Po delší době se mi daří na koncert na Sedmičce přijít včas, lehce před osmou, takže tentokrát nepřijde zkrátka ani předkapela, a to sice děti stříbrný rakety, Děti deště. A na osmou hodinu je vevnitř příjemně plno, řekl bych jako už delší dobu ne, poslední dobou se totiž ani na Strahov na koncerty tolik nechodí. Čím dál víc se člověk musí potýkat s řečma typu „nikam nejdu“ nebo jejich košatějšíma variantama „dneska sem zatáhlej“, „radši pudu na pivo“ a obzvlášť záludným „je to moc drahý“, která dokáže zarazit zejména u vstupu dvě stě na zahraniční kapelu. A tady mířím jak do vlastních řad (ano, Marast, obzvláště když se pak někdo vzteká, jak je ten report hrozně špatnej, že zrovna detailně nepopsal jeho srdcovou kapelu, na kterou se ale s chutí z domova vysral, zdravím OnDRo, ale nezůstávám jen u osobních invektiv, týká se to všech), tak i na sebe, protože to zpohodlnění, zhejčkání, rozmazlení u sebe cejtím taky. Těžko říct, jestli je to množstvím kvalitních koncertů, který se v poslední době rojej, peněžníma problémama nebo jen prostou leností, pravda bude položená asi někde mezi. Ale správně to není.
Ale po slepý odbočce rychle zpátky do příjemnýho večera, tentokrát je atmosféra

jak má bejt, před pódiem slušně plno už na Děti deště, a tak se může v klidu začít. A spouští se noiserocková masáž, neprostupná, nepodbízivá, surová, tepající chladnej stroj, však i na albu se vyjímá písnička Tetsuo, a přesně ten pocit proměny člověka ve stroj se vám pořád vkrádá na mysl. Na první poslech dost nepřístupný, potřebuju první dvě tři písničky pro získání návyku, pak se konečně peněženka otevře a začínám si užívat, mašina začíná vtahovat dovnitř, motivy se zarejvaj do hlavy a vytlačujou všechno ostatní. A hraje se poměrně dlouho, tak čtyřicet pětačtyřicet minut, vystoupení s počtem odehranejch minut roste na kráse, pětačtyřicet minut je přesně ten ideální čas, kdy se člověk dostane až úplně nahoru, na vrchol, a pak už by začínal sestup, protože přece jenom produkce je to trochu jednotvárná, i když záměrně. Ideální načasování, pěknej zvuk, kterej by slušel snad i trochu víc nahlas, povedený a těším se až je uvidím znovu.
U Part Chimp se mi stal přesnej opak. První písnička přichází s obrovským nadšením, zvuk je nahulenej snad dvakrát tolik co u Dětí Deště,

takhle nahlas už jsem na Sedmičce dlouho nic neslyšel, naštěstí se ukazuje velkej vklad do zvukovýho aparátu, kterej produkci i takhle nahlas bez problémů utáhne. Zvuk je plnej a bourá, žádnej matrixovskej efekt přehulenosti a praskání se nedostavuje. A tak první písnička probíhá v obrovským nadšení, je to mohutně nahlas, což, jak už jsem psal v recenzi, je to nejdůležitější. Kytary tepou, drobná paní s obrovským pádlem (basou) rozdává rány, riffy jsou účelně složený na živý hraní, stříká z nich energie, plnej sál, zpocený triko na zpocený triko (tahle zaplněná atmosféra Sedmičky mi fakt chyběla), prostě všechno jak na pravým rokenrolovým dýchanku z let osmdesátejch, paráda. Ale. Po půlhodině nadšení opadává a člověk si čím dál víc uvědomuje, jaký jsou to vidle, straší tam ten slaměnej panák z polí, naživo sláma z bot leze daleko víc než z desky,

riffy se pomalu začínaj omílat dokola, triky se opakujou, člověk si začíná uvědomovat, jak moc ohraný už tyhle postupy jsou. Když zachovám teorii kopce, vrchol byl tak kolem třicátý minuty, pak začal sestup, konec už mě snad až trochu iritoval. Ale chápu, u párty-věcí mívám většinou poněkud omezenou výdržnost, pokud se nepije a nejsou okolo kamarádi.
Závěrečný bilancování jen letmo, protože autobus jede 22:05, super večer se dvěma kapelama, jejichž vystoupení mělo zrcadlově obrácenej průběh. Zatímco Děti deště od mdlýho pocitu vyrostly až do nadšení, Part Chimp po super začátku nechali hořkou pachuť, ocas.