Přiznám se, že po zkušenosti s prvním ročníkem Prague Death Mass (dále PDM) mě, po oznámení tentokrát dvoudenního pokračování, snad ani na chvíli nenapadlo, že bych na podobné akci mohl chybět. Práce a nečekané výdaje mi situaci ovšem dost zkomplikovaly. Když jsem se pak kvůli svému otálení dozvěděl, že lístky jsou již vyprodané, nejradši bych řval. Nakonec mě zlost nad vlastní blbostí částečně přešla a smířil jsem se, že na koncert podobného ražení budu muset opět minimálně do Reichu. Když jsem se tedy pak ve středu dozvěděl, že mi přece jenom bude umožněno se této unikátní akce zúčastnit, srdce mně poskočilo radostí a úd se okamžitě ztopořil.
 
PÁTEK

V pátek jsem tedy nazul své smradlavé komisňáky, rituálně sbalil šest rohlíků a v poledne vyrazil směr Praha. K Futuru jsem přijel kolem třetí a po obědě sestávajícího ze značně odporných nudlí a ucházející Plzně, jsem se vydal omrknout situaci v klubu. Po vyzvednutí pásky u vstupu potkávám známé, a jelikož se ještě nic neděje, jde se na pivo. Asi v 17:30 jsme zpět na místě konání a po zhlédnutí místnosti, ve které jsou umístěny distra, si jdu radši stoupnout k pódiu, jelikož by to mohlo dopadnout tak jako už mnohokrát – a to, že si sice odvezu spoustu suprového merche, ale zbytek měsíce budu žrát suchary.

Asi deset minut po 18. hodině se konečně rozhrnuje opona a odhaluje na pódiu jediné české (no dobrě, česko-slovenské) zástupce na festivalu: Cult of Fire. Ti začali skladbou z připravovaného druhého alba a musím říct, že začátek mě víc než solidně nakopnul. Jako další skladby převážně zazněly věci z debutu, a celý set byl zakončen skladbou Závěť světu, která se pro mě na konci osvědčila možná ještě lépe než jako „otevírák“ z předchozích vystoupení. Občas se mi zdálo, že to panu V. lehce ujelo během sóla, ale nic, co by nějak zvlášť vadilo nebo rušilo zážitek z vystoupení. Na první kapelu večera byl zvuk poměrně dobrý, jen mi ze začátku vadily lehce přehulené bicí, což bylo možná dáno místem, kde jsem stál. Ale vidina třímetrových zahalených siluet na opravdu neskutečně znetvořeném pódiu (lebky, kříže, kosti, oltář atd.), ozářeném svícemi, v kombinaci s enormním množstvím mlhy, se postarala o skutečně famózní atmosféru a neumím si představit lepší začátek PDM, než jak ho podali právě C.O.F.

Další kapelou byli finští Obscure Burial, od kterých jsem slyšel jen jakési demo, na jehož název si nevzpomenu a kde působí členové Kadotus. Archaický deathmetalový chlív v jejich podání působil jako kopanec přes držku! I když zvuk nejdřív za moc nestál, v druhé polovině vystoupení se zlepšil a občas zněl opravdu jako z hrobu. Pro mě jedna z nejagresivnějších záležitostí celého víkendu.

Z finska pocházi i třetí kapela Azazel, která zahrála poměrně šlapavý black v notně nestřízlivém hávu. Minimálně zpěvák mávající plechovkou „Géčka“ během celého setu byl poměrně nezapomenutelnou figurkou, kterou člověk i během zbytku festu potkával potácejíc se davem a okolím klubu. Zvuk byl docela obstojný, ale jinak mě Azazel nijak zvlášť nezaujali. Spíš takový průměr, který neurazí.

Přiznávám, že na další kapelu jsem se těšil z celého festu asi nejvíc. Svartidauði a jejich album Flesh Cathedral řadím mezi nejlepší alba, co jsem za posledních pár let slyšel. Podle chválou nešetřících reakcí lidí, co je viděli naživo, jsem se těšil o to víc, ale zároveň bál, protože nazvučit jejich tvorbu nebude asi nic jednoduchého. Po celkem dlouhém čekání se zjevila čtveřice v křivácích, s kapucemi a šátky přes obličej a spustila. Žel se potvrdila moje obava, protože zvuk první skladby byl opravdu tak z prdele (a dle reakcí známých po koncertě to nebylo jen moje zdání), že jsem jí ani nepoznal. Na zbytek setu jsem se posunul na jinou pozici, kde se zvuk zdál být o něco lepší a zvukař jej asi i trochu vyladil, takže se dostal na poměrně dobrou úroveň, i když k ideálnímu měl ještě daleko. Zazněly všechny skladby z debutu až na první (nebo to byla ta, kterou jsem nepoznal) a já byl skoro celou hodinu jako v transu. Při druhé skladbě praskla frontmanovi struna u baskytary, což ale elegantně vyřešil tím, že ji prostě odložil a věnoval se jen zpěvu, dokud mu nedali basu náhradní. Na kvalitě vystoupení se to negativně nepodepsalo a i přes horší zvuk se pro mě jednalo o jednu z nejlepších kapel nejen pátečního dne, ale i celého festivalu.

