Jméno a věhlas kvltovního nizozemského festivalu Roadburn, který se letos konal již po sedmnácté, se ke mně donesly někdy v letech 2007-8. Lákavý byl vždy i line-up následujících ročníků, stejně jako legendy o vynikajícím zvuku, speciálních setech a skvělé atmosféře. Tenkrát a ještě pár let potom chyběl dostatek odhodlání, financí atd., takže to vždy zůstalo jen u obligátního: „Jó tam bych jel hned, kdyby…“. Období největšího hypeu a slávy, které vyvrcholilo asi v roce 2012, kdy bylo vyprodáno za 7 minut, už má Roadburn nejspíše za sebou, letos prodat všechny permanentky na celý festival trvalo dokonce pár měsíců a jednodenní lístky se daly sehnat ještě pár týdnů před začátkem festivalu. Faktorů pro tento jev bude asi více - podobných speciálních akcí se v posledních letech vyrojila celá řada a i výběr kapel mi v posledních 2 letech přišel trošku méně lákavý, drobně se prý po rekonstrukci navýšila i kapacita hlavní stage 013 (i když údajně asi jen o stovku?) a tím i počet vstupenek.

Letošní soupiska mi ale opět přišla hodně silná, a když jsem zjistil, že tři největší „taháky“ hrají ve stejný den, bylo o koupi lístku, byť jen jednodenního, jasno. Roadburn je známý mj. svými speciálními sety, kdy kapely díky kombinaci prestiže plynoucí z vystoupení na tomto festivalu, kvalitního zvuku a pravděpodobně i nadstandardního honoráře přehrávají svá kvltovní alba od začátku do konce, hrají v exkluzivních kolaboracích apod. Z těch, které jsem neviděl, zmíním např. Converge, kteří letos přehráli celé Jane Doe, Paradise Lost – Gothic, Cult of Luna – Somewhere Along the Highway, Neurosis hráli dva rozdílné sety mapující jejich 30 letou historii a fanoušci Skepticism si sami mohli vybrat skladby, které chtějí slyšet. Mě nalákal především přislib setu Lychgate, kteří měli přehrát celé aktuální album od začátku do konce s podporou skutečných varhan, kolaborační set Hexvessel a Arktau Eos věnovaný jejich debutním albům a v neposlední řadě vystoupení Diamandy Galás.

Cestování z finančně-časových důvodů odbýváme letecky, z Brna jsme v Eindhovenu (ten je od dějiště festivalu v Tilburgu vzdálen jen nějakých 30 km) za cca hodinu a půl. Dál pokračujeme spíš jen tak „z hecu“ stopem (šlo to až překvapivě v pohodě a rychle), zatím ne do Tilburgu, ale do rovněž cca 30 km vzdáleného 's-Hertogenbosche (čte se to zhruba jako „Sertogenbos“), a to z vícero důvodů. V samotném Tilburgu už se v době, kdy jsme se rozhoupali ke koupi lístků, prakticky nedalo sehnat ubytování a druhým byla výstava v místním Noordbrabants muzeu konaná k 500. letému výročí od úmrtí tamního nejslavnějšího rodáka Hieronyma Bosche (Nizozemci to vyslovují cca jako „Jeronimus Bos“). 's-Hertogenbosch je velmi staré město s dobře zachovaným historickým jádrem plným typických cihlových domů se špičatými a členitě tvarovanými štíty – jeden z nich je prý i nejstarší dům tohoto typu v Holandsku vůbec (počátek 13. století). Malebné uličky protkané vodními kanály, na kterých se dá jezdit na loďkách (což seitanžel nestíháme), celé staré město obklopuje opevnění připomínající to v josefovské pevnosti, nebo v Albě Iulii, je tu i impozantní gotická katedrála s možná největšími varhanami, jaké jsem kdy viděl, a pár dalších zajímavostí a památek. O výstavu obrazů Hieronyma Bosche, které tam jsou zapůjčeny z různých světových muzeí včetně USA, je opravdu enormní zájem a počet vstupenek je na každý den striktně limitován a tak se vám, zvláště o víkendech, může lehce stát, že bude vyprodáno. My to zkusili ve čtvrtek kolem poledne, měli štěstí a ukořistili vstupenky na čtvrtou odpolední. Možná nejdražší výstava, na které jsem kdy byl (22 euro), ale musím říct – stálo to za to! Pár obrazů od Bosche jsem samozřejmě znal, ale stejně mě při zkoumání originálů překvapilo a fascinovalo, jak moc jsou propracované a detailní. Na většinu se dá zírat klidně 10 minut a člověk si pořád všímá různých vedlejších miniscének a detailů. Navíc Boschova fantazie byla skutečně, obzvláště v kontextu doby (konec/přelom 15.-16. století) ohromná. Pitoresknost a grotesknost jeho známých démonů, ďáblů a příšerek občas ostře kontrastuje s realističností některých postav nebo zvířat (především ptáků). Vyniká i zajímavá práce s barvami a kompozicí a na svou dobu rovněž odvážná rouhavost, nadsázka a vtip (jeptišky a mniši s prasečími a krysími hlavami apod.). Ne nadarmo je jeho dílo považováno za jeden z hlavních inspiračních zdrojů pro mnohem pozdější surrealismus.

