Začnu tím ošklivým. Sedmička je přes svůj rádoby kultovní status pitomé místo – hlava na hlavě, od třetí řady dál není nic vidět (stál jsem ve čtvrté) a lahváč za bratru dvojnásobek oproti obchodu, což nechápu, jak rudá mládež, která klub nejčastěji navštěvuje, může zkousnout. A poslouchejte si náročnou hudbu, když se na vás ze všech stran lepí těla a dredáč před vámi vám cpe tu svou odpornost na hlavě do pití a smrdí pod nosem ganjou… Ach jo.

Nečekal bych, že OM vyzní jako „taneční“ kapela, byť je to logické: základ tvoří rytmická sekce, ruchy, kterými černý muž Robert Lowe z krabiček supluje smyčce a efekty, jsou veskrze „navíc“. Živě basa vyzní ještě podmanivěji a výrazněji než na deskách (zatímco výtečné a dynamické bicí Emila Amose reprezentují onen „tvořivý chaos“), není proto divu, že ihned po nástupu se mnoho hlav (včetně mé) rozhoupalo vpřed a nazad a neustalo až do konce – na spirituálno, kterým jsem se nemálo oháněl v recenzi na geniální poslední album, během vystoupení zkrátka nevybyl čas a kapela se ani moc nesnažila o vytvoření patřičné atmosféry. Více než o cokoli jiného se tak jednalo o neotřelý rokenrol.

Kdyby byl Al Cisneros gangster, nejspíš by mu říkali Zrychlenej Al – narážím na jeho tanečky, při kterých pohyboval hlavou tak třikrát rychleji, než rytmus velel, divoce koulel očima, či je naopak měl zavřené a zdál se být ztracen ve vlastním světě hlubokých vibrací. Těžko říct, zda to bylo ponořením do muziky, nebo požitím nějaké tajemné východní substance, ale to je asi jedno. Mezi skladbami nám toho moc neřekl, zato mantry recitoval zaníceně a s patřičným pathosem. V posledním opusu ho vokálně doprovodil i řečený pan Lowe – málokdo asi v nacpaném klubu postřehnul, že ony zvuky, připomínající něco mezi meluzínou a chorálem, vytvářel Lowe kvílením do mikrofonu a následnou modulací zvuku pomocí krabiček. Právě zde, v pomalé skladbě bez bicích, OM nejhorečněji klepali na dveře posvátna – než koncert uzavřeli intenzivní stěnou.

Konec přišel pohříchu brzy – ne že by nás kapela o cokoli ošidila, ale její hudba je tak dobrá, že člověk prostě chce víc. Pravdou je, že dostat lepší podmínky, mohli by OM podat i dokonalejší výkon: zvuk byl fajn, ale rozhodně mohl být ještě o trochu víc nahlas, a méně opovrženíhodný prostor například s židličkami by mohl učinit zadost touze po transcendentním rozměru a usebrání… Leč díky aspoň za to, co bylo.

Tomáš Palucha a jeho zarostlý melody boy na mně zanechali poněkud rozpačitý dojem. Asi by chtěli být takoví čeští Earth zkřížení s Neilem Youngem (vybavil se mi soundtrack k nehorázně přeceněnému Jarmushově filmu Dead Man), jenže k tomu, aby ve složení kytara + kytara dovedli vzbudit vytržení, jim ještě mnoho chybí. Tahle hudba navíc podle mého názoru není moc vděčná v živém provedení, táhlé brnkání jen s občasnými forte pasážemi dokáže velmi rychle znudit. Lidi tomu však tleskali, touha po alternativě byla nejspíš uspokojena, tak budiž.