Tento koncert je první vlaštovkou nově navázané spolupráce s pražským labelem Silver Rocket, který se honosí brand claimem - Největší péra! Nejkrásnější báby! Nejchytřejší kecy! (celkem fajn muzika...). Jelikož jsem již mnoho jejich předchozích akcí navštívil, můžu se sluncem v duši říct, že žánr, potažmo žánry, které šíří nejen na českých pódiích se mi líbí.

Nejinak to mělo být i na sobotním koncertu High On Fire a Pelican v pražském Rock Café, ale co čert nechtěl... Ještě než začnu se stručnou recenzí, tak bych podotkl 2 věci, nutno podotknout plné marketingových a manažerských keců. Za prvé desky Pelican se mi líbí, ovšem patřím mezi ty, kterým se líbí více The Fire in Our Throats Will Beckon the Thaw než aktuální deska City of Echoes, a do Rock Cafe jsem přišel kvůli nim. Za druhé o High On Fire jsem do osudného večera nevěděl ani h..nic, resp. znajíc jen název. Ani mě neodradil Ten, který nosí masku, jenž si na letošní vystoupení Pelican v Paláci Akropolis stěžoval. No nic, nebudeme čtenáře dále unavovat, stejně je předchozí odstavec víceméně určen jen pro vyhledávače, a pojďme se podívat do Rock Café.

První tóny High on Fire nalákaly většinu přítomných do sálu. Neváhal jsem a v domnění, že uslyším, ten den nakonec nevystupující, Gospel Of The Future, jsem vkročil do sálu. První dojmy celkem příznivé. Hned se mi v hlavě rýsovalo schéma šuplíku, do kterého bych tyto oaklandské maníky zasunul - především v polovině setu. První, co mě napadlo, byly svižnější Black Sabbath - ještě než na mě začneš milý čtenáři plivat, tak si přečti předchozí odstavec ↑. Nasazení a hlasitost kapely udělaly své a tak jsem si v klidu podupával do rytmu během následujících 4 skladeb. V rohu mysli se přesto krčila myšlenka, že kdyby tihle borci v čele s Mattem Pikem, z rozpadlých stoner metaláků Sleep (jak mě "muslimek" poučil), hráli dokola jeden vál, Méďa by nepoznal zhola nic. Rohová myšlenka, ze začátku zcela neškodná, propukla v obrovskou epidemii a bylo třeba ji léčit mimo sál pohledem na pěkný merchandise a následným ekvalizérem. Vlna zodpovědnosti však překonala ostychavost při poslechu HoF a tak jsem se vrátil do sálu hnedle k repráku, abych si s bolestí v uších vychutnal tento burácející Motorhead revival. A chvilku mě to zas bavilo...

Po krátké pauze vyplněné zázvorovou limonádou (Limonáda je dobrá - Homer) nastupují Pelican. A opět začátek, kterej mě opravdu baví a nechávám se unášet proudem jižních větrů směrem do teplých krajů... jenže vítr utichá, unavená křídla už nemají takové rozpětí, rychlý sestup a náraz do bramborového pole. Nevzdávám to a pokouším se o další let. S větrem heavy pasáží se mi opět daří vzlétnout, ale krajina pode mnou není tak rozmanitá, jak se zdála být. Snad se netočím v kruhu? Nemožné, krajinné útvary se sice zdají stejné, ale jejich sled je jiný. Jsem ztracen.
Dost jinotajů a pojďme to trochu vypřísnit. Zřejmě jsem nebyl v takové dobré náladě jako ostatní nebo jsem hodně očekával, ale set mi přišel chvílema dost mdlý, jakoby Pelican něco chybělo. První, co se nabízí je zpěv. Nebuďme prvoplánoví a pojďme více do hloubky. Během setu jsem hledal, co mi chybí - více barev, více malých niancí v rytmu, více rozmanitějších zvuků. Takhle mě ubíjely stále se opakující rytmy, riffy, které měly pokaždé jen trochu jiné schéma. Pravděpodobně jsem to takhle řešil jen já, protože většina lidí vypadala spokojeně a koncert si užívala. Přesto jsem vydržel celý set a občas i pokynul hlavou do rytmu.

Nakonec bych nechtěl opomenout perfektní anti-hitler knír, gay vizáž a hlas, kytaristy Pelican, za který mu posílám největší respekt. I když na téhle scéně to asi není ojedinělé, spíše žádoucí.
A závěr? Pro mě vcelku zbytečný večer. A po příchodu domu jsem si musel pustit CD, abych se ujistil, jestli jsem nebyl na jiném koncertě. Byl.