Zábava začala, když mi milý pan sekuriťák před Abatonem chmatal pod kabát a ptal se, jestli to, co cítí v náprsní kapse, je mobil. Neměl jsem to srdce mu říct, že nesu luparu, a byl jsem vpuštěn.

Prostor Abaton má svou prostornost dokonce i v názvu a já se proto těšil, jak si vylezu na ochoz a budu na pohanské hody shlížet z ódinovské perspektivy – leč pohanů přišlo tak akorát, aby se před pódiem pošťuchovali rameny jen v mezích slušnosti, takže pořadatelé vršek neotevřeli a já musel zůstat při zemi. Zpočátku jsem zaujal taktickou pozici u vchodu, abych mohl v případě potřeby kalupem zdrhnout, kdyby se nějakou nešťastnou náhodou přišlo na to, jak se to má se mnou a s pohanstvím – díky tomu jsem mohl sledovat přicházející bohatýry a hrát si na módní policii, což mě ostatně na koncertech baví nejvíc. Nepřekvapivě přišla spousta patriotů, jimž úcta ke všemu českému zářila z jasně modrých očí a živě jsem si je představoval, jak za úplňků rázují po balkóně dole bez a recitují Babičku. Na jiných bylo patrné, že své kořeny hledají hlouběji v historii a pátrají v kronikách, zda jejich rod Nováků nebo Slavíčků nebyl započat okolo léta Páně 1648, kdy Prahu obléhali Švédové... Ale dost těch nejapností. Trochu mě překvapilo, kolik dorazilo normálních lidí, tedy těch, co nerespektují pohanský dress-code (a facial-hair-code), dokonce i dříve narozených – což je jen důkaz, že Korpiklaani jsou takový finský Kabát (anebo Divokej Bill...). Buď jak buď, staří i mladí, vytáhlí i maličcí, šilhaví i zraku rysího, ti všichni se ten večer svorně bavili, tančili, křepčili, pili pivo a hulákali. Atmosféře Paganfestu nemohu vytknout ani ždibec, už první předkapely měly takovou fanouškovskou podporu, jakou by leckteré jiné akce záviděly; lidé zobali urostlým bardům z rukou a hojně s nimi hráli populární hru „ukaž dva prsty, ale nesmí to být palec, prostředníček ani prsteníček“. K tomu přesné dodržování programu a žádné karamboly např. v podobě pijáků, kteří by pojali více zlatavého moku, než se jim vejde do bachoru... Zkrátka: bylo veselo.

Kivimetsän Druidi. Z desky úděsná věc: kapela, co se otevřeně hlásí k vykrádání Moonsorrow, navíc vedená zpěvačkou, která si dala za cíl kopírovat ó-tak-převelice-operní projev Tarji Turunen... Naživo to kupodivu fungovalo. Chci říci: ne že by mě nějaký neviditelný Thor chytil za ucho, zatáhl před pódium a tam nutil tančit dupáka, to zase ne. Kapela však byla sehraná, měla dobrou show (v rámci pohanské estetiky), ta číča měla pěkné dredy, výraz šelmy, udělané tělo a navíc zvládala ty svoje výšky na výbornou, zkrátka na rozehřátí proč ne.

Arafel. Na tyhle Izraelity (ruské emigranty, abychom pochopili, jak může mít Žid potřebu hrát na Paganfestu) jsem se těšil, lednové album For Battles Once Fought se mi celkem zamlouvá – je to takový hodně moderní melodický black metal, který se neštítí inspirovat se třeba metalcorem, melodickým death metalem atd. Něco jako taiwanští Chthonic, kdo znáte. Na pódiu to ale bylo slabé. Máte rádi slovo skřipky? Já jo (proto ho tu taky používám), ale teprve při vystoupení Arafel jsem domyslel do důsledku jeho význam. Skřipky té houslistky byly totiž nazvučené naprosto úděsně, skřípaly, až v uších pískalo, takže člověk měl hned dva důvody těšit se na každý moment, kdy kočka nebude hrát a místo toho bude v předklonu pařit a dávat všanc svůj štědrý výstřih. Celý zvuk Arafel byl nevyvážený, chvílemi všechno přehlušily dupáky; kapela navíc má jenom jednu kytaru, takže když Ivan Jicchak sóloval, rázem zmizely podklady a ztratil se onen groove. Zklamání.

Varg. Představte si střednětempý black metal zmršený tím, že sólový kytarista hraje to, co v jiných kapelách obstará houslista nebo podobný šumař: takové ty "juchů" folkové melodie. Přítomné pohany samozřejmě jakýkoli náznak folkloru přiváděl do extáze, ne tak mě, tou dobou mě už docela bolely nohy. Ve folku (nebo folkloru – stejně je to jedno, ta slova se používají naprosto prasácky) jde o radost a živelnost, ale Varg pro mě představují ztělesnění germánství, alles in Ordnung a korunu tomu dá usměvavý sádrový trpaslík na uklizené zahradě. Slovo k vizáži Vargů si nemohu odpustit. Kdo jste hráli Heroes of Might and Magic III, jistě si vzpomínáte na hrad Inferno, ve kterém sídlili takoví strašně vtipní červení macho čerti. No... přesně tak vypadají Varg. Naštěstí jim smysl pro Ordnung velel skončit včas.

