Letošní festivalová sezóna již skončila a potýkala se mimo jiné s dosud největší konkurencí, jakou si člověk může představit. Obyčejný posluchač a návštěvník festivalů to má opravdu těžké a při představě, že třešničkou na dortu má být stárnoucí rocková legenda OZZY OSBOURNE, určitě mnoho fanoušků chtělo využít návštěvou prvního ročníku Říp Festu.
Při pořádání festivalu takového rozsahu to chce hlavně dvě věci. Zkušenosti a trochu toho štěstí. Organizátoři této akce naneštěstí neměli ani jedno. Už při příchodu vás překvapilo, že jste nedostali klasickou pásku na ruku. Bohužel, tuto dnes již tradiční pomůcku pořadatelé nějak opomněli a tak ti, co přijeli již dopoledne zhlédnout řádku českých kapel, neměli v prvních hodinách šanci areál opustit. Až pak nějakého vševěda napadlo donést aspoň razítko. Já jsem dorazil tak akorát, když dohrávala poslední česká kapela KRUCIPÜSK, která již poslední dvě alba nemá vůbec co říct a tak mi zbylo jediné: koukat se jak se živě ztrapňují svým výstupem. Po nich přišel vůbec první zahraniční interpret a tím byla DEBORAH BONHAM, sestra dnes již zesnulého Johna Bonhama z LED ZEPPELIN. Ta nezapřela svůj muzikální talent a výsledkem byla svěží sehraná rocková společnost, kterou kazil jen déšť a vítr neustále unášející zvuk někam do háje. Problém celého zvukového aparátu totiž tkvěl v tom, že se při stavění stage vyskytly problémy s příliš měkkou zeminou a tak zůstaly zavěšeny pouze 2 centrální řady reprobeden, které nemají takovou výkonnost, aby hrály slušně znatelně až k zadním řadám fanoušků. Satanžel, tento problém kazil dojem z muziky asi nejvíce. Pokud jste šli na stranu, abyste viděli, tak jste zase nerozuměli zpěvu atd. Zvukaři se s tímto problémem nedokázali poprat a výsledkem tak byl solidní zvuk akorát pro pár nadšenců před pódiem, zatímco druhá půle prostranství poslouchala takové „živé rádio“.
Nechtěnou kudlou do zad festivalu byl i KEN HENSLEY. Jakožto bývalý frontman slavných URIAH HEEP měl dav připraven více než solidně. Spousta fanoušků na festival vyrazila hlavně kvůli němu, co čert ale nechtěl, zase se něco podělalo. Ken je také známý tím, že je i výborným hráčem na elektrické varhany Hammond, které se prostě po všech zvukových peripetiích nepodařilo rozchodit. A tak nezbývalo než se všem omluvit, zahrát dva songy a s písní Lady in Black na rtech odejít z pódia. To už pár fanoušků nevydýchalo a jalo se hlasitě křičet, jak zmalují organizátorům zadnice. Skotští NAZARETH měli uklidnit už tak napjatou situaci, a to se i

částečně povedlo. Kapela začala jak jinak než intrem s dudami. Hlas Dana McCaffertyho provázel průřezem toho nejlepšího, co NAZARETH natočili. Kapela byla ve výborné kondici a frontman při hitu jako Dream On nešetřil směrem do publika spokojenými pohledy. V ten večer to byl první plnohodnotný set se vším, co k němu patří, a NAZARETH si odnášejí cenu za úspěšný rozjezd festivalu, který do té doby spíše připomínal chaotické bitevní pole plné zuřivosti a špatné nálady. Nu-metaloví tatínci KORN jsou v ČR častými a vítanými návštěvníky. Tentokrát s sebou přivezli i novou desku, která se sice vrací ke svým tvrdším kořenům kapely, ale ve zbytku mi přijde spíše jako bloudění v kruhu. Bál jsem se, jak to zamíchá setlistem. Naštěstí to nebylo tak hrozné. Z nové desky zazněly povedené záseky Oildale (Leave Me Alone), Fear is a Place to Live a tutovka Let the Guilt Go a zbytek patřil již tradičně osvědčeným a léty prověřeným flákům. Zklamáním pro mě byla ale tentokrát rytmika, která zkrátka nešlapala tak dobře jako jindy a opět, tradičně zvuk, který prakticky bral Jonathanu Davisovi plyn z pusy. Ano, on to zpíval, ale my jsme místy prostě neslyšeli! Bubenické skrupule vynucené producentem novinkové desky také moc nepřidaly, jelikož je jejich interpret není schopen zahrát v živém podání dosti odhodlaně a tak jediné ovace opět patří baskytaře. Na poměry KORN to byl ryze průměrný koncert, totálně bez komunikace. Ti, co je neviděli v Praze, mohou jen litovat, protože místo

