Klidně můžu nadávat na české festivaly, ale spíš se vyplatí sledovat ty zahraniční. Kdyby mi to došlo před rokem, viděl bych Current 93 – na OFF Festu v Katowicích totiž hráli před rokem a to bych si rozhodně nenechal ujít. Letos jsem si uvědomil, že vlastně opravdu chci vidět Swans až nějaké tři týdny před festem, protože i ten leak s neurčitým zvukem měl strašnou sílu. OFF Fest jsem zaregistroval už před pár měsíci, ale nějak jsem to pustil z hlavy. Pak jsem si (po těch Swans) pořádně přečetl, co tam vlastně hraje.

A začal jsem tvrdit, že tam jedu. Čemuž pár lidí uvěřilo a řeklo, že pojede se mnou, a pár dalších, že se mnou pojede zpátky. Celý fest bych finančně, časově a fyzicky těžko zvládal, takže jsem se rozhodl jet tam jen na neděli, tedy hlavně na Swans.

Takže se v neděli někdy kolem deváté už motám kolem směru od nás na Katowice, v jedné vesničce nabírám fotografku/navigátorku, v druhé člověka unaveného zhýralým životem, no a pak už se snažím mířit do toho Slezska přímo. Na české (převážně moravské nebo slezské, ale kdo by to počítal) straně je cesta parádní, silnice rychlé, povětšinou nerozbité, na horské louky či posečená pole posetá balíky slámy Nízkého Jeseníku i dalších kopců po cestě je radost pohledět, i v těch městech a vesnicích se občas naskytne nějaká pozoruhodnost. U Poláků to je podstatně horší. Silnice nejsou vyloženě děravé, vesnice nejsou zrovna špinavé a chudé, lesy a louky nechybí, ale všechno to je nějak šedivé, odfláknuté, bez kouzla. První věc, které jsem si v Polsku všiml, byla vyloženě opile nakreslená dělicí čára. Minimálně v téhle části se jezdí hrozně, protože to je z vesnice do vesnice, ani není poznat, kde vlastně končí jedna a začíná druhá. Naštěstí je naše cesta do Katowic tak jednoduchá, že skoro nebloudíme a závěr je vyložená idylka – i poslední den festivalu se dá v pohodě zaparkovat. Cíl byl splněn, chtěl jsem dorazit bezpečně před Jacaszkem, který začíná v pět, teď je něco po čtvrté.

Po chvilce regenerace vyrážíme obhlédnout areál a poslechnout Jacaszka. Soukromou minihrou se okamžitě stávají komentáře hipsterů, což je téma na festivalu podobného ražení vpravdě nevyčerpatelné a v cizojazyčném prostředí vcelku bezpečné. Cestou míjíme nějaké reklamní stanoviště s pitím – tomu říkám inteligentní propagace, sice dávají (jak při cestě zpátky zjišťujeme) jen ledový čaj, což je věc, kterou opravdu nemám rád, ale v momentálním horku bych pil i horší věci. Festival je umístěn v Dolině Trzech Stawów, což je příjemný kus přírody ve městě (a dolina opravdu jen na polské poměry), který v době našeho příchodu zvukově okupuje jakýsi polský hip hop. Všude je čisto, tráva pod stagemi se velice dobře drží i po třech dnech intenzivního pošlapávání, o kousek dál už je stín pod stromy – místo je to vynikající, a navíc nepřetéká lidmi, takže je možné se bez problémů pohybovat a dokonce i žít. Nepříjemná je jen nutnost mít zloté (pro nás nezodpovědné, kteří si nevyměnili peníze) a absence nějakého popisu kapel – dostali jsme jen program, takže jsme, co se týče neznámých kapel, odkázáni jen na mou chatrnou paměť, ze které navíc kolikrát ani nemělo co vypadávat. Až po festivalu se dozvídám, že čistota byla způsobená polským zákazem pití na veřejnosti, kvůli kterému byla zóna s chlastem (pivem – prý špatným – a vínem) oddělená od zbytku areálu; ten chlast se nesměl do zbytku areálu vůbec pronášet, a to pod pokutou 5000zl, což naši informátoři dva dny nevěděli, takže vesele pašovali.

