‚And this is where all the magic happens‘ – často používané úsloví, které upozorňuje na klíčový bod nějakého zajímavého nebo neobyčejného procesu. A taky věta, jež se mi vybavila během vystoupení Psích vojáků v pražském Paláci Akropolis. Atmosféra toho večera byla chvílemi snová a určitě jsem nebyl sám, kdo to tak cítil.

Po roční pauze oznámili Psí vojáci návrat na pódia a v únoru se s velkou parádou představili tehdy vyprodané Akropoli. Mně vyšlo volno až na poslední chvíli, takže jsem ostrouhal. O několik týdnů později hráli v Malostranské besedě, opět vyprodáno, ale to jsem byl v práci. Nakonec nezbylo, než si zajet do Mělníka. Na blind. („…v Mělníku Vojáky nevyprodaj’, neblbni.”) Jo, jasně. Třikrát po sobě? Během pár týdnů? To jsem u české kapely nezažil a dost možná to bylo naposled. No ale jak se říká – třikrát a (mám toho) dost! Čtvrteční koncert konečně i s mojí účastí (když jsem se ale blížil ke klubu a viděl, jak někdo zrovna kšeftuje s lístkem, málem mě odvezli). Vyprodáno nejspíš nebylo, ale moc hlav už by Akropole nepojala.

Psí vojáky jsem všehovšudy slyšel třikrát naživo. A pokaždé to byl krásný zážitek. Ale nikdy jsem neslyšel ani jednu jejich desku. Takže to bude spíš o mých pocitech, než o konkrétních písních a hudbě, protože kromě pár nejznámějších kousků v jejich tvorbě naprosto plavu (a když už člověk získá playlist, pocit záchrany zhatí fakt, že to a to nakonec nehráli, zbytek v trochu jiném pořadí… takže nakonec drží v ruce skoro bezcenný kus papíru). No ale k věci.

Filip Topol usedl za svůj nástroj v košili připomínající pyžamo. Takové to klasické pruhované, všichni jsme v něm spávali. Možná jsme ho zrovna vzbudili, napadá mně. Nebo se povaloval doma a četl si. Anebo jen tak v pyžamu seběhl o patro níž, do baru v přízemí, kde tráví svůj volný čas, pije levnou whiskey a z dlouhé chvíle hraje na klavír, aby se vyzpovídal oblakům doutníkového kouře. Přikláněl bych se poslední možnosti. A atmosféra toho zakouřeného baru se povedla přenést i do jinak ne zrovna útulného prostředí Akropole – na potemnělém pódiu se v nehybných světlech líně povalují sloupce dýmu; dále jen bicí, basa a F. T.

Večer otevírá Nebe je zatažený. Krásná melodie, kterou podtrhuje basa (zpočátku možná zbytečně výrazná) a díky bicím to s člověkem okamžitě pěkně šije. Odezva je poctivá a hlasitá, všichni se na večer očividně hrozně těší. Jinou svoji tvář nám trio odhalí díky Chce se mi spát – ospalá a v lehkém rytmu valčíku, Topol nezpívá, ale vypráví. Tahle poloha mu sluší ze všech nejvíc, je autentická a působivá a z pódia se line energie jako vlákna pavučiny – ta neškrtí, nesvazují, jenom opatrně ovinují a propojují všechny v sále, pohupujíc se v rytmu prstů přebíhajících po klávesách.

Hudba Psích vojáků je mix emocí a energií, jež mohou být v naprostém protikladu nebo se doplňovat a prolínat, od křehké intimity až po špinavý underground (Hospoda), a vy se můžete zcela ponořit do říše zajímavých obrazů, metafor a hodně barvitého vidění světa, nebo si vystoupáte o pár příček výš a sledujete vše trochu z nadhledu, jako celek společně s bicími a basou, které vše dokreslují. Volba je čistě na vás. Já jsem se dost nekompromisně propadal pořád hlouběji, protože sledovat v průběhu vystoupení Filipa Topola a jeho pozvolnou proměnu, je fascinující. Zpočátku působí skoro bez zájmu, ale postupně se i on nechává vlastním vystoupením omámit a pohltit až k jakémusi transu (krásným příkladem jsou kultovní Žiletky, během nichž je sice klidný až lhostejný, i tak vidíte, že uvnitř se všechno pořádně vrtí a hýbá a že jde pořád o intenzivní prožitek). Po každém aplausu následuje krátké poděkování, ale zpěvák jako by se cítil zavázán k ještě lepšímu výkonu a to ho žene vpřed. Chvílemi je tento vnitřní motor díky výrazům ve tváři takřka hmatatelný.

Rozlučku obstarala Sbohem a řetěz, po níž následovalo další upřímné a až nesmělé díky (jako by pořád nemohl uvěřit tomu, že by jeho hudba a vnitřní vesmír mohli takhle bavit) a tečkou za téměř hodinou a půl krásna byly dva přídavky.

Zvláštní tvor, tenhle Topol.