A jsou tu Pro-Pain! To by nebylo samo o sobě nic zvláštního, protože tito američtí HC dělníci se do českých luhů a hájů podívají minimálně jednou za rok. Co ale stojí za zmínku. Kapela slaví 20 let a připravila si pro nás nejedno překvapení.

Pro-Pain si s sebou přivezli dvě předkapely. A shodou okolností si úplně stejné přivezli v roce 2007 i na koncert v Rock Café. Kapela Insane z Maďarska, která otevírala, se mi minule líbila tak, že jsem si koupil jejich CD King of Fools, které obsahovalo dobře zvládnutý HC/crossover v lehce melodičtějším hávu. Již tehdy Insane měli nového zpěváka, se kterým ještě nestihli napsat nové věci. Bohudík!!! Už když jsme nahoře čekali na vstup, jsem slyšel nějakou zkoušící příšernou hrůzu, ale v životě by mě nenapadlo, že jsou to právě Insane. Bohužel byli. Na pódium nastoupil zpěvák s fešnou „emo patkou“ a to už u mě zablikala červená kontrolka ALERT. Insane jsou zářný příklad, jak se může kapela, kterou nesledujete pár let, totálně „zkurvit“. Špatný zvuk bych jim snad i odpustil, ale to, co vyluzovali z nástrojů a hrdel, ne. Ze začátku to ale ještě nebylo tak hrozné. Nezajímavý a nudný crossover by ještě nebyla taková tragédie, ale potom, co se projevil zpěvák, bylo vše jasné. V intonaci a síle hlasu mu naděleno nebylo, takže to chvílemi vypadalo, jako by ke kapele vůbec nepasoval. Nejhorší ale byly odporné popěvky, které jakoby vypadly z pera X-Core. Koukám, že tato epidemie šampón rádoby-core kapel sahá opravdu daleko a postihuje všechny kouty světa. Škoda, že si pro své parazitování vybírá zrovna hardcore. Nic nezachránil ani konečný cover od Machine Head – From This Day, kterým si u mě Insane o půl bodíku upravili reputaci.

Další, a naštěstí poslední předkapela byli němečtí Tenside. Minule mě také vzali (ještě více než Insane), tudíž jsem jejich vystoupení opravdu očekával. Výsledek bych ale označil zhruba za průměr. Kapela se opět vydala „malinko“ naproti mainstreamu, ale ne tak „šíleně“ jako Insane. Celkově už ale postrádali ty koule, co měli minule. Vadilo mi hlavně ubrání na syrovosti a zbytečně „přeefektované“ skladby. Naproti tomu pár pěkných HC momentů poměrně vyvažovalo misky vah na lepší stranu. Výkonově i zvukově to ale bylo o třídu výš než předchozí Insane. Dojem bohužel ještě o něco víc pokazil poslední song, kde už se na povrch draly opět linkinparkovsky znějící melodie a přiteplené riffy. Uf, tohle vlastně bylo ještě celkem v pořádku, ale už snad radši nechci slyšet příští desku. Ještě že je tu ta jistota, a ta jistota se jmenuje…

PRO-PAIN! 20 let pánové! Gratulujeme! Již jsem předeslal, že Pro-Pain si ke svým narozeninám připravili několik překvapení. Pro-Pain jsem viděl už asi 5x, takže ozvláštnění pro mě bylo rozhodně dobrou zprávou. A hlavně, kapela slibovala speciální setlist. Dokonce se mluvilo i o přehrání celého alba Foul Taste of Freedom (1992), které mělo na debut výborné reference a dodnes je zdaleka nejúspěšnějším albem kapely. Další překvapení bohužel nebylo tak pozitivní. Tom Klimchuck se bohužel turné neúčastnil kvůli zdravotním problémům. Jako dočasná náhrada byl přijat Adam Phillips z  Indorphin.

Pro-Pain otevřeli titulní věcí z alba Foul Taste of Freedom a bylo jasné, že klepy o odehrání celého prvního alba nelhaly. Opravdu zaznělo všech 13 kusů. Skladby jako Pund for Pouind, Death on the Dancefloor či The Stench of Piss jsme měli možnost slyšet i dříve, ale pecky jako Every Good Boy Does Fine, God Only Knows nebo Lesson Learned zazněly po sedmnácti letech vůbec poprvé. Je pravda, že zvuk nebyl úplně na výbornou, ale stále rozhodně nadprůměr. Některé skladby mají naživo úplně jiný feeling; hlavně asi proto, že Pro-Pain živě hrají všechno 2x tak rychle. Například má oblíbená Iraqnophobia, jejíž verzi můžete slyšet na živé desce Road Rage (2001). Adam Phillips si jako náhrada za Toma ale vedl výborně. Hlavně to bylo vidět v sólech, kde si počínal opravdu jistě a nikdo by nepoznal, že není stálým členem kapely. Trochu jsem se ale bál, aby P-P neodehráli pouze FTOF a pak sbohem a šáteček. Ale kdepak! Odehráli ještě jednou takovou dobu a celkem se jejich set protáhl až na nějakých 95 minut, což je na HC nevídané! Zazněly tak všechny klasické skladby. Z novinky Unrestrained a Destroy Your Enemy, dále evergreeny jako In for the Kill, Neocon, No Way Out, Un-American, Can You Feel It? a Shine, na které byla samozřejmě napojena klasická, a pro mě asi nejlepší věc kapely, Make War (Not Love). Naopak bych klidně oželel věci z nepříliš povedeného The Age of Tyranny (The Tenth Crusade) jako jsou Three Minutes of Hate a All for King George, místo nich se mohlo na setlist dostat například něco z alba Pro-Pain (1997), ze kterého nezaznělo nic. Bubeník Rick Halverson, který mě minule ve Vopici uchvátil, mi tentokrát nijak výrazně dech nevyrazil, snad možná i kvůli nedokonalému zvuku, ale rytmický kytarista Marshall Stephens, který je v kapele od r. 2007, už perfektně zapadl a podobně jako předtím Eric Klinger pořádně hecuje publikum. A když už to vypadalo, ze bude konec, kapela se vrátila a dala k lepšímu Shape of Things to Come z alba Shreds of Dignity a nářez Leveler. Krásná oslava 20 let!