JACASZEK hraje na Sceně Eksperymentalnej (případným polonofilům se omlouvám za komolení jazyka, ale docela mě to baví), která je ve stanu. Ještě odbočka: jsou tu čtyři pódia, dvě na louce u vchodu, dvě někde vzadu, dvě velká, dvě malá, vždycky dvě kapely hrají a dvě zvučí. Stan je docela malý (pro dvě nebo tři sta lidí?) a naštěstí dost vzdušný. Dorazili jsme se slušným předstihem, takže se můžeme usadit (na čistá prkna, paráda!) víceméně na ideální místo.
 Zatím jsou na pódiu Jacaszkův cemballista a klarinetista a zkouší zvuk. Kamarádka konstatuje, že to zní jako Floex, a je poněkud překvapená, když jí oznamuji, že to nebyla samostatná kapela, ale jen zkouška zvuku. A pak se to rozjíždí a zní to jako v Praze, akorát z komunikace s publikem si nic nepamatuji, protože byla polsky – a beztak jí bylo minimálně. Jacaszek hraje krásnou hudbu, o které se může bez uzardění říkat, že je krásná, protože je zároveň velice čistá – míchání klarinetu a cemballa (tentokrát elektrického) do parádní melancholické elektroakustiky. Tentokrát je to víc nahlas, víc vyniká práce samotného Jacaszka (tedy manipulace zvuky nástrojů), ambientnější až noisovější část jeho hudby. Ze začátku mě děsí zvuk kopáku z vedlejší velké stage, ale to se uklidnilo, takže jsem se prostě tři čtvrtě hodiny plavil na kráse naživo zahraného Glimmer. V kostele (ideálně gotické katedrále) by to mohl být životní zážitek, Jacaszkova hudba má docela sakrální nálady…

Na hlavní stagei hraje jakýsi indie pop, dál zkoušíme cosi jménem Ty Segall, protože mi to jméno „něco říká“, ale byl to takový obyčejný rokenrol, takže vyrážíme do auta a do města hledat zloté. Katowice jsou divné město. Auto máme v lese, minutu od lesa jsou obchodní domy, pět minut paneláky, deset historické centrum, patnáct rozpadající se činžáky, dvacet sci-fi dvacetipatráky. Zase je vidět určitá nedbalost – podivný most přes magistrálu vypadá, jako by někomu vůbec nezáleželo na rovnosti rovných linek. Procházíme kolem hospody baníckých fans, pěkné, jen to heslo nemuselo obsahovat „w“. „Historické centrum“ trpí syndromem Ostrava, prostě není historické. Ale Ostrava na tom není se svými secesními širokými třídami zle – v Katowicích je jich pomálu a secese se míchá s pseudogotikou vytvářejíc efekt nápodoby anglického „univerzitního“ stylu. Není to vyloženě špatné, jen místy nesourodé. Parádní ovšem bylo jakési sousoší postavené na vchodu obyčejného domu – jeden člověk přetahující se se čtyřmi, všichni ve stejném (skutečném) oblečení a se zapnutými kapucemi přes obličej. Dojem nesourodosti potvrzuje rozkopané nádraží, zanedbané budovy kolem něj a především vedlejší uličky se zanedbanými a neobydlenými domy místy přecházejícími ve squaty. Paráda, zvlášť dvory připomenou kouzlo Stínadel. Město páchne v tomhle horku kanalizací.

Vracíme se na Battles, respektive, chtěl jsem se aspoň podívat, jaká bude Kim Gordon ze Sonic Youth, ale deset minut před koncem jejího setu, kdy dorážím na místo, už opouští „její“ stage poslední zbytky diváctva, smůla. BATTLES jsou jedna z těch kapel, které mám už pár let zafixované jako „potenciálně zajímavé věci, které si poslechnu, až bude čas“, ale ještě to u nich nějak neklaplo. Času je dost, akorát poslouchám jiné věci. Od Battles jsem tuším slyšel jen jednou letmo něco z Gloss Drop a přišlo mi to popové a vlezlé, nicméně vzhledem k jejich reputaci jsem si řekl, že aspoň za pokus to stojí, navíc math rock obecně mám celkem rád. Prohlížím pódium a říkám si, že tohle bude buď výborná zábava, nebo nesnesitelná póza. U bicích o asi pěti součástech je činel ve dvou metrech, nalevo od nich je zas kromě kytary dvojice sklopených kláves naproti sobě. A na pódium už vbíhá trojice hipsterů a rozjíždí strašlivou show. Battles se moc netrápí s věcmi jako melodie či vývoj songu či song, prostě jedou svoji lehce se obměňující smyčku až do zblbnutí. Nejhorší je, že se na to dá tančit, i když dost epilepticky, taková strašně chytlavá schizofrenie to je, lidi se chytají, koncert jede. Ty dementně posazené klávesky mají svůj smysl, kytarista totiž celkem často zahodí kytaru a začne na ně rozjíždět nějaká totální zvěrstva, a to nemyslím náročností, ale vyzněním – viz obal Gloss Drop, jsou to takové divné zlámanosti, které přitom znějí hrozně plastově. A strašně se u toho kroutí. Mimochodem, ten činel je ve dvou metrech proto, aby si bubeník mohl jednou na konci songu stoupnout a praštit do něj. Jinak na něj ale zvládal hrát i vsedě. Basák střídá svůj nástroj s kytarou a k tomu pouští nějaké samply nebo manipuluje zvuky, přesně jsem tam neviděl, kytarista má zase pro změnu přímo notebook, bubeník se rozhodně neomezuje jen na svůj nástroj. Celé to je šílený cirkus, což ještě podtrhává jednoduchá projekce na dvou deskách vedle bubeníka. Během setu se na ní navíc vystřídali tři zpěváci, kteří svými popovými pózami a umělými hlasy doprovázeli Battles vskutku vhodně. Fakt nemocný koncert, hrozně přehnaná parodie. Ale trvalo to hodinu, což na mě bylo moc, asi po čtyřiceti minutách už to je jen fajn a chvilku před koncem odcházíme.

