Divadlo 29 vozí do Pardubic zajímavou hudbu dlouhodobě, a nejde jen o „paběrkování“ na hudebnících, kteří se po povinném gigu v Praze zastaví i na venkově. Nezřídka přijíždí projekty hlavní město míjející, tak jako loni J. G. Thirlwellova Manorexia, které by měly hudebního nadšence z oné lotrovské peleše vytáhnout. Místní zřejmě reagují na pravidelný přísun kvality důvěrou, takže i na dnešní festiválek nestravitelné hudby nějakých čtyřicet lidí dorazilo. Nepřekvapivě pak část publika netuší, na co jde a s překvapením se vyrovnávají po svém. Smích, samozřejmě, dokáže účinně neutralizovat potenciál nepovědomého uměleckého díla donutit člověka vylézt ze své ulity. Tímto zdravím zmrda sedícího přede mnou a přesouvám se k samotné hudbě.

Dva prakticky totožné koncerty Cama Dease v Praze byly excelentní a ukázaly, že kytarista kromě virtuozity disponuje citem pro zvuk a vůlí experimentovat, které ho posouvá daleko za paradigma sólových kytaristů od Jamese Blackshawa po Johna Faheyho. Řečeno stručně, v extrémních chvílích hrál Deas čistě akusticky party tří lidí současně, a jeden byl zkušený hlukař. Současný koncert měl s jeho minulou tvorbou společnou snad jen outsiderskou extrémnost. Prvním šokem je absence kytary. CAM DEAS tentokrát pracuje s jakousi preparovanou verzí: zdrojem zvuků jsou struny na dvou uříznutých kytarových krcích. Ovšem odsud do PA vede cesta přes modulární syntezátory, které akustickou jistotu mění k nepoznání. Cameron Deas jakoby se vracel k extrémní (klasicko-hudební) avantgardě někdy ze 70. let se vší její nepřístupností. Ze začátku víceméně jen vypouští jednotlivé, zcela abstraktní zvuky, s minimem pokusů o tvorbu struktury. Postupem času se z nastřádaných hluků vytvoří masa, která při vší nestálosti umožňuje základní orientaci, aby se postupně opět rozpadla, ovšem s tím, že vzniklá přibližná struktura úplně nemizí. Pro orientaci, cizost zvuků upomínala i na z jiných principů vycházejícího Rashada Beckera, jediné současné jméno, které mě napadá, zároveň ne úplně neznámé. Fascinuje chvilka, kdy se vynoří vyloženě jako přelud - několik lidí se překvapeně otáčelo - zasmyčkovaná, až popová melodie, jejíž zvuk lze určit jako kytarový. Mnohem častěji však zvuky nejpodobnější kytaře znějí jen v chaotických sekvencích. Koncert do jisté míry trpí neduhem značné části podobných extrémních improvizací a místo hudby složené z nově nalezených zvuků zní jen jejich náhodný sled. Tohle platí zejména ze začátku, ovšem s popsaným vývojem Cam Deas stále více zaujímá. S plnějším zvukem se stává z chaosu pozoruhodné zvukové dobrodružství, lovení v neznámých vodách. Zážitek se nedá srovnávat se spontánním nadšením ze starší tvorby, které je paradoxně i originálnější. Tentokrát Deas předvedl sonický průzkum míst objevených jinými, ale sledovat tuhle cestu naživo byl opět zážitek.