Po loňském vystoupení v HooDoo se One Tail, One Head zařadili v mém žebříčku bestiálních a šílených live performancí na hodně vysokou příčku a rovnou řeknu, že nezklamali ani tentokrát. Brutální BM rock'n'roll v kombinaci s otrhanou a zakrvácenou image kapely rozpálil kotel pod pódiem na maximální míru. Navíc dle mého názoru měli OTOH do té doby ze všech kapel nejlepší zvuk. Zazněly skladby jako In the Golden Light, Arrival, Yet Again a další, na které si z hlavy nevzpomenu. Hlavní poznávacím znamení norského komanda je ale asi nepříčetný zpěvák Luctus, který celé vystoupení povyšuje na úplně jinou úroveň. Skvělé audiovizuální šílenství a prostě námrd! Tečka.

Pro některé hlavní hvězda celého festu, kultovní Hades, trošku doplatila na zvuk. Ten, ne že by byl až tak špatný, ale byl tak nějak suchý a skladbám dle mého názoru ubíral náboj. Celé vystoupení ale kapela zahrála s naprostým přehledem starých profesionálů a já byl spokojen. Zazněly jak staré skladby z prvních dvou alb, tak některé „novější“, které vyšly už pod hlavičkou Hades Almighty (jmenovitě si vzpomenu třeba na Vendetta Assassination). Zvlášť u archivních kousků místy evokujících Bathory jsem se ani já, starý suchar, neudržel a musel si zaházet hlavou. Pan pořadatel má tímto ode mě obrovský dík, že mi umožnil kapelu jako je Hades vidět naživo. Mimochodem, možná se mi to jen zdálo, ale měli pod pódiem asi nejmíň lidí ze všech účinkujících.

Poslední vystoupení večera připadlo na řecké Acherontas, které mám z desek opravdu hodně rád a rovnou musím říct, že si lepší tečku za pátečním dnem neumím představit. Kvalitní zvuk a skvělá rituální atmosféra mě pod pódiem přikovala a jediná vada na kráse byla, že jsem se po čtyřech skladbách musel odebrat z klubu pryč, jelikož bych neměl kde spát. Poznal jsem ale jednu z nové desky Amenti, a i když mě novinkové album nechytlo tolik, jako některé předešlé věci, musím uznat, že naživo to mělo neskutečnou sílu.

Kolem druhé ráno jsem se tedy vydal spát a těšil se na zítřejší pokračování. Jenom podotknu, že jsem zůstal celý páteční den prost alkoholu, s výjimkou pár piv před akcí a panáku vodky na dobrou noc, což bylo jednak z důvodu, že jsem si chtěl vystoupení všech kapel náležitě užít, ale hlavně proto, že pivo ve Futuru byla taková ohavnost, že jsem ho ani nedopil. A když jsem viděl všechny ty cizince (a těch pár odvážných Čechů) chlemtat kelímkovou G10 jako by to byla voda, docela mě zamrzelo, jaký si asi neznalý člověk může udělat obrázek o tom světoznámém českém pivovarnictví. Zítra se jede do Zlých časů a basta!
 
SOBOTA

Jelo se do prdele a ne do Zlých časů! Nicméně den začal po kvalitním spánku, ze kterého mě budily jen vlastní smradlavé nohy, poměrně dobře. K snídani vepřová pečené s knedlem a zelím a k tomu šest kousků dobrého kvasnicového ležáku a člověk se hned cítí připravený na nadcházející den. Kvůli pěšímu přesunu Prahou a menší zastávce za účelem doplnění tekutin dorážíme do klubu chvilku po šesté.

Pro mě do té doby neznámá záležitost jménem Kringa měla začít hrát o 10 minut dřív, takže jsem nestihl úplný začátek, nicméně možná jsem byl zmlsaný včerejškem, ale Rakušani mě svým okultním black metalem nijak zvlášť neuchvátili.

To Sortilegia byla něco jiného! V sestavě á la Inquisition (kytara/vokály + bicí) se jim podařilo navodit neskutečně zlou atmosféru, která v mnohém připomínala famózní loňské vystoupení Mare. Frontmanka oděna v hábitu na pódiu osvětleném jen světlem svící vypadala opravdu přesvědčivě a Sortilegia se pro mě stala největším sobotním překvapením.