Po další pauze vyrážíme na SWANS. Očekávání jsou vysoká. Mají hrát hodinu dvacet. Deset minut před koncertem už je pod pódiem plno, návštěvnické fiasko z Colours se opakovat nebude. Na pódiu je všechno známé. Přichází kapela, vzadu na pódiu se objímají a ve vzduchu plave očekávání mocného koncertu. Čekám, že se začne The Seer z novinky, ale vyleze z toho relativně krátký drone/folkový popěvek, který přechází v jednoduché návaly co největšího hluku. První husí kůže. Snažím se zbavit veškerého srovnávání, hodnocení… myšlenek, slov (Swans sami dali na My Father… pěkný návod v podobě úvodní No Words/No Thoughts) a vnímat jen zvuk. Ale to za chvilku přichází samo od sebe a pak už to je jen neskutečná jízda.
Kapela hraje, jak kdyby měla zítra umřít, a Gira ji pohání, jakoby chtěl, aby umřela dneska. Swans jdou na kost, opravdu si prošli svoji historii (a k tomu asi ještě krautrock) a neustále se snaží posunout k větší a větší intenzitě – v zásadě to je jeden riff, jeden základní rytmus kytar, basy, bicích, který je ale nesen na vlnách pedal steel guitar (Swans ji využívají podobně jako GY!BE normální kytary, na které hrají smyčci), části bicích a spoustě různých cinkajících, dalších bicích a obecně jakkoli hrajících věcí, které obsluhuje Thor Harris. Girovy (mimochodem, někdy ve třetině koncertu si nechal přestavit odposlechy kolem sebe do půlkruhu) prodlužující se vlasy začínají připomínat jeho démonický vzhled z osmdesátek, ty se ale nevrátily. Swans jsou rychlejší (nejvíc je to znát na bicích), energetičtější, zvukově komplikovanější, ne tak chladní, odlidštění, drtiví. Do popředí vystoupila samotná hudba, samotný zvuk, zpěv ustoupil do pozadí. Swans školí svou naprostou čistotou, upřímností, odevzdáním. Prostě to smetli (i když nelidská hranice hlasitosti z Prahy překonána nebyla). Už hrají dost dlouho, když tu pozoruji (asi půlku setu jsem měl prostě zavřené oči a nechal do sebe valit zvuk), že pořadatelé jsou nějak neklidní, mávají na kapelu, která to ovšem ignoruje. Po chvilce přijde človíček a prostě vypne Westberga, ten chvilku smutně kouká a pak odejde, človíček chvíli někde okouní a pak se jde bavit s Girou, jenže ten ho prostě naštvaně vyhodí z pódia, odchází ještě basák Pravdica, ale zbytek kapely hraje o život dál, apokalypsa, nadšení v davu. I oni končí. Dívám se na čas: Swans přetáhli koncert o půl hodiny. Gira se ještě vrací, aby už bez mikrofonu poděkoval davu: „God bless you!“, vyloženě září, užívá si nadšený aplaus. Až teď si uvědomuji, že během koncertu řekl asi dvě slova… Swans jsou dost možná nejlepší živá kapela na světě. Pokud to bude jen trochu možné, dám je v Praze na podzim znovu, i když to bude už počtvrté. Btw, nemluvte mi o intenzivních koncertech, pokud jste nebyli na Swans. (A stejně závidím lidem, kteří měli možnost vidět je i v osmdesátých.)