pořádné sekanice jsme dostali jen malou porci sekané. Nicméně i tak jsem se zabavil a pěkně rozházel krční páteř. Jen jsem zkrátka čekal více než jen set zahraný ve spěchu a bez pověstné kornovské šťávy.
Hlavní hvězda festivalu OZZY OSBOURNE to měl jako vždy jednoduché. Nadšené davy naservírované v brutálně hutném bahně jen čekaly, až se rozeznějí kytary. Mistr i přesto přiběhl o něco dříve, než bylo plánováno a jeho koncert se vezl v klasickém duchu, jak jej známe z jeho posledních vystoupení. Neustálé pobíhání po pódiu, hecování publika a falešný zpěv. To už k němu zkrátka patří. Ozzy již není rockovým zpěvákem, je prostě už jen ikonou. Nezaměnitelně změnil rockový svět a dokud stojí na nohou, musí chtě nechtě rozdávat radost. Koncert hvězdy každý viděl jinak, záleží, s čím na něj přišel. Dle očekávání se hrálo z nové desky Scream. Nová kapela působila dosti schopně a odhodlaně, zvláště pak kytarista Gus G., který je znám jako Wyldeův nástupce. Ano, kapela byla sehraná a Ozzy opět ujížděl. Když došlo na staré sabbathovské klasiky jako Iron Man nebo závěrečný Paranoid, přišlo mi to spíše jako parodie. Nicméně, vlastní skladby I Don\'t Want to Change the World, Mr. Crowley nebo Crazy Train měly o trochu větší říz, i když to pořád bylo na hranici únosnosti. Ale po pravdě jsme to všichni čekali. Po starém pánovi nikdo nemůže chtít zázraky. Fanoušky potěšil, neznalce zas překvapil, to je celý Ozzy. Netroufám si již více jeho koncert hodnotit, i když mám opět s čím srovnávat a mohl bych tu vytáhnout několik dalších příkladů, kdy to všechno bylo o hodně lepší. Nemilým překvapením pak už jen zůstal (po vzoru KORN) zpěvákův urychlený odchod z pódia a to i přesto, že pořadatelé slibovali plnohodnotné devadesátiminutové sety.
Říp Fest byl propadák jako hrom. Kapely jakoby nechtěně

zkoprněly špatným počasím a organizační neschopností. Zvuk byl jedna veliká tragédie, kterou jsem ještě nikdy na festivalu nezažil a drobné mouchy v podobě absence pásek a programu prostě a logicky celou situaci jen znepříjemňovaly. Já už jen doufám, že to bylo poprvé a naposled. Z odhadovaných dvaceti tisíc fanoušků, nakonec při střízlivém odhadu dorazila tak polovina a věřím, že pořádající agentura je dost v mínusu. Vážení, pořádat festival není prdel a v tak těžké konkurenci jste zkrátka totálně pohořeli! Jen samé sliby a žádné skutky. V tak vysoké cenové kategorii (včetně stánkového jídla) jsem čekal úplně něco jiného. Je mi opravdu upřímně líto takového konce sezóny. Nakonec mi dovolte, abych se v závěru článku rozloučil větou z úst jednoho z fanoušků, který při odchodu trefně poznamenal: „Tady nešlo vůbec o muziku, nýbrž o to si rychle vydělat prachy!“ Tato věta snad mluví za vše.