Jako další přišli na řadu finští Kadotus, kteří mi z desek vždycky přišli spíš jako takový lepší průměr. Živě se jejich jednoduchá forma klasického BM poslouchala mnohem lépe, a ač se mi chtělo opravdu šíleně močit, vydržel jsem až do konce. Konec navíc patřil coveru od Sarcofago, který na podium přišel odezpívat neznámý zakuklenec s vizáží ninji. Zvuk mi přišel o stupeň lepší než předchozí den, takže taky spokojenost. Pokud vím, Kadotus byli jediná kapela, která měla automat, ale popravdě bych to, nebýt prázdného místa za bicími, ani nezaregistroval. Super!

Sobotní program byl opravdu nabitý, protože další na řadu přišel jeden z mých top favoritů festu, Mgla. Poslední dobou jsou dost slyšet názory, že současná polská scéna je nebývale silná a já s nimi chtě nechtě musím souhlasit. Od vystoupení Mlhy jsem čekal hodně, ale dostal jsem ještě mnohem víc! Naprosto precizní náser, složený z průřezu prakticky celou jejich diskografií. Zvuk, atmosféra, celková vizáž muzikantů a hlavně totální nasazení Poláků! Nic z toho nemělo chybu! Zvlášť u skladby z posledního alba With Hearts Towards None mi stálo úplně všechno. To se zkrátka musí vidět a slyšet! Prozatímní vrchol celého víkendu.

Na Vemod jsem byl také hodně zvědavý, protože mně jejich deska Venter på Stormene, ač se mi celkem libí, přijde neskutečně přeceňovaná. Norům se ale podařilo navodit opravdu „astrální“ atmosféru, podpořenou kvalitním zvukem, nicméně asi po patnácti minutách se začala dostavovat nuda a po dalších deseti i spánek, tak jsem se odebral ven na vzduch. Názory lidí se buď shodovaly s tím mým, nebo naopak chválily kapelu jako nejlepší z celého dne. Možná se mi jen netrefili do nálady, a třeba mě za to sežerte, ale zkrátka mě to kurevsky nebavilo…

Na Negative Plane jsem pak radši už šel s předstihem postávat dopředu, kde mě pobavila skupinka s nafukovacím „Negativním“ letadlem. Američany naživo už jsem jednou měl možnost vidět a z jejich poslední desky si doma pouštím do trenek už pěkných pár neděl. Kapela začala hrát s asi půlhodinovým časovým skluzem, který se během večera postupně nasbíral. Jakmile trojice spustila, moc nebyla slyšet kytara, z čehož jsem měl pramalou radost, ale naštěstí se to po chvíli zlepšilo. Hodnotit by se dalo třemi písmeny a vykřičníkem. ZLO! (A teď nemyslím to české, které hrálo před začátkem pátečního programu alespoň 5x dokola z klubových reproduktorů J.) Těžko popisovat hudbu NP a jednotlivé skladby, protože jejich zfetované kompozice navozují opravdu nepříjemný pocit, pocit, že něco není v pořádku. Úžasně divné, avšak do detailů promyšlené kytarové a basové masturbace, podpořené ohavnými vokálními deklamacemi a občas až progresivně znějícími bicími naživo působily snad ještě hnusněji než z nahrávky. Opravdu negativní muzika a pro mě společně s Mglou a Svartidauði vrchol celého PDM.

Závěrečný rituál patřil okultistům Hetroertzen, které jsem z desek vždy z nějakého důvodu opomíjel, a i přes pokročilou únavu jsem jejich vystoupení musel vidět. Sakrální aura celého obřadu byla opravdu dokonalá. A i přes to, že byla občas vyzdvižena „šou“ na úkor hudby, těžko si umím představit lepší zakončení dvou dnů temnoty nad Prahou než toto. Zbývala už jen otravná cesta na nádraží a ještě otravnější cesta vlakem na Moravu.

Sečteno a podtrženo: nejlepší akce, na které jsem letos byl a možná nejlepší u nás za hodně, hodně dlouho dobu. Měla samozřejmě i své nedostatky v podobě ne vždy kvalitního zvuku, který i přes použití špičkové aparatury a zkušeného zvukaře občas kazil požitek z vystoupení některých kapel. A nechutné pivo už jsem jednou rozebíral, takže by nebylo od věci zajistit i něco pro rozmlsané a věčně remcající držky jako jsem já J. Ale chápu, že s kluby v tomhle směru asi nebývá lehká domluva. Každopádně je druhý ročník PDM zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Závěrem chci poděkovat Tomáši Cornovi za uskutečnění podobné akce v naší zemi a jen doufám, že se z ní stane každoroční pravidlo, protože něco takového tu vždycky chybělo. Člověk pak nemusí doma nadávat, že se nedostane na akce typu Nidrosian Black Mass apod., i když soudě dle poměru Čechů k zahraničním návštěvníkům je pro ně asi i ta Praha moc daleko. Ale možná je to tak dobře.