Už když jsem se doma díval na program, nezamlouvalo se mi zařazení Fennesze bezprostředně po Swans. Stan, kde má hrát, je beznadějně nacpaný, ale ještě se nehraje, mistr FENNESZ zřejmě správně usoudil, že přes hluk přicházející odvedle od Swans by toho moc slyšet nebylo. Ale prodleva je jen minimální. Na začátku koncertu jsem úplně mimo. Kromě Fennesze s kytarou a Applem je na pódiu pan Lillevan, který má na starosti projekci, ale tak čtvrt hodiny tu hudbu prakticky nevnímám, jen slyším a vím, že něco zní. Postupně se to ale lepší a já se příjemně nořím do zvuku. Fennesz vždycky chvilku hraje na kytaru, místy i s jakýmisi rockovými obrysy, a pak si se zvukem hraje, vrství ho, tvoří své typické glitche. Opět krása, ne tak čistá jako Jacaszkova, ale na druhou stranu ani tak očividná – takové potrhané vlny. Mám vážně rád kytarový ambient. Projekce se ze začátku dost motá v přírodě prohnané přes filtry, zvlášť ve vlnách, které se přes sebe různě vrství, což není úplně můj styl, ale pozdější abstraktnější tvary jsou parádní. I Fennesz si posunul konec setu, takže nakonec hrál skoro tak dlouho, jak původně měl. Bylo to moc dobré, ale na plné ocenění bych potřeboval trochu jiný kontext – na druhou stranu, tohle byl jediný přešlap v dramaturgii neděle.

Jako poslední kapela festivalu od tří do čtyř ráno hrají FOREST SWORDS. Ty jsem slyšel někdy před dvěma roky a rozhodně mě bavili a asi hráli elektroniku, dub… ale to bylo tak všechno, co jsem si zapamatoval. Ale byla by škoda to aspoň nezkusit, přestože jsme všichni dost unavení. Tak na půl hodinky… A ono je to vážně parádní, na pódiu je kromě laptopu basák, valí se do nás takový dub(step – možná, ale naprosto bez wobblů), velice strohá hudba se silnými repetitivními basy a silně elektronicky znějící melodikou. Letargie, smutek, ospalost, lehký úpadek Forest Swords se neuvěřitelně hodily do téhle hodiny a nálady. Navíc tohle všechno podpořila projekce, na které nejdřív létaly tančící bílé postavy na nazelenalém pozadí, pak cosi, co vypadalo jako květ, ale byl to pohled pod sukni a ke konci i rušivé exploze barev do té strohosti. Nevybavuji si, že by se mi někde projekce takhle líbila (ale moc jsem jich neviděl). Parádní tečka za festivalem.

Spíme v dodávce. Hodně krátce. Kolem jezdí policejní dodávky, ano, tahle akce byla z pohledu „slušného člověka“ opravdu dobře organizovaná. Někdy po sedmé mě budí sluníčko, které velice důrazně říká, že dnes bude pekelné horko, jsem dost vyjetý, naštěstí mám dost času na pořádné probuzení. Na půl desátou máme sraz „na parkovišti u Realu (místní obchodní dům)“. Mají s námi jet tři lidi, jeden doráží, zbylí dva ne. Po půlhodině zjišťuji, že mi nějak nefunguje mobil… a poté, že ona dvojice čekala o parkoviště níž (dost zvláštní směr v Polsku, ale i to se stává). Bizarní je, že podle jejich popisu jsme jak my, tak člověk č. 4 dorazili na to samé místo, které ovšem nebylo tím místem, které nám popisovali. No. Cesta přes Polsko byla relativně rychlá, i když místy bylo znát, že ty silnice nejsou vymyšlené moc dobře, až u hranic jsme se strašně zasekali a jezdili pořád kolem, protože naše milá navigátorka byla z mapy, kterou jsme měli k dispozici, taková dost nešťastná. Před Opavou nadávám pro změnu na české silnice, protože jedeme za vozíčkářem, za traktory a za já nevím čím, je horko a cesta už začíná být dlouhá, a to jsme teprve na začátku. Dál už to jde naštěstí dobře. Pasažéři klidně pospávají, mně by se chtělo spát taky, ale zkouším různé malé dopingy a cvičení, asi úspěšně, protože jsem do žádné třešně ani višně nenarazil. Doma asi po dvaceti minutách padám a budím se až za tmy. Tahle cesta mi vůbec neumožnila nějaké bilancování. Vlastně ještě pořád na to čekám.

Byl to dobrý výlet. Swans!

http://off-festival.pl/pl/2012/