A otvírák to byl důstojný, nejednalo se sice o žádný zázrak, který by hned na úvod vyrazil dech, ale slušně syrový crust/punk s old school óderem mě na úvod rozhodně neurazil a těch dvacet minutek bylo fajn. Tato sebranka, v níž působí členové kapely Festa Desperato, je jasným důkazem toho, že jsou zde lidi, kteří mají chuť něco dělat a aktivně se do scény zapojit. A to je rozhodně fajn.
Pokud jsem bral úvodní Rispostu jako „rozehřívače“, u druhých Lahar jsem byl již značně netrpělivý a na jejich show jsem byl řádně natěšený. Nechci mluvit o zklamání, ovšem nakonec se ukázalo, že má nemalá očekávání zůstala trošku nevyplněna a tento jejich gig musím označit za ten průměrnější. Lahar jsou Lahar a jejich muzika v živém podání zaručuje vždy skvělou zábavu a ne jinak tomu bylo i dnes, ovšem po té masáži, co předvedli minulý rok, jsem cítil lehčí rezervy. Extrémní hard corový výplach, který má sílu uragánu rubal posluchačstvo i letos, přesto si myslím, že loni to bylo ještě intenzivnější a valilo se to ven ještě pod větším tlakem.
Po přečtení rozpisu kapel zatlačuji slzu a musím se nějak popasovat s faktem, že Lycanthropy z pro mě neznámých důvodů nebudou a na scénu se tudíž vynořují See You In Hell, s jejich živou prezentací mám tu čest vůbec poprvé a cloumaly mnou trošku rozporuplné pocity. Po „objektivní“ stránce musím uznat, že to bylo velice v pořádku, jednalo se o další z extrémních hard core/punk nářezů, které musely většinu obecenstva potěšit. Brutální vokál (z pohledů a grimas zpěváka šel chvílemi opravdu strach, takhle nějak si představuji vzezření seriového vraha :-)), přímočaré riffy a rytmika, žádné zbytečné komplikace a kudrlinky, jede se hezky od podlahy a pořádně rychle. Přesto mi zdě něco chybělo, a ačkoli se to vzhledem k hudbě samotné zdá poněkud divné, řekl bych, že jsem postrádal větší šťávu.
Toto mé zdání se definitivně potvrdilo s Gride, kteří vtrhli na pódium s takovou živelností a energií, až to bralo dech. Takhle si to představuji. Gride představují (nejen) českou špičku na poli extrémní muziky a jejich živá vystoupení jsou zárukou té nejvyšší kvality. Celý koncert odehrán s obrovským nasazením, které ještě umocnilo již tak energií neskutečně našlapanou show. Parádní masáž, které dominoval heroickým výkonem Čert, u něhož pochybuji o úplné „normálnosti“. Skutečně nasypanější gig jsem již dlouho neviděl a mě osobně se velice zamlouvalo i nazvučení škopků (v čemž jsem se s některými rozcházel). To, co jsem trošku postrádal u See You In Hell, se mi zde dostalo mírou vrchovatou a nadšení bylo vidět jak u Gride, tak i u publika, které si vyloženě užívá každičký tón. Zaznívají ty největší pecky a u takového Závodu chrtů jdu již do kolen. Parádní vystoupení a Gride se s přehledem vejdou do trojice nejlepších kapel dneška.
Po Gride nastává alespoň pro mě menší oddech v podobě Isacaarum, kteří mě poslední dobou baví méně a méně. Z desky jsem jejich hudbu nevyhledával nikdy, ovšem alespoň živá vystoupení mě docela bavila, ale s politováním musím přiznat, že i tomu je konec. Uznávám, že celé to perverzní divadélko vypadá poměrně efektně, ale když to člověk vidí po sté, omrzí to. Alespoň mě. A když je pódiová show v podstatě to jediné, co vás zajímá, je to pak problém. To je pohled člověka, kterého Isacaarum prostě nikdy nebavili, fanoušci této kapely nemohli být nespokojeni, jednalo se totiž o naprostou klasiku: úchylná show, masky, Chymusovi prapodivné grimasy, muzika jednoduchá, přímočará, uřvaná, ovšem nic pro mě.
To Thema Eleven je jiné kafe, a pokud jsem byl na nějakou tuzemskou kapelu dnes opravdu zvědavý, tak to byla právě Thema. A může za to především zatím velice rozporuplně přijímaná novinka The Great Misantrope, kterou jsem zatím bohužel neslyšel. Stylově byla Thema lehce vybočující, přesto si myslím, že se jim dostalo vřelého přijetí a jejich ponurý, beznadějí protkaný a vůbec emotivně vypjatý hard core potěšil rozhodně více posluchačů než jen mě. A ptáte-li se na mé dojmy, které ve mě zanechaly skladby z nové desky, řeknu vám, že je skutečně o co stát. Thema byla chvílemi ještě nervnější, uřvanější, tvrdší, na druhou stranu možná ještě více emotivnější a prostor měly i uklidněné, zasněné pasáže, které mistrně zvládají třeba borci z Cult Of Luna. Miluji tu sklíčenou a beznadějnou atmosféru koncertů Themy, projev obou vokalistů žeru i s navijákem, nijak přehnaně složité, ale velice chytré a účelné kytary u mě také zaslouží absolutorium a výtečná pódiová prezentace vše jen podtrhává. Po divadélku Isacaarum je to opravdu veliký skok a v podstatě pravý opak, recesistické „úchyly“ vystřídala vážně naladěná Thema, mě si podmanila i tentokrát a opět mě přesvědčila, že patří k tomu naprosto nejlepšímu, co současná tuzemská temně hard corová (chcete-li emo hard corová) scéna nabízí. Abych byl úplně přesný, řekl bych, že Thema je číslo jedna.
