Na Marastu je zvykem psát reporty dost recenzentsky, já se protentokrát vrátím k jakési reportáži, a to z více důvodů. Jednak jde o klasickou hudbu a moje hudební vzdělání skončilo někde ve čtvrté třídě u fis na zobcovou flétnu (a potom ještě šest let základní teorie/historie na gymplu, ale to nezní tak pěkně). Navíc byla moje účast na akci poněkud vágní.

Přiznávám, že nemám bůhvíjaký přehled, ale jak často se u nás hraje klasika ze 20. století? Mám na mysli věci příliš „experimentální“, aby fungovaly jako společenské událost, ale ne tak nové, aby se daly vozit řekněme na (výborný) Contempuls. Druhá polovina dvacátého? Cyklus Krása dneška oceňuji, ale přesto bych uvítal jiný formát, akusticky lepší prostor, zkrátka důstojnější podmínky. A zcela konkrétně, hrává se u nás vůbec Morton Feldman?

Ostravské dny jsem zatím míjel bez nutkání se víc zajímat, co se tam vlastně děje, přestože tam kdysi vystupoval a svoje skladby prezentoval Charlie Looker. Tento stav změnil rozhovor s vedoucím festivalu Petrem Kotíkem v jistém velkém periodiku a seznámení se s programem. Středa 26.8., Morton Feldman, Koncert pro hoboj a orchestr, jako bonus Iannis Xenakis a pár skladeb méně známých autorů, některé v premiéře. Po mrtvém létě prakticky povinnost.

Cesta. Cesta je delší než cíl. Většinu cesty nadávám. V Chrudimi ostatním řidičům, protože Chrudim je jako vždycky brutálně zasekaná, mezi Chrudimí a Ostravou střídavě sobě a autu, protože auto moc nejede a já to měl čekat a vyrazit dřív, v Ostravě ostravským silničářům. Ostrava je totiž rozkopaná, takže rovná cesta po hlavní až před Dům kultury padá a já jezdím podle značených objížděk (čti: víceméně naslepo) po všech čertech. Konečně vstupuji do svatostánku umění, v ústrety mi jdou skupinky a davy, které si jdou zapálit, respektive na skleničku. Hodinové zpoždění znamená, že blok prvních tří skladeb právě skončil. Feldman byl v pořadí třetí a já můžu tak akorát chytat útržky rozhovorů rozebírajících, jak skvělé to bylo. Stojím v koutě, mračím se na celý svět a v duchu nadávám.

<intermezzo> Morton Feldman tvoří jakýsi oslí můstek mezi třemi pro mě nejzásadnějšími osobnostmi „vážného“ světového umění. Rothko Chapel jsem kdysi slyšel jako první věc od něj, ale víc jsem ho začal poslouchat až s Neither, Words and Music a For Samuel Beckett. Tři umělci, kteří nejsou minimalističtí, ale ve svém důrazu na negaci a „impoverishment“, osekávání všeho zbytečného používají minimální prostředky, přesto jsou nepředvídatelní, fascinující, členití: tisíce odstínů šedé. Feldman se zaměřuje na čistý zvuk podobně jako mistři ambientu, jeho skladby jsou čitelné, chce se říci jednoduché: k novému výrazu tu nebylo potřeba agresivních disharmonií nebo náhodnosti, ale vždycky zní jaksi cize, zvláštně. </intermezzo>

Odebírám se dovnitř. Prostor je stavěný jako koncertní sál: varhany, orchestřiště a vlastně poměrně málo míst pro posluchače. Ta navíc zdaleka nejsou zaplněná. V orchestru (Janáčkova filharmonie Ostrava) může být třeba 60 lidí, v hledišti jen třeba 150. Atmosféra rodinná, vypadá to, že se mezi sebou diváci dost znají, příjemně uvolněná na akci tohoto typu. Ostravské dny jsou jinak částečně samosprašné - Petr Kotík založil před deseti lety Ostravskou bandu, kmenový komorní orchestr festivalu, který bude nepochybně aspoň z části rozptýlený v hledišti. V návaznosti na počet diváků a prominentních hostů: docela by mě zajímal rozpočet celé akce. Za jednotlivý blok dá člověk stovku, za celý týden zpravidla po dvou samostatných vystoupeních 650. Nájmy, ubytování, platy, vychází mi, že tahle akce je naprosto brutálně nagrantovaná. Mimo jiné v tom má prsty zloduch Bakala.

