„… mám jeden lístek na Ramštajn. Jdeš?“
„No jasně, jdu!“

O2 arena rozhodně netrpí anorektickými cenami poživatin či kapalin, a tak jsme ještě před příchodem na koncert porušili kein Alkohol, kein Nikotin, díky čemuž jsme nadobro prosekli předkapelu. Usedli jsme a stihli ještě okomentovat návštěvnost: lidstva až pod střechu. A krátce po deváté hodině koncert propuká…
Rammstein kladou při živém vystoupení velký důraz na pódiovou prezentaci, a tak i nástup do „pozic“ musí být patřičně dramatický; oba kytaristé si prokutávají cestu po stranách, Till ji vypaluje autogenem pochopitelně středem. Dav nadšeně vítá své hrdiny, ale ne tak kapela, která bez pozdravu začíná hrát. Nevím, jak je na tom O2 arena po akustické stránce, nicméně R+ vyhrnuli hlukovou kouli, která během koncertu kupodivu nijak neustupovala. Nebyla to sice žádná tragédie, ale vzhledem k jejich vyhlášené preciznosti jsem čekal brilantnější zvuk. A tlačí se, pózuje se a tlačí se. Metal je metal a Rammstein je nejlepší!

Píseň střídá píseň a skupina baví dav plamínky, oblaky kouře, detonacemi a v neposlední řadě i scénkami. Díky mizernému zvuku, jenž tahal za uši hlavně ve výškách, jsem však skladby z nové desky rozeznával jednu od druhé většinou jen v refrénech. Nejsem zarytým fanouškem R+, a proto svůj díl nese i nedbalá

„podkožní“ implementace. A propo, není zrovna moc odvážných kapel, co ihned po vydání nového alba ho bezezbytku zařadí jako kostru živého vystoupení. R+ je prostě fenomén.
Ale to hlavní, čím si Lindemann a spol. vydobyli své renomé, je pódiová „šou“. Tato část koncertu (dle mého lepší část) byla vydařená a s každým právě skončeným „kouskem“ jsem se těšil na ten další. Desetimetrové fakule ani tak nepřekvapovaly, o detonacích nemluvě, ale třeba takový Tilleho vysokozdvižný výlet s bandaskou na mléko, ze které „vysypal“ okuje dolů do vany, do které chvilku před tím pohodil provokujícího Flakeho, jenž poté z vany vystoupil oděn ve stříbřitý obleček (původně měl na sobě černý hábit), byl docela povedený vtip. Zvlášť, když do té doby Flake oplýval kreacemi ústavního chovance, a rázem z něho byl hodný hoch, který už jen konkuroval Johnymu Walkerovi. Na svém

pohyblivém pásu urazil nejeden kilometr. Naopak víceméně jen doplňky v podobě starého gramofonu a visících panenek dokreslovaly kolorit písně Wiener Blut. Naopak nepokrytý egobooster dal zpěvák ostentativně najevo, když jako macho skrápěl přední řady z mohutného pyje jakousi pěnou s konfetami.
Celkově však na mě Teutoni působili relativně staticky a jakoby ztraceni ve velkém prostoru. Ten byl logicky vyplňován pyrotechnickými efekty, které se tak staly motorem celé show. Hezky se na to koukalo, ale měl jsem pocit, že si prohlížím dokonale mechanicky pracující stroj bez jakékoliv jedinečnosti či emocionální zainteresovanosti. Byl to záměr? Jediná teplá lidská slova byla formou Tillova proslovu po konci základního setu: „Dekuji, danke.“ Stejná zopakoval po poslední písni večera, jež dozněla zhruba po hodině a půl od prvních tónů úvodní skladby. Takže jdeme do čepu rozebrat zjitřelé emoce – kein Alkohol, kein Nikotin. Koncert jsem si užil, protože jsem si ho

užít chtěl, ale na další se už asi nevypravím. Mám za to, že příští koncert bude jako obnovená sériová výroba.

„… tak čau.“
„Čau a díky.“

playlist:
1. Rammlied
2. B********
3. Waidmanns Heil
4. Keine Lust
5. Weißes Fleisch
6. Feuer Frei!
7. Wiener Blut
8. Frühling in Paris
9. Ich Tu Dir Weh
10. Liebe Ist Für Alle Da
11. Benzin
12. Links 2 3 4
13. Du Hast
14. Pussy
15. Sonne
--
16. Haifisch
17. Ich Will
18. Engel