Djent jako mladý žánr za svůj krátký čas ušel velkou cestu. Díky němu se vyrojilo mnoho mladých a talentovaných muzikantů, kteří tento rychle „vyčerpaný“ žánr kreativně proměnili do dalších progresivních forem a našli mu nové cesty, až djent sešel ze své původní cesty. A jedny z těchto talentů spojilo i turné, které se zastavilo v centru Prahy.

Večer s už slušně zaplněným klubem otevřel DAVID MAXIM MICIC, u nás už viděn se svou kapelou Destiny Potato (po koncertě mi říkal, že nové album je de facto už hotové), především však známý díky svému projektu Bilo, který se od prvních djent/groove nahrávek posunul spíše do alternativní polohy, kde směšuje nejen metalový prog, ale i jazzové nebo klidně balkánské prvky. David se ale živí hlavně psaním muziky do reklam a v jeho muzice je to zúročeno. Jeho hudba není složitá, je vystavěna poměrně jednoduše, kolikrát mu stačí tři tóny a jeden hlavní motiv (viz hned úvodní Living Room), a přesto vždy vytvoří chytlavou hitovku, kterou z hlavy jen tak nedostanete. David je ale především sólista, vše produkuje sám, proto jsem si říkal, kdo bude tvořit jeho doprovodnou kapelu, ale vsázel jsem na kolegy z Destiny Potato. Chyba lávky. Na podium se vedle něj postavil Jakub Žytecki (hned v  Living Room střihl sólo, že se mi klepala kolena), za bubny usedl Mike Malyan (nyní Disperse, jinak Monumets ad.) a basu převzal basák Plini. A jak kvartet Polák, Anglán, Srb a Australan znělo živě? Fantasticky hned od prvního tónu, feeling povznášející a nejednou jsem si připadal jak na klasickém jazz koncertě, kdy po sobě protagonisté navzájem pokukují a tlemí se na sebe, když dohrají sólo. Komunikují. Především ale ohromný nadhled a profesionalita, až si říkám, že by tento kvartet měl spolu hrát dál, ale když muzikanti umí, je jedno, kdo zrovna třímá nástroje. Z Davidovy nové desky, která je tak nějak vším, co z Miciče zatím vzešlo (v podstatě ale nic nového), pak ještě zazněla Someone Else's Hat (s parádním shoegaze podkladem), Damar (během ní jsem z Malyana nemohl spustit oči), odpočinková 687 Days a Who Bit the Moon. Tedy žádné Bilo. Škoda že nedal aspoň něco z Ego, to je hity nabito až po okraj a fanoušci ho mají naposloucháno, ale i tak ohlas byl jak na hlavní kapelu. Zvuk famózní - stál jsem u podia.

Jdu se „jedním“ svlažit a vracím se na stejné místo, ale po tomhle výkonu to vskutku DISPERSE nebudou mít zadarmo. Očekávám Stay, ale rozeznívá se hrané intro Foreword, pak nečekaně Surrender. Ale vlastně, pokud kapela nechce koncert hned nakopnout, ale trošku zvláštně jej rozehrát a gradovat, tahle (pro mě výrazově klášterní-sakrální) skladba je asi ta pravá. Zvuk není tak čistý jako při Maximovi, ale je zde rozličnějších zvuků na podkladu, muzika je členitější a Rafael navíc používá klávesy, ačkoli to není klasická hra. Neznamená to ale, že se o ně neumí místy (skutečně silově) opřít. A v nové – pro někoho rozporuplné - desce, o níž jsem v týdnu psal (prý ji Jakub skládal 10 měsíců), se pokračuje, protože na řadu přichází Bubbles. Jedna z těch více emo a popověji znějících věcí, na níž pak navazují s náladou až meditativní, volnější a kytarově dost hravou Gabriel. Před koncertem však v publiku docela rezonovalo, že by Disperse měli hrát spíše instrumentálně, protože zpěv Rafaela nejednomu přijde unylý, příliš plochý a s chybějící technikou, aby tento post dostatečně utáhl. Nu, je to vlastně pravda, ale pokud přistoupíte na zvuk kapely, on se tu zpěv s hudbou nese docela nerušeně, nestrhává na sebe pozornost a jen ji (jakoby až stranou) doplňuje. Asi bych si tu sám dokázal představit změnu, ale že bych trpěl? To opravdu ne. Pak se Disperse vrací čtyři roky nazpět s Dancing with Endless Love a Enigma of Abode, pak konečně dochází na Stay a Tether, aby Message from Atlantis, asi největší hitovka Living Mirrors, koncert uzavřela. Nutno říci, že Disperse živě měli své kouzlo (a silné) i slušnou energii, ačkoli zvuk byl o něco horší než na začátku, přesto ale stále výborný. Žytecki s kytarou čaroval a soustředil jsem se na něj často i víc než na neustále vysmátého Malyana za bicími (toho člověka jsem krutě podcenil), možná Rafael není rozený zpěvák, ale během koncertu mě nerušil, prostě… jakmile tu Disperse znovu budou, rozhodně opět zvedám kotvy! A publikum? Až neočekávaně aplaudovalo.