Moonsorrow. Druzí Finové večera, na které jsem se na rozdíl od prvních a třetích těšil velmi: v rámci paganmetalové scény je považuji za mimořádně zajímavou a do jisté míry i progresivní kapelu, která čerpá třeba z doomu a nebojí se hrát patnáctiminutové anti-skladby. Opět (naposledy jsem je viděl tuším před třemi lety) chyběl kytarista Henri Sorvali (známý jinak z Finntroll), opět jej zaskakoval holohlavý Janne Perttilä a opět to ničemu nevadilo. Smutní Měsíčňané hráli průřez svou tvorbou, předvedli jak pomalé epické skladby, tak jeden lahodný nášup ne nepodobný třeba mocným Mayhem. Zvuk byl velmi dobrý a nasazení muzikantů příkladné, mám jen jednu výtku – zmiňovaná délka skladeb (navíc hraných v neosekané podobě) není moc vhodná pro festivalové vystoupení o délce cirka tři čtvrtě hodiny. Člověk první song kouká, co kde lítá, na druhý začne pokyvovat, třetí pozná, tak si zazpívá, čtvrtá přijde na řadu ukázka z nové desky... a šmitec. Možná je chyba ve mně a v mé schopnosti vnímat, ale přišlo mi, že show Moonsorrow uplynula pohříchu rychle a moc z ní nevzešlo.

Unleashed. Hvězda večera pro mě a pro nezanedbatelný počet pravověrných metaláků v kůži, co se usmívají jen v časech globálních katastrof. Darmo psát, já stejně moc dobře chválit neumím. Čtveřice starých mazáků hrála svůj čertovský thrash/death, až praskaly kosti – klišé jako kráva, jenže tvorba Unleashed jako by existovala jen proto, aby nutila krky k pohybu. Ohromný frontman Johnny Hedlund (ví, co dělá, když se na proma nechává fotit zboku) umí složit text pochopitelný pro metalákův mozek, takže nám před každou druhou skladbou předzpíval a my jsme pak během metelice poslušně řvali moudré refrény jako „death metal je death metal“ nebo „buchta v kleci, dítě v peci“. Jenže když hrají Unleashed, není čas na filosofování. Unleashed jsou neuvěřitelně zábavné kvazi-zlo, nejmetalovatější metal ze všech. Bylo jedno, jestli zrovna hráli In Victory or Defeat, Wir Kapitulieren Niemals nebo Hammer Battalion. Všechny skladby byly stejné: stejně skvělé.

Korpiklaani. Pro mě v podstatě nesnesitelná věc. Vzhledem k tomu, že obecně pohrdám vkusem posluchačů, bylo mi jasné, že většina pohanů přišla právě na ně (což dokazoval i nespočet triček potisklých tím Korpiklaani paroháčem – kdo ví, co tím chce kapela fandům naznačit). Nu co, řekl jsem si, podívám se, co hvězdička předvede živě. Umělé stromky před bicími jsem popravdě čekal už u některé z předchozích sebranek; nepředpokládal jsem ale, že kapelník Jonne vypadá jako Jack Sparrow, fidlák Hittavainen jako redakční kolega Jukl (ten filutovský výraz a čertovský knír, jako by z Valašska pocházel, ne z Laponska) a akordeonista Juho jako doomař (nejde mi do hlavy, jak se někdo, kdo hraje na tak prčózní nástroj jako tahací harmonika, může během celého vystoupení mračit). Zvuk byl výtečný, jak se na eso večera sluší; pobavil mě hodně výrazný dupák, který většinu času jel jednoduchý disco beat – vždyť ano, Korpiklaani jsou metalová diskotéka, ať si pohané jakkoli myslí, že to těm trendy popíkům nandali. Ale slušná diskotéka, pravda. Na CD každá z repetitivních písniček po minutě nudí, ale naživo je to jedno, hlavně že se tancuje, kapela se navíc úspěšně snaží oživit performanci všelijakým tajtrlíkováním (střídají se zpěvy a nástroje, za refrény slouží názvy oblíbených nápojů, na to napité metaláctvo slyší) atd. Hodina byla trochu moc, avšak ze studijních důvodů cenná: nyní zcela chápu popularitu téhle kapely a svým způsobem jsem se na ni přestal zlobit, ačkoliv album s paroháčem do mého přehrávače nadále nesmí.

Fajn akce, taková lidová. Možná bych jednu nebo dvě kapely ubral a místo toho dal víc prostoru hvězdám (hodinu a půl pro Unleashed, himlhergot!), na druhou stranu šestice umělců dopřeje návštěvníkovi pocit, že toho viděl hodně, takže dobře i tak. Zapomenutým modlám a předpotopním věkům nazdar – zdar.