Cestou, spolu s vzácným hostem z Liberce, potkáváme dalšího pána, který právě přijel z Liberce. Opravoval známému střechu na chlívku, za což dostal tašku jablek a ořechů a Lambrusco. Moc se mu tam líbilo, jsou tam skvělí lidé. Liberec se vlastně dost podobá Hané, odkud pochází. Teď se vrátil do Prahy a opil s kamarádem, ale už dost vystřízlivěl. V průběhu tří opakování těchto událostí dostáváme po jablku a posléze i ořech, obrovský a nezaměnitelně zelený.

Na místě se po zařízení nezbytného odebíráme mezi druhou řadu sloupů. Meetfactory je zaplněná přibližně ze dvou třetin, což při její velikosti znamená vážně hodně lidí. Co se dá dělat, už asi není reálné vidět CHELSEA WOLFE v komorním prostředí, vyrostla. Jakmile dozní intro v podobě Pärtových Fratres a kapela začne hrát, je zřejmé, že změnu si uvědomují. Je to mnohem větší než v Potrvá. Úvodní trojblok z novinky Pain is Beauty zní masivně, temně, synťákové rytmy mají nádech diktatury, zejména úvodní Feral Love vyráží dech tím, že zní opravdu zle. Následující dvojice z Apokalypsis funguje jako zklidnění, Mer okouzluje svou čarodějnickou atmosférou a Tracks (Tall Bodies) se svým nádherně naivním refrénem opět dojímá v tom nejlepším smyslu.

Největším pozitivem přesunu do Meetfactory měl být kvalitnější zvuk. Co se nástrojů týče, platí to bezezbytku, ovšem tak trochu na úkor zpěvu Chelsea. Ten poněkud zaniká v kytarových masách, slova prakticky nejdou rozeznat, zůstává jen jako další barva, zvuk. Z trojice instrumentalistů vyniká přesně a efektivně, byť jednoduše hrající bubeník, kytarista dělá masy, které občas přidává na místa, kde na deskách nejsou a někdy ani nemají být, třetí člen kapely obsluhuje kromě basy také klávesy a samply – rychty jsou fajn, ale samply, kterých s novou deskou přibylo, někdy působí nepřirozeně, zejména samplované housle mohly zaznít živě.

Koncert pokračuje, jak začal, silný, ale až na výjimky (zmíněné skladby, dále temně pohádková House of Metal a Demons) nikoli strhující, některé novější skladby mi dokonce připadají stejně jako na desce zbytečné, neohrabané, obyčejné. Chybí prožitek intimity z Potrvá, přímý pohled do jejích uhrančivých očí – přesto platí, že velice oceňuji možnost dýchat. Chelsea lehce podléhá své stylizaci, současný obleček – bílý průsvitný pláštík přes černou průsvitnou vrstvu odhalující krátký černý top a podivné kalhoty – působí poněkud směšně. Světla se soustředí na ni, přesto nemá ve zvuku tak výraznou roli, hudba, temnější a výraznější než na deskách, působí jako rovnocenný prvek.

Po klasickém setu přichází akustický přídavek, snad Echo z EP coverů Rudimentary Peni, ovšem poněkud znehodnocený hladinou šumu v sálu – ve stovkách lidí už není možné udržet ticho. Syrový, hlasitý koncert nahradil na své cestě napříč gotikou intimitu temnotou, často potlačoval kouzlo zastřeného altu Chelsea Wolfe; svých způsobem šlo o dospělejší a suverénnější set. Bohužel právě jistá naivita patří k nejlepším písním Chelsea. V Potrvá bylo vyznění především jiné, ale nakonec váhavě prohlásím, že i lepší.

Na RUSSIAN CIRCLES se lehce vzdalujeme. Jejich debut Enter byl snad první post-rockovou deskou, co jsem kdy poslouchal, a pořád mě baví, ale následující alba jsou slabší a já o kapele ztratil přehled. Surový metalový útok na úvod setu mě vytrhává z představ o post-rockovém brnkání; Russian Circles se asi zhlédli v Deafheaven či podobném emo blacku. Kytara i basa dělají poměrně regulérní, byť nervózní riffy, bicí opouštějí jednoduché linky a nepravidelně se lámou, PA Meetfactory tomu dává živelnou sílu. Masivní zvuk a silově hrající kytara s basou se drží téměř po celou dobu, což je hlavní kvalitou koncertu. Russian Circles totiž mají malý problém s eklektičností. Zmíněný emo black přechází někam mezi post-metal a post-rock s minimem emocí, což oceňuji, ale některé riffy pak zní jako náhodné instrumentální hrátky ze zkušebny, nezapracované do skladby. V dalších momentech se kapela blíží stadionové epice, mí dva spolustojící dokonce v jedné chvíli vyhrknou, nikoli neprávem: „U2!“ Nejlepší je nakonec perfektně provedená skladba z debutu Enter, zbytek splývá, až na hostování Chelsea Wolfe v jejich společné skladbě, která prostě zní, jako když post-rocková kapela simuluje písničkáře. Poněkud nekompaktní set, což u takhle vyhrané kapely překvapuje, přesto zábavné.

Fotky © Andrea Petrovičová / Aardvark