Z Mnichova do Prahy to není zas tak daleko, co říkáte? Čtyři sta kilometrů, autem něco přes čtyři hodiny. Přitom Panzerballett tuhle jízdu absolvovali za 13 let své existence vůbec poprvé. A to právě teď. Za jejich návštěvu stověžaté můžeme vděčit organizátorům festivalu Mladí ladí jazz. A sázka na neokoukaný ansámbl se bezpochyby vyplatila. Koncert neortodoxního jazzmetalového kvintetu by bez grantu stál dvojnásobek a úsloví „za málo peněz hodně muziky“ tentokrát platilo víc než kdy jindy.

Do MeetFactory přicházíme už po páté odpoledne. Jak se dozvídáme, příjezd Němců se zpozdil o dobré dvě hodiny a teprve se zvučí. Popravdě, zvukovka moc nenavnadila. Zvuk přepálený až běda a skupina působí unaveně. Přesto jí to hraje náramně. Po zvukovce máme možnost odchytnout si kytaristu Jana Zehrfelda a mozek kapely trochu proklepnout. Během rozhovoru se mimo jiné dozvídáme, že střapatou paruku si Jan na hlavu už nenavléká („víš, je mi přes čtyřicet a cítím se na to už trochu starej“) a také, že v prosinci spatří světlo světa nová deska. „Bude to vánoční album. Budou na ní všechny možné vánoční melodie nacpané do osmi skladeb. Bude to extrémně zábavné,“ láká Jan na novinku. Fíha. Co od toho čekat?

MeetFactory se pomalu zaplňuje a začíná být jasné, že košile a sako tu jako jazzová uniforma bude v menšině. Spíš se tu černá metalovými mikinami. Začíná se načas - krátce po osmé nastupují na pódium tuzemští Modern Day Babylon. Najít interpreta, který by se k Panzerballett stylově hodil, je skoro nemožné. Čistě jazzové kombo by sem moc nezapadlo a tak se výběr Teplických jako předkapely ukázal jako logický. V základu se hlavně frázovaně meshugguje, v podkresech se objevuje nějaká ta zasněná kytárka, nebo decentní elektronika. V rámci djentového žánru se chlapci prosadili za hranicemi, což je pro naši zemi hezká reklama. Loni na podzim se Skyharbor profrčeli Evropou a zřejmě se jen tak nezastaví. I v MeetFactory trio vedené Tomášem Raclavským naplňuje djentové standardy na sto procent. Mlaďasům nechybí nadšení pro věc, profesionální hráčské výkony a ve vystoupení těžko hledat kiksy. Potíž je v příliš úzce nastavených mantinelech daného stylu. Za patnáct minut je totiž řečeno vše podstatné. Nekonečné djentování bez silnější melodie, z playbacku sladkobolné podkresy, bicmen na čínu odklepávající čtvrtiny poctivě jako automatický klepač koberců. Někdo zaslechne duch hudby Pliniho, nebo Animals As Leaders, jiný třeba momentky od Periphery. Tempo zůstává neměnné, každá další skladba opakuje už řečené. „Je to pořád stejný,“ říká mi po vystoupení Loomis a má recht. Tvorba kluků se točí v kruhu.

Krátce po deváté už ale patří prkna, co znamenají svět, Mnichovským. Co říct o instrumentálním infernu, které v příštích zhruba 100 minutách nastolili? Jelikož jsem Panzerballettviděl před sedmi lety, můžu srovnávat. Tentokrát se vystoupení odehrávalo v drážďanském jazz klubu, sedělo se, kapela takřka na dosah ruky, nazvučení spíš akustické, skupina hrála ještě ve čtyřech. Teď to bylo o poznání tvrdší, komplexnější, zároveň víc profi a vážnější a navíc, zvuk řezal hlavy jako cirkulárka. Vystoupení startuje s Jadoo – hardrocková věc, z níž po vyprání v Zehrfeldově pračce na nápady nezůstane kámen na kameni. Hned v ní se v plné parádě ukazuje, že tuhle kapelu buď milujete, nebo nenávidíte. Úvodní riff je vlastně jednoduchá, rovná melodie, kterou ovšem bicmen Sebastien Lanser neustále otáčí, převrací, rytmizuje. A tak to je se všemi členy ansámblu, díky jejichž výkonům mám pocit, že přede mnou hrají tři kapely najednou. Koho sledovat, na koho se soustředit? Všichni hráči nejedou na sebe, ale pracují pro kapelu, potenciální mezery ve zmeshuggovaných nápadech přebraných ze známých melodií pořád něčím vyplňují. Když Zehrfeld zapne booster, druhý kytarista Josef Doblhofer metalové paterny tuhle opentlí thordendalovským podkresem, onde přidá funky šmrnc, v momentě, kdy Jan sóluje, drží se zpátky. Oproti deskám dostává víc prostoru maličký basák Heiko Jung, který na několika místech vystoupení předvádí své mistrovství. Alba Panzerballett zvukově nezní tak tvrdě, tady je ale kytara mnohem vytaženější. Spíš než o pohled jazzrockera na metal známý z nahrávek to je tady naopak – koncert je maximálně hutný, navíc hnaný fenomenálním Lanserem za bicí soupravou.

Jelikož je koncert čistě instrumentální, z logiky věci se nedostává na písně, které na albech obstarávají hostující vokalisté a v MeetFactory tak není žádné místo pro odpočinek. Je to konstantní drcení polyrytmy, neurotickým saxofonem Alexandra von Hagkeho, změnami nálad, až z toho jde člověku hlava kolem. Setkávám se s názory, že Panzerballett působí chladně až profesorsky, kvůli čemuž skladby nemají duši. Nemyslím si, spíš se domnívám, že je to spíš tím, jak analyticky komplexní a do puntíku prokomponované písně ze Zehrfeldovy dílny jsou. Meshuggah, Pantera, Planet X, fusion, jazzové standardy, dojde na všechno. Ano, kvintet je trochu statičtější, ale to přičítám hlavně soustředění hráčů na výkon - aby v tom matematicky přesném galimatyáši někdo neudělal chybu. Jedinou oázou klidu jsou tak paradoxně Zehrfeldovy proslovy, které jednotlivé skladby uvádějí. Zazní vše podstatné – z poslední desky třeba psacím strojem inspirovaná Typewriter II, nebo Euroblast, z Tank Goodness panterovská Vulgar Display of Sauerkraut, z přelomové Starke StückeM.W.M.I.O.F.R., rozlámané AC/DC v podobě Thunderstruck, Meshuggah z fotbalového stadionu (Friede, Freude, Fussball) a jako přídavek mezi publikem zřejmě nejoblíbenější věc – Pink Panther.

Co dodat? V Praze se objevila na poli fusion/prog-metalu jedna z nejoriginálnějších kapel současnosti. Kdo neviděl, neuvěří. Po sedmi letech od koncertu v Drážďanech opět dechberoucí zážitek, při kterém zůstával rozum stát. Co to, kurňa, bylo?