Když tak koukám do programu, s úsměvem si uvědomuji, že Thema je skutečně obklíčena odlehčenými recesistickými kapelami. Z jedné strany chlíváci Isacaarum, z druhé slovenští potrati Abortion. A jsou v podstatě stejný případ jako Isacaarum, jejich hudba mě také nikdy zvlášť nebrala, s tím rozdílem, že Abortion zdaleka nevidím živě tak často, takže jejich show okoukanou nemám. Grind coru dnes tolik nebylo a tak jsem byl docela zvědav. Chvílemi se tančily gore/grindové polky, jindy se sypalo, vokál mě příliš nebavil a celkově bych řekl, že jejich vystoupení bylo spíš průměrné. Už jsem i docela unavený (přeci jen pár kapel už odehrálo) a tak se jdu raději porozhlédnout po distrech, na chvíli sednout a načerpat síly na další (to hlavní!!) dění.
První zahraniční (nepočítám-li slovenské sousedy) hvězda sobotního dění nastupuje. Skotští crusteři Afterbirth se s ničím nemazali a toto samé se dá říct o fans, kteří vytvořili pod pódiem solidní melu. Neubránil jsem se úsměvům, když se na pódium vyřítil zpěvák, který byl buď sjetý, nebo na mol ožralý, každopádně jeho pohled příliš přítomně nevypadal. Ovšem na pohled velký sympaťák a nadšenec do muziky. Tak působili ostatně všichni členové z Afterbirth, z nichž evidentní láska k punku sálala a zákonitě se to přeneslo i do řad obecenstva. I jejich muzika mě bavila, poctivý, úderný crust/punk staré školy se vším, co k tomu patří. Rychlé bicí, syrové kytary, hrubý řev, chvílemi docela temná atmoška, ale řekl bych, že z celého vystoupení sálala ohromná pohoda, nadhled a zapálení pro věc. Studiovou tvorbu bohužel zmapovanou nemám, ale některé kousky zněly živě skutečně mocně a já si seženu určitě i desky. Nevím sice, zda-li budou tak zábavné a příjemné jako koncert, který mě opravdu pozitivně naladil, ovšem rozhodně to zkusím.
Uf, naprostý vrchol celého festivalu je tu. Slovy neumím vyjádřit to, jak moc jsem se na severské crustové bohy Disfear těšil. Misanthropic Generation považuji ve svém ranku za vůbec jednu z nejlepších desek a o kvalitě živých vystoupení této kapely nemůže pochybovat nikdo. Po dnešku už tuplem ne. Pauzy mezi jednotlivými kapelami naštěstí nejsou dlouhé, vše krásně odsýpá, a tak na Lindberga a spol. nečekáme dlouho. Od první skladby se rozjíždí pravé peklo jak na pódiu, tak i pod ním. Zabral jsem si ideální flek u zvukaře, krásný výhled a ten zvuk byl neuvěřitelný. Pod takovým tlakem a s takovou silou se na nás hrnul tento swedish assault, že se nikdo nemohl divit obrovskému kotli, který po celou dobu vystoupení vládl Žlutému psovi. Jak jsem naznačoval, miluji desku Misanthropic Generation, a když z něj zazněly největší pecky (ona vlastně každá skladba je hit), myslel jsem, že odlétnu na měsíc. Disfear poměrně dost prostoru věnovali i připravované desce a můžu říct, že se máme na co těšit. Myslím, že celý hudební svět čeká velká událost a odpověď na Stigmatu (mé osobní žebříčky…) bude jisto jistě velice zajímavá. Co vám mám vyprávět o hudbě Disfear? Kdo se o podobné věci zajímá, tuto genialitu zná, kdo se o ně nezajímá, asi ho ani Disfear nezaujmou. Jednoduše prvotřídní švédský crust s prvky klasického rockecu á la kultovní Motorhead, výtečné kytary (jak zvukově, tak naprosto zabijácké riffy a melodie) a vokální projev Lindberga? Jedním slovem orgasmus. Drsný, ostrý a přesto hutný a silný řev. Tohle můžu a nejsem sám, toto vystoupení je tak strhující, že se boří veškeré bariéry mezi kapelou a publikem, mezi pódiem a prostorem pod ním. Pod pódiem se paří jako o život, stejně tak po stranách pódia, kde si tuto masáž velice živelně užívají kluci z Themy, Risposty a další. Tohle vystoupení zkrátka nemělo chybu a blažené úsměvy posluchačů svědčily o tom, že tohle opravdu bavilo.
Po tomto orgasmu už jsem upřímně neměl chuť cokoli sledovat, přeci jen jsem ale na Disfigured Corpse zašel a nakonec jsem zůstal do poslední minuty. Tentokrát mě to velice bavilo a jejich zvláštní mixtura deathu, grindu, hard coru působila i přes pozdní hodinu a značnou únavu svěže a pohodově. Skladby nepostrádaly drive ani potřebný nadhled a mě to opravdu celkem bavilo.
Poté už jen nekonečná (vzhledem k tomu, jaký je to kousek) cesta do Prahy a jelikož jsem měl v Praze na starosti jednu Agro existenci, s kterou jsem musel počkat na ranní spoj, navštěvuji ještě záchytné místo všech nočních opilců Error. Přeci jen lepší trávit ranní hodiny ve společnosti opilých gotiček, než-li v nějakém pražském non-stopu plném podivných existencí. Doma čtyři hodiny spánku a jdu si pustit Disfear. Ty jen tak z hlavy nevyženu…