Ale teď už k festivalu a muzice. Nejdřív trochu obecně: zvuk – ano, až na jednu výjimku (seitanžel to odnesli zrovna jako na potvoru Lychgate, ale ani u nich se nejednalo vyloženě o průšvih) byly mýty a báje pravdivé a 7 z 8 kapel, které jsem viděl, měly zvuk velmi dobrý až vynikající a u většiny vlastně nemůžu vytknout ani sebemenší detaily. Kromě čitelnosti a vyváženosti poměru nástrojů je skvělé, že zvukaři na Roadburnu umí přesně odhadnout hranici, kdy je to nahlas tak, aby to fungovalo tak, jak má, a případně vyloženě „bouralo“, když je to na místě, ale nikdy to nebylo vyloženě přepálené. Sympatický je i důraz na vždy výrazně vytažené (ale opět - ne přepálené) basy. Organizace v zásadě bez zádrhelů, vše klape jako hodinky, lidé z crew a security milí a vstřícní. Oficiálně je sice zakázáno si do sálů brát vlastní pití, ale neviděl jsem, že by byl někdo u vstupu „šacován“ apod. a pronést si vlastní zásoby, jak jsem v pár případech viděl, asi nebyl problém. Jediným, ale poměrně zásadním, s organizací související problémem, je ale kapacita malých sálů. Zatímco hlavní sál 013 s kapacitou údajně cca 2200-2300 (?) lidí a vedlejší Green Room (tak asi 300-400?) zvládá v pohodě a i do malých baro-klubů Cul de Sac (150?) a Extase (200?) se po chvíli čekání v řadě a (z)dravé dávky drzosti dalo protlačit také, druhá největší stage Het Patronaat (700-800?), po většinu dne zájem nezvládá – resp. rozumné je, že uvnitř není nikdy vyloženě neúnosná tlačenka, když se kapacita naplní, vstupaři pouští vždy jen tolik lidí, kolik zrovna odchází. Před vchodem se ale po většinu dne tvořila desítky metrů dlouhá fronta lidí čekajících nejen na aktuálně hrající, ale třeba i následující kapelu. Přišlo mi, jako by organizátoři neuměli často odhadnout zájem o v Het Patronaat vystupující interprety (byť fakt, že třeba sólo set Stevea von Tilla nebo Dark Buddha Rising chce vidět dobrá třetina celkového návštěvnictva, tj. cca 900-1000 lidí, byl trošku překvapující i pro nás). Otázka je, co s tím, protože všechny kapely samozřejmě na hlavní stagei hrát nemůžou. Všechny sály byly nekuřácké (což je v Nizozemí normální), kuřáky tu zavírají do prosklených kuřáren. Ceny piva pro našince extrémně vysoké, malé europivo (byť na žízeň se to pít dalo, nebylo vyloženě hnusné) za 2,5 eura (= 1 žeton) je docela mazec, celkem fajn (chuťově) bylo tmavé Leffe za 3,75 E, byla k dostání i IPA, ale 6,25 E se nám za ní fakt dávat nechtělo (stejnou značku jsme pak zkusili koupit asi 3x levněji v obchodě a byla dobrá).