Celé tour ale jménem svého debutového alba zaštítil australský fenomén PLINI, který loni roztančil půl Brutal Assaultu a způsobil i sluníčkový wall of death. A název tour nese jméno Handmade Cities, čili i první skladba je úvod této desky (Electric Sunrise) a stupnice radosti v Rock Café ihned strmě stoupá vzhůru, šíří se úsměvy. Jo, takhle na mě muzika Pliniho (a zjevně nejen na mne) působí. Překvapivě se ale v nové desce nepokračuje, Plini následně odehrává většinu svých starších singlů/hitů, na které samozřejmě na festivalu nebyl čas, takže se sálem nesou třeba Moonflower, Atlas, The End of Everything (ten klip miluju) nebo předposlední Away s AAL feelingem, kde na podium vystoupil i pan Bilo a Jakub Žytecki (jakožto bývalý Pliniho nejen live-spoluhráč), aby ji obohatili svými sólo výstupy. Hodně povedené a emotivní. Třístovkové publikum je ale už od začátku co nejblíže podiu, čili na svou pozici se už nedostávám a stojím vlevo pod reprákem, ale zvuk má tak příjemný charakter, že skoro nepotřebuju ani špunty. Plinimu je pak hudebně hodně přisuzován jazz/fusion, ale až živě si uvědomuji, jak metalová muzika to vlastně je (možná i v kontrastu k předchozím dvěma interpretům), byť to žádný nářez není a fusion feeling je všudypřítomný. Oproti Disperse a Micicovi jsou ale Plini, až na hlavního protagonistu, poměrně statičtí a i přes hřejivost hudby se mi kapela zdá maličko… ne chladnější, ale od publika jakoby vzdálena - možná by pomohlo, kdyby Troyovy bubny byly více vpředu tak jako předtím Mikovy. Chybí mi tu komunikativnost vně kapely jako u předchozích dvou vystoupení, všichni jsou spíše soustředěnější na svůj výkon, až si říkám, že to něco chce provést. Dát si stagediving, nebo… a nacházím nad sebou uvázaný balonek tvaru hvězdy (asi z předchozího dne), který strhávám a házím do pitu, hvězda létá vzduchem (později ji nacházím u kapely u merche) a jak se publikum maličko hýbe, sunu se i já blíž středu podia, kde je zvuk zas o něco živější a nespoutanější, což mě trochu nabuzuje a dožívám si koncert až do konce v jemném rauši, protože zazní další dvě věci z Handmade Cities (titulní věc a Cascade), kterou mám vzhledem datu vydání přece jen naposlouchánu nejvíce.

Progresivní metal je v rukou mladých muzikantů ve správných rukou. Sice s příchodem Tosina Abasiho hodně interpretů „animalsuje“, ale furt vznikají nové projekty okolo zajímavých osobností a výjimečných kytaristů, jak tomu bylo i v páteční večer na Národní třídě. Silná atmosféra, nadšené publikum, výborný zvuk a skvělé kapely s výjimečnými muzikanty, mezi nimiž naprosto exceloval ne Plini, ale Jakub Žytecki. Ten kluk v sobě má ještě něco víc.

Fotky © Vojtěch Kubec / musicserver.cz