Jak přistoupit k dalšímu reportu z koncertu Prvního hoře, aby člověk jen neopakoval už kdysi napsané? Nelehká věc. Ale prostor k lákavé kapitulaci není, nezbývá než vystrčit bojovně bradu a hájit vlastní čest.

O předchozí zastávku skupiny První hoře v PopoCafePetlu na Újezdě před více než rokem byl enormní zájem, protože vstupné bylo zdarma a kapela v Praze hrála po delší době. V klubu nebylo k hnutí, vzduch nic moc, a i když koncert samotný se vydařil, určitě jsem nebyl sám, komu tohle úplně nevonělo. Poučena z minula, si nyní kapela organizační stránku radši pohlídala, kapacitu omezila na sto míst a lístky nabídla v pohodlném sms předprodeji. Nevím, do jaké míry je na vině fakt, že už se muselo sáhnout pro pár korun do kapsy nebo to, že První hoře hráli poměrně nedávno v Paláci Akropolis, ale s návštěvností se to tentokrát opravdu nepřehánělo. Pár desítek hlav. I tak byl zážitek z večera na sklonku února víc než intenzivní.

Na rozdíl od zmiňované velké Akropole, kde proběhl křest nové desky, slavilo se patnácté výročí a vše se navíc zaznamenávalo pro budoucí živé DVD (čili celkově dost významná akce), byla tohle ryzí klubová jízda. Výsledný dojem umocnila i skutečnost, že až na Pana Klauna vystoupilo celé uskupení bez tradičních kostýmů. Nevídané!

Podle jakých not se bude celý večer hrát, naznačila hned úvodní Carnívale, valčíkem orámovaný otvírák z pořád ještě čerstvého Imaginaria. Syrová, zahraná s nasazením a zabalená do lehce garážového, ale čitelného zvuku, který přímočarost ještě zvýraznil. I následná No Future zazněla asi v nejdivočejší verzi, jakou jsem zatím na živo slyšel, a k úvahám o budoucnosti moc prostoru vážně nenabízela. Přenést energii jednotlivých skladeb na pódium v maximální možné míře se ale kapele dařilo celý večer – s chybějícími kostýmy, a tedy i výrazně omezenou kabaretní složkou, jako by dostala víc prostoru hudba samotná. Nástroje zněly trochu intenzivněji než jindy a struktury skladeb krásně vynikaly. Pod výsledný, hodně „koncentrovaný“ zvuk se nepochybně podepsala jak útulnost klubu, tak i fakt, že pánové si hraní vyloženě užívali. Jako by si hráli velkou měrou i pro sebe, ne jen pro publikum.

Hlavním hrdinou a tahounem večera pro mě tentokrát nebyl Pan Klaun se svým pohybovým a vizuálním arzenálem, ale Medák, který se za bicími opravdu vyřádil. Jeho pestrá a přesná hra dominovala, nekompromisně diktovala tempo a zvuk nové a rychlejší dvojšpalky probleskoval napříč skladbami s daleko větší intenzitou, než je tomu na deskách. Podobně bavila i basa, která si to například ve Snech zamířila až někam k jazzu.

Pokud jde o skladbu playlistu, mají První hoře poměrně pevnou kostru, jež se výrazně nemění. Diskokoule nebo Otčenáš jsou proto povinností a Naruby či V cizím hrobě zazněly i se svojí Stereofonií respektive Dějstvím. Z poslední desky se dostalo na zběsilou Němohru a jako vždy vyhrocený Absurdistán se v závěru měnil až v kakofonii. Naopak trochu klidnější chvilky nám dopřála Ikare!. Z debutu Na úpatí se do hodiny a čtvrt pohříchu nevešlo nic, což je škoda, protože třeba Umrlce bych si ten večer poslechl moc rád.

Co se ale do playlistu naštěstí vešlo, byla závěrečná improvizace – bluesový rytmus s přednesem jak od Filipa Topola zasazený do cirkusových kulis. Výsledek jako by vypadl z filmů Tima Burtona.

První hoře baví.
 
Playlist:
Carnívale
No Future
Noční bůh
Ikare!
Němohra
Diskokoule
Ukolébavka
Otčenáš
Stereofonie 2/Naruby
Dějství 2/V cizím hrobě
Absurdistán
Sny
---
Don Quijote
Klavíry