Na první vystupující pátečního dne, Hexvessel & Arktau Eos, raději vyrážíme s 20minutovým předstihem a postupně se dostáváme celkem blízko k podiu, navíc v druhé polovině setu lidé spíše pomalu odcházeli, než přibývali, což byla v již výše zmíněném Het Patronaat spíše výjimka. Tento sál je bývalým kostelem, což připomínají zejména barevná vitrážová okna, vcelku zajímavě a příjemně působí i trámoví jeho sedlové střechy. Trochu škoda, že vystoupení začínalo už v 15 hodin a tudíž do sálu trochu prosvítalo odpolední slunce. Ve větší temnotě by jejich rituál-ambientně laděné vystoupení mohlo působit ještě o něco lépe. Členové Arktau Eos už s Hexvessel v minulosti vystoupili na jedné z edic rakouského Funkenflug festivalu, letošní kolaborační set byl ale věnován debutním albům obou kapel a jejich propojení s podtitulem Mirrordawn. Mirrorion od Arktau Eos je pro mě jednou z nejlepších desek v rámci (+ - tzv. rituálního) dark ambientu; a na festivalu bylo po letech opět možné zakoupit jeho reedici, sice jen jako CD (a vinyl nejspíš ani nebude), ale ve velmi pěkném a nápaditě řešeném obalu, takže jsem s jeho koupí neváhal. U Hexvessel mám sice jako celek o trošku radši druhou desku, ale i valná většina skladeb z debutu Dawnbearer je výborná a tak jsem se těšil, že si po zklamání z poslední desky a nedávného vystoupení v Crossu, ze kterého jsem v polovině otráveně odtáhnul, spravím chuť. Vystoupení začínají ve svých typických „mnišských“ róbách s pytlem přes hlavu členové Arktau Eos, zapalují kadidla, dělají „magická gesta“ a rituál začíná. Jejich dark ambient zní z části ze samplů, částečně jej hrají živě – občas zadují na rohy, či dutou kost, paličkami cinkají a „hladí“ tibetské misky, používají i různá zvláštní „chrastítka“, efektové krabičky či nějaké staré analogové synthy, či co to bylo apod. Díky tomu nepůsobí jejich hudba tak uměle, jak se to v tomto žánru často stává a je zvukově zajímavá a rozmanitá. Brzy po začátku se přidávají také okolo nich sedící, v mnišských kutnách zahalení členové Hexvessel a s citem je doplňují na housle, kytary, klávesy, později i bicí. Jeden z Arktau Eos se chápe kytary a zaznívá oproti albu poněkud upravená (ale povedeně) „hitovka“ Banquet for Ghosts (a první zimomriavky v zátylku jsou tady), kde se zpěvu ujímá Kvohst. U něj musím ocenit, že se vokálně drží na uzdě a spíše ve středových polohách a i po zbytek setu téměř „nejódluje“ (resp. jen velmi málo), tak jak to má v poslední době až příliš často ve zvyku a ani jinak přehnaně neexhibuje. Na Banquet… navazují s hexvesselovskou I am the Ritual, jednou z mých nejoblíbenějších a zní to dobře, jen by jí slušelo trochu více uvolněné provedení. Asi se budu muset smířit s faktem, že v tak dechberoucím provedení, v jakém zazněla v Rumánii (nebo si to tak alespoň pamatuji), už jí asi znova neuslyším. Z Dawnbearera postupně zaznívá ještě další hitová Tunnel at the end of the Light, tajemná a magická Wychwood Shrine a jedna z těch melancholických instrumentálek, jen už si nevzpomínám která… Materiál Hexvessel prokládá arktaueosovský ambient v celkem dobře fungující symbióze a kolem poloviny i nějaká mně neznámá skladba s výrazným ústředním klávesovým (resp. elektrické varhany?) motivem, tipnul bych si, že šlo o nějaký cover ze 60-70´s. Zpočátku trochu rozpaky, ale v průběhu se mi ta skladba začala líbit, byť bych jí klidně vyměnil za další věc z alba. K nejsilnějším a určitě nejpřekvapivější část tvoří rovněž neznámá věc, mám dojem, že mohlo jít o (částečnou?) improvizaci všech zúčastěných. Ta měla nakročeno až někam do psychedelického drone/folku s hypnotickou basovou linkou a skvělým, nejspíš bezeslovným Kvohstovým zpěvem, který co do harmonií občas zaváněl předním východem a Mat si zde mohl konečně vokálně „zařádit“ – ovšem tentokrát rozhodně pro dobro věci. Příjemně překvapující byl i fakt, že drtivá většina početného obecenstva zvládla i v tišších pasážích nemluvit. O vyváženém zvuku, kdy byly všechny nástroje (a že jich bylo) perfektně slyšet, jsem se už v úvodu zmiňoval. Ne zcela dokonalý, pár lehce rozpačitějších chvilek by se našlo (dle bubeníka Jukky prý moc společných zkoušek s AE neproběhlo), ale i tak hodně dobrý koncert.

