Co si pod tímto představit? Smyslem článku určitě není mé osobní vyzdvihování alb či kapel, které jsou dle mě nejlepší. Nechci poukázat pouze na významné trendy uplynulých let, doby, kdy vznikl nejeden hudební směr. Jen se podívejme na ty poslední… máme zde nespočitatelný zástup -core mutací, stovky klonů Meshuggah stojících ve výprodejové frontě na dnešní djent, a proti těmto často odlidštěným a citově chladnějším žánrům se nám rozvinula emotivní opozice třebas v podobě nejrůznějších sludge a post-metalů/rocků.

Všechny tyto družiny bojovníků za „vlastním“ úspěchem ale mají vždy jedno společné. Interprety, kteří celý boom/trendy odstartovali nebo jim alespoň silně pomohli tím, že vyvinuli „nové“ palivo do věčného a nezastavitelného hudebního motoru. Chci tedy poukázat především na ty, kteří tímto vším silně hýbou a kteří za boomem/trendy tak nějak stojí.

Rozhodně zde však nečekejte výčet letitých titánů slyšících na jména Metallica, AC/DC, Black Sabbath nebo třeba Iron Maiden. Nejde mi o sepisování hudební historie, budu se zabývat (převážně žijícími) kapelami za dobu uplynulých cca 15 let, proto „dekády“.

Vítám vás tedy v krátkém (snad týdenním) seznámení se s popředím hudebně pravděpodobně nejvlivnějších a nejinspirativnějších interpretů „metalu“ posledních let. S kapelami, jež svým přičiněním scénu zahltily vlastními kopiemi, s kapelami, jež jsou nejskloňovanějšími příměry recenzentů.

Díl první - MESHUGGAH - kam nemůže djent, tam nastrčí mešugou

Díl druhý - THE DILLINGER ESCAPE PLAN - kde by mathcore a karate kids byli

Díl čtvrtý - NEUROSIS - sludge a post-metal, (n)emoce nalezené v úpadku

Díl pátý - DREAM THEATER - kde by bez nich progresivní metal jako žánr byl
 
 
OPETH - nezrezivělá sedmdesátá léta a překopávání kořenů
 
Nyní se, jako v prvním dílu, vrátíme zpět do Skandinávie, konkrétně do švédského Malmö, což je působiště tamních nekorunovaných králů progrese a milovníků dob minulých, kteří k zaslouženému výsluní, ačkoli jim svědčí spíše stinné podstromoví, prošlápli slušný kus cesty.

Nedá se sice nijak konkrétně říci, že by Opeth na svět vynesli plně nový koncept (a popsat jej), který by vyloženě následovaly pelotony nových, je kopírujících kapel, ale jejich vliv na současný metal a především i na velké a již vyhraněné, kolikrát i konkrétní žánr zastupující kapely, které platí za osobité, výrazné a stejně jako Opeth za nepoměrně originální (třeba Katatonia, Orphaned Land, Porcupine Tree, Nevermore), je nezanedbatelný. Však jak v úvodníku odhaluji: „vítám vás v krátkém seznámení se s popředím hudebně pravděpodobně nejvlivnějších a nejinspirativnějších interpretů „metalu“ posledních let, s kapelami, jež jsou nejskloňovanějšími příměry recenzentů.“
 
Kde začít. Snad ne úplně známou informací, že skvadru obklopenou okolo workoholika Mikaela Åkerfeldta v roce 1990 založil bývalý pěvec kapely David Isberg. Ten právě Åkerfeldta do Opeth pozval na post basy a to za poměrně vtipných okolností – tehdejšímu basákovi a zbytku kapely to oznámil až s příchodem Mikaela na zkoušku - ta ho proto opustila, neasi. Skupina se pak po léta formovala, sestava měnila a pro hudební neshody ji za dva roky nakonec opustil i Isberg.

A ani Opeth, jako většina z tohoto seriálu, ve svých počátcích nezněli úplně tak, jak je známe dnes, ačkoli se u nich vlastně zas až tak moc za téměř 20 let nezměnilo. Už tehdy v 90. letech se nejednalo o žádnou klasickou odrhovačku, ale svižné a měnící se tempo, rozličné nálady a deathmetalový vokál v té době Opeth již uctívali. Nebáli se ale ani něčeho, co můžeme nazvat atmosférou, protože už ve svém počátku sahali po pro žánr ne plně typické, později epicky znějící akordy a uklidňující vsuvky, kdy skladby bez problémů dosahovaly desetiminutových stopáží. To ale byli ještě profilováni jako death metal, i když s ním díky melodiím a progresivním myšlenkám měli pramálo společného. Doba ale byla taková, nedá se nic dělat. Podstatné je, že si jejich ojedinělosti všimli Candlelight Records, objednali Dana Swäno (Edge Of Sanity a později milion dalšího) k produkci a vznikly první alba Orchid a Morningrise, kde už Mikael připojuje i svůj alt, v té době ještě nevyzpívaný.

