Djent pojatý nejen „nudným“ sekáním, ale často doplněný o čisté zpěvy, opřený o matematická a melodická řešení a celkově komplexní rozhled po hudebním poli se pomalu tak nějak již stává synonymem pro progresivní metal moderní doby. Okamžitě zapomeňte na Dream Theater a další dinosaury (pardonisimo), nechte se sestříhat a zarůst vousy, vemte na sebe (můžete třeba kostkovanou) košili či barevně zmalované triko a hurá vstříc zapeklitým zákoutím dnešní složité tvrdě-kovové muziky.

Všichni z těchto kapel dnes hrají, jak kdyby se s nástroji narodili, na internetu dávají lekce, dělají workshopy, propagují hudební značky, techniky hraní… I takto je třeba na tento typ hudby dnes již nahlížet. Především mě na tom však těší, že se tím podobné spolky už obecně berou za instrumentálně vyspělé a díky tomu i za ty, které mají nejen fanouškům, ale i hudebnímu byznysu, co nabídnout. Stávají se tak pro něj vhodnými hráči. Podstatní jsou však v případě včerejšího koncertu samozřejmě fanoušci-posluchači, kteří podobné hudby včera dostali hnedle dvojitou dávku.
 
Úvod obstarali tuzemští MODERN DAY BABYLON. (Dnes již) Kapela srocená okolo kytaristy a producenta Tomáše Raclavského je pokládána za objev na poli domácího progresivního metalu. Snad nebudu nařknut z nestrannosti, když jseMM jejich včera pokřtěnému (asistoval nám Jake Bowen) debutnímu kotoučku The Manipulation Theory pomohl na svět. Ten včera s obměněným intrem zazněl v komplet podobě a byl to v poměrně krátké době můj několikátý koncert MDB. A rozhodně prozatím ten nejlepší!

Donedávna bylo díky jemné nejistotě v přednesu znát, ačkoli v MDB figurují konzervatoristé (drum’n’bass), že kapela funguje teprve krátce. Tu ale evidentně téměř zacelil čas a zkoušení, protože kluci na rytmických pozicích se pod vedením Herr direktora Raclavského začali v kapele sami více realizovat a dali jí i něco sebe. Tepličtí živě hrají jako trio, ale jejich hudba je koncipována minimálně na kvartet. Používají tedy digitální podklady (druhá kytara, samply), které ovšem ven nelezly úplně nejjasněji, což jsem několikrát shledal jako menší mínus (problém zvukařův), ale včera si Babyloni vše pohlídali a zvládli vše na výbornou. Jejich muzika, ač nehrají úplně nejjednodušeji, je pojata vkusně a nepřeplácaně, veškeré motivy mají hlavu a patu, jsou seskládány fištrónsky a především mají silný rytmus, groove a nosný motiv, který je v djentu důležitý. Na ten má Tomáš cit, takže se při poslechu celý „dav” chvilkami do rytmu sekaných kytar i vlnil. A pokud mám MDB ještě nějak dodefinovat, více než Periphery by jim slušel už jen support Animals As Leaders; ti se zde ukáží v květnu, uvidíme, zda bude příležitost.

 
A po asi půlhodinové pauze přišlo to, nač všichni příchozí čekali. PERIPHERY. I když mají na svém kontě debutní album, za dobu své nedlouhé existence kultovní pozice, dá se říci, již dosáhli. Nejen pro silné rozšíření djentového žánru, ale i přesně pro důvody, které jsem popsal ve druhém odstavci. Misha Mansoor je prostě aktivní a chytl to za správný konec.

Na pódium tedy nastoupil sextet v sestavě zpěv, basa, bicí a tři kytary. Zde ale jako v případě Maiden nejde o efekt, mají v jejich hudbě výchozí pozici a rozhodně využití. Jako v případě kolegů z Vildhjarta nebo Uneven Structure i zde má každá svůj vlastní prostor, jen s jedním rozdílem. Každá má prostor mnohem větší a jejich role nejsou rozděleny striktně na to, že jedna drží rytmiku, druhá hraje podklady a třetí, v případě Amíků to je ekvilibrista a brejn Misha, nade vším sóluje, hraje vyhrávky a vše chromaticky pospojovává. V Periphery tuto roli mají tak nějak všichni, nikdy tedy nečekáte, kdo co a jak bude hrát. Jednou se zmasivňuje riffing, podruhé se zas zdvojují vyhrávky, takže jsou momenty, kdy všichni v naprosto šíleném sehrání hrají to samé najednou nebo všichni přes sebe něco odlišného, tappují, střídají v sólech.. A do toho rytmika. Naprosto šílená, nalámaná, precizní. Hafo „hluchých“ neslyšitelných a drobených not (ghost notes), které v případě Matta Halperna vynikají, protože při vší té složitosti s neuvěřitelnou razanzí do bicích řeže, jede jako stroj a hned při třetí Jetpacks Was Yes! láme paličku, v následující Buttersnips pak druhou. Skoro by si člověk myslel, že místy dojde až ke ztrátě orientace, jelikož z absolutní nemožnosti registrovat vše, co se v muzice děje, jde trochu hlava kolem. Tohle prostě musíte buď dlouze naposlouchávat nebo být instrumentální génius s dirigentským mozkem.

Celý koncert měl fantastické nasazení, výborný zvuk a solidní podporu lidí, kteří od Jetpacks Was Yes! začínají se Spencerem Sotelem zpívat. Ten sice jako na albu vše úplně nevytáhl, hlavně v hloubkách, ale naléhavé tóny a čistý zpěv i bez playbacku dává moc pěkně. Z toho jsem měl největší strach, ale popral se s tím na výbornou. Jedinou výtku bych měl k délce vystoupení, kdy Periphery hráli cca 40 min. (Letter Experiment, Jetpacks Was Yes!, Buttersnips, patnáctiminutovou Racecar, Icarus Lives!, snad Totla Mad, ale představili i jednu, mně neznámou - novou? – věc) obzvláště po tom, co Spencer po právě proběhlém tour s Dream Theater dodal, jak jsou rádi za tyto vlastní koncerty, kdy na ně chodí vlastní a nestojící publikum. Ale co, Amíci si nejspíš vše schovávají na tour k novém (dvoj?)albu, které by dle informací od Matta mělo proběhnout někdy v říjnu. Jinak fantastický, nejen muzikantský, zážitek. Bravo, Love that shit!

Fotky Baara.