Následuje rychlý přesun do hlavního sálu 013 na Diamandu Galás. Její zařazení do programu, za které se zasloužil kurátor letošního ročníku Lee Dorrian, bylo nejspíš jedno z nejodvážnějších a ze stále převážně (doom) metal/rockového programu Roadburnu jedno z nejvíce vybočujících. I když propojující linie tu rozhodně je – jednak je hudba Diamandy převážně temná a truchlivá, občas i dosti extrémní a co se týče prezentovaných skladeb, tak šlo v hojné míře vlastně o blues, ze kterého se (mj.) konec konců ten rock i (doom) metal vyvinul. Galás se nicméně rozhodla, že nás nebude trýznit jen svým zlopověstným vokálem a klavírem, ale i žízní – všechny bary, které běžně v hlavním sále fungují, musely po dobu jejího vystoupení zhasnout a zavřít – samozřejmě, že nám přímo před nosem už po hodině a půl bez pití. To docela naštve, zvlášť když si ta mrcha na podiu z lahve s vodou zavdává až provokativně často. Druhým jejím speciálním požadavkem bylo, že v průběhu skladeb musí být všechny dveře zavřené (v mezerách se snad pouštělo či co, ale nesledoval jsem…), což se dá při povaze jejího, přece jen komornějšího vystoupení pochopit, ale zavání to podivnými, hvězdnými manýry. Takže prvních pár minut vystoupení se oklepávám z rozhořčení, ale samotná muzika mi brzy dává zapomenout na vrtochy i žízeň. Podtitul jejího letošního tour (kromě Roadburnu jí bude však v Evropě možné vidět jen po jedné zastávce v Belgii a UK) zněl: „Death will come and have your eyes“. Byl jsem tedy zvědav, jestli půjde o něco nového a speciálního, nebo jestli třeba nezavzpomíná na své děsivé vokální exorcismy z 80. let. Vystoupení se však nešlo převážně v duchu jejích písničkovějších („“) desek, ale i tak to byl vskutku výjimečný zážitek a o vokální teror jsme ochuzeni nebyli. Na hlase letos již šedesátileté čarodějnice Diamandy jako by stáří nezanechalo žádnou výraznou stopu a stále se zdá, jako by byla zrovna na vrcholu sil a s vokálem si dělá, co si zamane. Se svým notoricky zmiňovaným obdivuhodným rozsahem (prý 3 a půl, jinde jsem četl až 4 oktávy) si to taky může dovolit. Od zmiňovaných tradicionálů (i když v dost netradičním provedení) a blues, kde kdyby jí člověk na podiu neviděl, tak jen těžko uvěří, že to nezpívá postarší černoška, přes šanson (samo sebou ve francouzštině a němčině s velmi dobrou výslovností, pokud tedy mohu soudit), předovýchodní harmonie až operu, přičemž žádnou z těchto poloh nezapomíná prznit celou škálou (improvizačních?) úletů k disharmonii, vřískání, skřehotání, skuhrání a šamanského zaklínání. Zvláštní je, že často to působí sice trochu násilně, ale ne vyloženě samoúčelně - vždycky se to tak nějak „vejde“ (těžko se mi ten dojem popisuje). Drhne to, ale zároveň funguje. Nejinak je to s její mistrnou hrou na klavír, kterou se doprovází. No, doprovází, klavír je povětšinou rovnocenným partnerem jejího hlasu a často její nakládání s ním působí obdobně brutálně (vzpomněl jsem si i na Evryali od Xenakise). Celý setlist dohromady nedám, vzpomínám si, že začala s O Death, zaznělo Let My People Go, See that My Grave is Kept Clean a v druhém, poměrně nadšeně vytleskaném přídavku (byť celkem dost lidí v průběhu odešlo) došlo i na kvltovní „hymnu sebevrahů“ Gloomy Sunday. Zpočátku jsem si říkal, jestli mě bude bavit celé cca hodinu a čtvrt dlouhé vystoupení a jestli ho Diamanda utáhne jen se svým hlasem (max. párkrát šlápla na pedál, který jí ho zechoval a 2x spustila nějakou vazbu/pískot), klavírem a s vlastně písničkovým setlistem, ale odpověď nakonec zněla ano - byl jsem nadšen a smekám. Jedno z vystoupení, které se zařadí k těm nezapomenutelným. Ta ženská je démon!