Jenže takto cesta končit neměla a Opeth počali nacházet zalíbení v konceptech a temnějších a stinných zákoutích (podporují je i melancholickou stylistikou) a vznikla dvě zlomová alba. Still Life a jejich komerčně nejúspěšnější Blackwater Park. To, jakožto všechna následná vyjma Watershed, produkoval dnes vyhledávaný Steven Wilson z Porcupine Tree, s nímž Mikael letos plánuje vydat album projektu Storm Corrosion. Ne že by se pak průběhem diskografie Opeth ještě nevytasili s agresivními kousky, hned následné album Deliverance (částečně i předposlední Watershed) je důkazem, ale i tak stále více koukali vzad do minulosti. Konkrétně do blues a sedmdesátých let, z kterých pokukují po dobových progresivních spolcích (tady musím zmínit další Mikaelův projekt Sörskogen se Swänem), jež se s budovanou gradací často uchylovaly ke zvukomalebným plochám, na kterých postupně rozvíjeli svá hráčská umění s citem bez sebemrskačského přehrávání stupnic. Ale Švédi chtěli ke zvuku svých „vzorů“ ještě blíže, což v r. 2005 nakonec stvrdili oficiálním přijmutím Pera Wiberga (Spiritual Beggars) do svých řad, a tak od alba Ghost Reveries do svého zvuku začlenili i klávesové nástroje a hammondy. A celé toto konání vyvrcholilo loni na posledním albu Heritage, které se kompletně nese v duchu prog rocku 70. let. Jinak je vše zachováno. Náladová a rozvětvená muzika, která po letech již přerostla žánry, protože si dle potřeby nebojí brát, odkud se jí zlíbí; z art rocku, psychedelie, jazzu, hard rocku, heavy, doomu ad. A já oceňuji, i když je Heritage výjimkou, že i přes rostoucí popularitu a to, že svůj znělý a hřejivý alt počínaje albem Damnation Åkerfeldt rozezněl a stal se z něj i „živý“ zpěvák par excellence, nezapomněl na svůj brunátný a řádně šťavnatý, mezi hromadou dalších značně rozpoznatelný, smrtící vokál. Je jejich neodmyslitelným prvkem.

Celou dobu jsem taktéž poukazoval na Mikaelovo neutuchající pracovní tempo. Díky němu i přes dost slušné koncertní vytížení Opeth alba vydávají v pravidelných intervalech a to i za předpokladu, že hrací čas málokdy spadá pod hodinovou hranici a poklesávající kvalitu prakticky nezaznamenáte. K tomu přidejte Mikaelovy okolní hostovačky a sem tam nějaký ten projekt (jmenujme ještě smrtihlavce Bloodbath, ze kterých po odchodu Martina Lopeze na bicí sesli přetáhl Martina Axenrota) a můžete tušit, co Åkerfeldt nosí v hlavě a co furt dělá. Muziku. Příliš odpočinku si ale asi nedopřává. Sice se dá říci, že Opeth již nejsou tak „experimentální“ jako kdysi a spíše se, až na žánrové výchylky jako akustické album Damnation nebo novinka, drží svého, přece jen studnici nápadů zvěnčí již pročeřili pravděpodobně celou, ale kvalitu jejich albům upřít nemůžete, tu si drží stále vysoko. I proto snad k sobě Opeth dokáží připoutat fanoušky různých vyznání a jen tak někomu se je sesadit z trůnu nepodaří, těšme se na sobotní koncert v MeetFactory.

A zajímavost a otázka na konec: Víte, odkud Mikael do kapely dostal Martina Lopeze?
 
Vlastní vlivy: progressive rock, blues, Steven Wilson

Přínos: vykopání progresivních konceptů zašlých let; melancholické obaly; výrazné střídání čistých/murmur vokálů; dlouhé, epické písně

Zlomová alba: Still Life (1999), Blackwater Park (2001), Ghost Reveries (2005), Heritage (2011)

Následníci: Farmakon, Burst, Bloodbath, Steven Wilson, Katatonia, Porcupine Tree, Riverside, Anathema, Agalloch, Gojira, Swallow The Sun, Alcest, Blackfield, Lunatic Soul, In Mourning, Insomnium, Ghost Brigade, Orphaned Land, Amorphis, Dark Tranquillity, Leprous, Ayreon, Novembers Doom, October Tide, Isis, The Ocean, Green Carnation ad.