Na řadě je Troorkh, koncert Iannise Xenakise pro pozoun a orchestr. V nadšení mi brání několik faktorů. Rozbité xenakisovské divočiny, které hraje orchestr, fungují znamenitě a jsou zajímavé i zvukově, sólový trombón ale místy působí bezradně a náhodně, a to nikoli tím správným způsobem. Zvukově se skladba trochu slévá, méně hlasitý projev by myslím pomohl orientaci, je ovšem také možné, že zkrátka nevyhovuje akustika prostoru. Co je nejhorší, asi minutu po začátku skladby se mi začíná chtít kýchnout, a jelikož sedím uprostřed řady, různě se držím, nafukuji a pokuckávám, což poněkud snižuje mou schopnost vstřebávat estetické podměty.

Mnohem víc si tak užívám premiéru Ode to the Wind od hongkongského skladatele Daniela Ting-Cheung Lo. Ta je podstatně klidnější až ambientní, hráči často používají méně tradiční techniky a často jde vyloženě o radost ze zvuku. V průběhu skladby se pomalu vystavují jednotlivá témata, aby byla nenávratně opuštěna ve prospěch jiných. Akusticky Óda na vítr oproti Troorkh funguje skvěle, dostavuje se pocit ambientního naplnění prostoru jemným zvukem, který až hladí. Plnohodnotná náhrada za Feldmana to určitě nebyla (přes jistou podobnost; kdyby nic jiného, je Ting-Cheung Lo mnohem rovnější a předvídatelnější), ale velice příjemné překvapení ano.

Večer uzavírá skladba Hermanna Oehringa POEndulum. Začíná se velice slibně. Orchestr hraje jakýsi zlověstný minimalismus podpořený odpovídající rytmickou sekcí, zpěvák a vypravěč David Moss sedí v popředí u stolku, buší do něj, křičí a deklamuje příběh o strachu a smrti. Vzpomínám na Kafku či Becketta, ale ani jedno tak úplně nesedí. Až po chvíli se mi daří rozluštit zcela očividný název: další interpretace Poeovy Jámy a kyvadla. Nálada skladby se zatím stáčí do jakéhosi temného kabaretu. Nesnáším kabaret. Mossův přednes bohužel sklouzává přesně do oné šablony, navíc v patřičně americkém balení. Náladově tu je jistá podobnost s Devil Doll, ale nic z jejich kouzla. Navíc se pro mě ze skladby kvůli odhalení příběhu vytratilo napětí. Orchestr sice místy hraje zvukově zajímavé záležitosti, převážně však funguje jen jako sofistikovanější soundtrack. Ve výsledku dost trpím.

Docela by mě zajímalo zákulisí festivalu. Kotíkem dirigovaný Xenakis sklidil mnohokrát větší potlesk, včetně ovací ve stoje, než následující kusy. Jsou v publiku z půlky jeho žáci? Je tenhle festival monstrózní varianta malé domů? Dostává se díky němu skutečně hudba ven, nebo se tu „jen“ buduje komunita muzikantů? Najít počty návštěvníků se mi bohužel nepovedlo, ale hudebníků mělo být přes dvě stě. Ostravské dny jsou dle programu i atmosféry skvělá akce, velice rád bych viděl třeba Philla Niblocka nebo Alvina Luciera, podíval se na maraton elektronické hudby, zkusil Stockhausena, chodil na premiéry. Popravdě řečeno, kdyby se mi příště (tedy za dva roky) podařilo dostat na celou akci, byl bych nadšený. Přesto se nemůžu ubránit klasických ug nářkům na to, kolik malých koncertů by se za ty peníze dalo udělat, kolik současných interpretů, kteří už u nás měli dávno hrát, se sem dalo dostat.

http://www.newmusicostrava.cz/cz/ostravske-dny/program-festivalu/31-velky-orchestr.html