Pak rychle vyhledáváme první pivní pomoc před dehydratací a následné váhání, jestli máme sílu a náladu na Stevea von Tilla zas nás vyřeší pohled na asi 100 metrovou řadu před vchodem do Het Patronaatu. Jdi domů, je plno! Škoda, snad někdy příště. Chvíle odpočinku a pak se, opět raději s 20minutovým předstihem, pokoušíme dostat do minisálu nedalekého baro-klubu Cul de Sac, kde již zvučí tamzemští hnusáci Alkerdeel feat. Gnaw Their Tongues. Už zmíněných 20 minut před začátkem to nejdřív opět vypadá na fiasko, fronta se táhne z útrob klubíku až před bar v přední části podniku, odkud není na podium vidět, nakonec se ale po chvíli tlačenky a taktizování dostáváme na krátké schody, které vedou dolů k hledišti a podiu, takže tvoří jakousi tribunku a díky tomu máme na kapelu skvělý výhled. Malé podium je minimalisticky osvětleno pouze dvěma zářivkami, které visí na kytarových aparátech. Alkerdeel hrají takový hodně hrubý a špinavý black metal, který sem tam kombinují s brutálními sludge/drone/doom pasážemi, prostě špína a hnus. Co do struktur je to z větší části vlastně poměrně jednoduchá muzika, jsou tam občas slyšet i raní Darkthrone, rytmika je někdy až crust/punková, používají ale i trochu složitější a hodně disonantní akordy a z jejich hry znát, že jsou to celkem zruční muzikanti s dobrými a funkčními nápady. Kromě špíny a nářezu je v jejich hudbě i něco z hypnotismu Aluk Todolo, které mi mj. evokuje i výrazná a nápaditá hra basáka, který své linky a vyhrávky občas hraje i slapem, nebo tapingem. Vše korunuje správně ohavný, zlý a naechovaný vokál, navíc zpěvák sází i hodně luxusní „Ugh!“ a to se počítá. První část setu hrají jen samotní Alkerdeel, asi převážně z nové desky Lede, v druhé části se k nim připojuje Mories aka Gnaw Their Tongues a spolu přehrávají celou svou kolaborační desku Dyodyo Asema, což je jedna, 19 minut dlouhá skladba. A to vám byl teprve hnus velebnosti! Oproti první části je tu více sludge/drone/doom/noise pasáží, ke kterým notně přispívá Mories se svými krabičkami a mašinkami na hluk, kromě toho posluchačstvo v kombinaci se zpěvákem Alkerdeel týrá i svým bestiálním řevem, který si pomocí různých efektů různě echuje a zkresluje. Končí se zacyklenou pasáží, která zněla až trochu portalovsky. Zvuk samozřejmě boural, jediná výtka míří k zanikajícímu rytmičáku v sypačkách, ale i tak - vynikající zlonářez!

