Po dlouhé době vyrážím na metal. Mé kroky směřovaly do žižkovského klubu Exit Chmelnice, kde se konala tuzemská zastávka tour Rotten Sound, Trap Them, Gaza, The Kandidate a Haust pod společným názvem Cursed to Tour.

Začátek byl rozumně stanoven na sedmou večerní, což je při pěti kapelách prima. Co už príma nebylo, byla návštěvnost, takže Haust z Norska začínají halekat do prázdného sálu. Kapelu jsem neznal, čtveřice se sympatickým méďovským afro typem u mikrofonu se pohybuje v rozmezí punku. Svébytný, zašpinavělý a garážový zvuk postavený na třech akordech se vesměs protáčel dokola a byl zpočátku nečitelný. Až v druhé desetiminutovce bylo jejich vystoupení trochu více rozumět a skladby i rozmanitější a jejich projev dostál inspirací hardcore kapel.

Jejich další tourbusoví souputníci se zpod pódia přestěhovali na prkna a po krátkém štelování aparátu spouští dánský metal. Pokud se zaměřím opět na zpěváka The Kandidate, byl pravým opakem toho z Haust; řádně pokérovaný basketbalista. Co se týče hlasu, uměl si zařvat, což u hudby založené převážně na thrash metalu okořeněném o HC prvky bylo potřeba. Kratší skladby se držely svižnějšího tempa s obvyklými thrashovými riffy, ty pomalejší byly zahrány spíše v HC houpavém rytmu. Zvukově celkově čitelnější než první kapela, ale s časem na tom byli podobně jako Haust; za 20 minut bylo hotovo, což je u neznámé kapely tak akorát.

O povědomí mezi fanoušky o Gaza by se dalo spekulovat, ale na kapacitní poměry tohoto večera se plac na kapelu z Utahu trochu zaplnil. Začalo se otvírákem poslední desky He is Never Coming Back - How It Is. How It's Going To Be., tedy pomalým, zemitým bahnem. Rozjezd na začátek byl opravdovou lahůdkou a čekal jsem, že takto bude, jako protiklad k ostatním kapelám, postaven celý set. Ale hned další vály mě vyvedly z omylu, protože Gaza vystrčila růžky hned vzápětí. Už z desky jsou jasně rozpoznatelní - vypsychlá sludge/mathcore jízda, při nichž mešuge epileptické pasáže člověku roztrhají sluchovody a následný parní válec zatlačí jeho zbytek do země. Gaza tohle umí kombinovat bravurně, stejně tak jako i výsledný výběr písní. Zprvu se snažili hrát hlavně rychlejší a z obou desek, ale v druhé půlce se ubralo na rychlosti a začalo se víc brnkat na nervovou soustavu. Tomu napomáhal i projev Jona Parkina. Jeho procházky pod pódiem táhnoucí mikrofon za sebou, nebo zběsilé halekání z lavičky u stolku potvrdily mé teorie, že asi nebude plně duševně zdráv, nicméně část jeho démonů sdílela hrstka přítomných s nadšením. Pan zvukař zaúřadoval a zvuk byl na Gazu opravdu povedený; když pominu hráčský um kytaristy a zběsilého bubence, nejvíc jsem si liboval u mohutné basy. Gaza dokázala koncertně přenést atmosféru svých desek i na posluchače a klubová zastávka byla opravdu lepší než festivalové pódium.

Američtí Trap Them to neměli s přestavbou pódia těžké. Využili jsme ji pro konzumaci české whisky z brambor a přicházíme na začátek setu včas. Trap Them jsem kacířsky neznal a nechal se především překvapit. Dostala se mi slušná porce hardcore ne nepodobná k Rise And Fall nebo Cursed s příměsí crust/grindu, ze kterého je cítit příchuť síry a kopyt. Žádné větší proslovy, tady se jede na jistotu v podobě kadence rychlých, nenáročných válů. Zašpinavělá kytara a nakřáplý hlas tomu dodával krásnou barvivost a živelnost. Jestli zvukař musel při Gaze kroutit hlavou nad zpěvákem Jonem, jak tahá mikrofon za sebou, při setu Trap Them musel vyběhnout na pódium a obrátit převrácený odposlech, tady se prostě s ničím nesere.

No a co říct o finské stálici českých prken? Mají to tu rádi, nějaká ta česká slova již pochytili a zdejší pivo jim také chutná. Není co řešit, Rotten Sound jsou naživo vždy excelentní. Co se taky dá na jejich palbě zkazit? Alb, potažmo skladeb, mají tři hektary a co vytáhnou, to je skvost; dokonale sehraný kvartet nepřipouští žádnou milost. Co skladba, to těžkotonážní palba, která nedá vydechnout.

No a co říct o finské stálici českých prken? Mají to tu rádi, nějaká ta česká slova již pochytili a zdejší pivo jim také chutná. Zde není co řešit, Rotten Sound jsou naživo vždy excelentní. Co se taky dá na jejich palbě zkazit? Alb, potažmo skladeb, mají tři hektary a co vytáhnou, to je skvost; dokonale sehraný kvartet nepřipouští žádnou milost. Co skladba, to těžkotonážní palba, která nedá vydechnout.

Rotten Sound na posledních deskách znějí přece jen špinavěji, což se promítá i do živého vystupování. Starším skladbám to nicméně na lesku neubírá. Hraje se hlavně na podporu nové desky Cursed, ale na chuťovky z Murderworks či Exit se nezapomnělo. Celkem zbytečná byla otázka Keija Niinimiho, jestli dané skladby známe. Ostatně to platilo i pro výzvy k tanci, kdy publikum, zastaveno na čísle 65, se moc k pohybu nemělo. Přesto si to ale pár odvážlivců vpředu přece jen užilo. Rottenům nedělá problém hrát na pódiu pro Brutal Assault či Obscene Extreme, přesto klubové dostaveníčko má své kouzlo a to, že sál byl prakticky prázdný, jim překážku k slušnému výkonu nedělalo. Chuťovkou byl dvouskladbový přídavek, který si vyřvala dvojice nejvěrnějších… a s pocitem dobře odvedené fachy si to Finové směřovali k Braníku. Já pro trička Gazy a alou domů.

Pokud mám hodnotit celý večer, musím říct, že co kapela, to jiný žánr a posluchač měl opravdu na výběr. Bohužel neznámá jména předskokanů, což by mohlo platit i pro Gazu, stáhla celkovou návštěvnickou účast. Pravda, Rotten Sound se objeví na letošním Obscene Extreme, ale jak praví známé moudro, v klubu je to prostě lepší. Budu tedy doufat, že kluky z Obscure to od pořádání podobných akcí neodradí. A u rumu na viděnou…