Příchozí principál oznamuje, že přestávka nebude a Audrey Chen s Philem Mintonem nastoupí záhy, kdyby se náhodou někomu zachtělo dát si po té náloži chvilku oddechu. MINTON a CHEN mají základy v jazzu/improvizaci, Minton se pohybuje na scéně už několik desítek let, oba dva mají být světovými veličinami. Aby té nestravitelnosti nebylo málo, duo předvádí jakousi extrémní improvizovanou verzi sound poetry. Nástroji jsou, řekněme, artikulační ústrojí obou vystupujících. Duo se vyhýbá utilitární řeči i estetizovanému zpěvu a pohybuje se někde v meziprostoru. Jazyk absentuje, značnou část zvuků tvoří nejrůznější napůl zpívané samohlásky, ale není možné vynechat mlaskání, srkání, chrčení a plejádu dalších zvuků, v nichž se zejména Minton opravdu vyžívá. Tam, kde mnou poslouchané hlasové experimenty končí (konkrétně Sidsel Endresen používá relativně podobné postupy jako Chen), Minton s Chen navazují a pokračují mnohem dál. Zatímco Endresen, Meredith Monk, Diamanda Galás, Ghedália Tazartés víceméně zůstávají v jednom svém extrému, Minton a Chen využívají obrovskou škálu možností. To zahrnuje naprosto „neestetické“ zvuky, a právě různé chrchlání a další pazvuky představují hlavní překážku při poslechu. Duo předkládá publiku jako hudbu, která je z definice abstraktní, velice konkrétní zvuky. V hlavě každého posluchače pak probíhá proces, který de facto vymazává obsah znaku - namísto znechucení nebo smíchu při mlaskání by měl posluchač slyšet čistý zvuk, anebo lépe, legitimní prvek hudby. (Pozn.: Přijde mi poctivé zde uvést, že mě tady inspirovala esej Deleuzeho a Guattariho o Kafkoj, konkrétně koncepty deteritorializace a reteritorializace jazyka.) Kompozice neexistuje ani v zárodku, improvizace mění směr zcela náhodně, snad s výjimkou rychlé reakce na smích z publika, který Minton hbitě a výsměšně napodobí. Pozoruhodný, velice křehký, zřídkakdy vyloženě „krásný“ koncert, nad kterým se zamýšlím jako nad jedinečným v rámci mé zkušenosti, s přiznáním, že nemám tušení, jak takové představení zapadá do a jaké jsou jeho kvality v nějakém žánru.

Po bezpodmínečně nutné přestávce uzavírají večer ŠKVÍRY A SPOJE. Namísto dvou dvojic hrají Š+S jen ve třech, vibrafonista ze zdravotních důvodů nemohl přijet, na pódiu tak sedí bubeník Jozef Krupa, kytarista Michal Matejka a trubku s klarinetem střídá Petr Vrba, který v současnosti hraje také u Rouilleuxe na bicí. Čechoslováci jsou nejstravitelnějším projektem večera, což ovšem neznamená jazzíček. Volná improvizace v tomto podání znamená především střídmost až minimalismus, v němž jen velice volně související melodické a rytmické linky plynou v nesouladu do neznáma. Často drží hudbu pohromadě jen pár hluků zasmyčkovaných v pozadí, nad nimiž se táhne nenápadná, velice abstraktní kytara, decentní bicí a tichá, ale zneklidňující trubka. Každý nástroj jakoby ustupoval do pozadí. Neexistuje žádné jasné vodítko, přesto má hudba Škvír a Spojů jakýsi střed, pomyslný či prázdný, do nějž se soustředí a díky němuž přes veškeré drhnutí jaksi pracuje dohromady. Nejde o nic třeskutě originálního, ovšem podání je vynikající. Volné srovnání si dovolím s Dans Les Arbres, věcmi z Miasmah nebo Supersilent. Tak jako tito, i tuzemští si zakládají na netradičním zvuku nástrojů, takže základní barvy nástrojů jsou mechanicky i uměle manipulovány na mnoho způsobů a vytváří tak fascinující, jemný a poměrně neobvyklý zvuk. Škvíry a Spoje si někdy velice rád zopakuji, s vibrafonistou a ve stavu méně vyčerpaném experimenty by mohlo jít o špičkový koncert.

Divadlu 29 patří díky a respekt. Tahle sestava by klidně zapadla do experimentálních odpolední na CTM. Nejen hypnotickým psych rockem živ je člověk, ale i nestravitelnou hudbou, o které se dá přemýšlet a která neuspokojí, ale rozbije. Mimochodem, zvuk byl excelentní.