Nemeškáme a spěcháme na Islanďany NYIÞ, kteří už asi 15 minut hrají v klubu Extase. Ten je sice o trošku větší než Cul de Sac, ale i tak se scénář opakuje a ze sál(k)u se táhne celkem dlouhá řada, ve které potkáváme i naše krajany (a nebyli zde jediní), kteří to po nějaké době vzdávají, s tím, že se tam nedá dostat. Jediná šance je být prostě drzý, předbíhat a cpát se (mám dojem, že nás předběhl i Al Cisneros, nebo někdo, kdo mu byl opravdu hodně podobný :)), a tak se, za pomocí nějaké ještě drzejší a průraznější skupinky, dereme dopředu a najednou jsme asi v 5. řadě od podia. Ten problém s kapacitou je trošku i problémem přístupu některých návštěvníků, kteří se často z různých důvodů zarazí kousek od vchodu a blokují ho, zatímco v předních částech u podia, zas až tak přerváno není. Mno, jak popsat NYIÞ… ? Vizuálně to vypadá, jakoby se členové Portal(stejné černé oblečení a „kukly/pytle“ přes hlavu) rozhodli hrát takový hodně divný (neo)folk se silným vlivem nějaké ceremoniální, rituální, ambientoidně/experimentální hudby. Prim v části, od které vystoupení vidíme, hrají hammondky a trubka, ze kterých se linou zvláštní, ospale psychedelické linky, jeden ze členů kapely zpívá texty z nějaké modlitební (?) knížky hlasem na pomezí operního tenoru/basu a nějakých náboženských zpěvů, pravděpodobně v islandštině… postupně se ke slovu dostávají i housle, violoncello, vybrnkávání kytary a basy, do toho někdy šamansky, jindy (zdánlivě?) nahodile tříská do bicích bubeník, chvílemi se zdá, že je to improvizace, většina byla ale určitě komponovaná. Zpěvák kromě jiného popíjí jakýsi záhadný „lektvar“, který má na pultíku s různými kostmi, doutnajícími kadlidlem a dalšími věcmi, v jedné chvíli s kostí v ruce vyráží do obecenstva a opilecky se v davu potácí tam a zpátky. Ke konci spustí bubeník blastbeat, do kterého všichni ostatní dělají chaotický kravál… Určitě nejdivnější vystoupení z celého Roadburnu, vyskytlo se pár spíše rozpačitějších a legračních okamžiků, ale většinou dost dobré, jejich set mě bavil - takováhle vyjetost tu působila jako příjemné osvěžení.

Z With the Dead, kteří hrají na hlavní stagei stíháme až spíše druhé dvě třetiny, ono ta cca půl hodinka byla stejně asi tak akorát. Kapelu předloni založili dlouholetí, nyní již ex-členové (ať už odešli, nebo byli odejiti) Electric Wizard – basák Tim Bagshaw (ve With the Dead hraje na kytaru) a bubeník Mark Greening (oba také v Ramesses), ke kterým se prý až při nahrávání debutu na vokální post přidal Lee Dorrian. Greening už v kapele momentálně zase není, místo něj tu do bicích tluče Alex Thomas (chvíli hrál např. v Bolt Thrower) a na basu hraje další bývalý cathedrálník Leo Smee. Kapela zní zhruba tak, jak byste si domysleli, v zásadě další + - sabbaťácký doom/stoner metal. Určitě víc doom než stoner, je to prostě spíše temnější, což je dobře. Většina skladeb má docela slušný nápad (byť pocit, že je to variace na to a tamto se dostavuje samozřejmě často), náboj, je to skvěle zahrané a naživo to zvláště díky vynikajícímu, náležitě nakouřenému a drtivému zvuku (divím se, že se ze stěn nezačala sypat omítka) funguje dost dobře. K údernosti a chytlavosti přispívá i Dorrianův vokál, který zde nezpívá svým „divnostylem“ jako u Cathedral, ale často spíše naléhavě deklamuje, připomíná mi tím T.G. Fischera z Celtic Frost/Triptykon. Vokál má mírně zkreslený a naechovaný, jednoduché slogany se spolu s riffy zasekávají do hlavy a nepouští. První skladba, kterou slyším (asi Nephtlys?), patři spíše k tomu slabšímu, ale následující Living with the Dead už válcuje slušně, I am Your Virus jakbysmet, závěr patři největšímu rozkladu v podobě Screams from My Own Grave, která má nakročeno až někam do funeral či sludge/drone končin. Ke kladům nakonec přičítám i projekci, která byla sice plná těch největších žánrových klišé (hřbitovy, nukleární výbuchy, staré, divné, psychedelické filmy, chlast, drogy…), nicméně – k té muzice se to hodilo. No prostě dobré to bylo, nic extra (až na zvuk), ale líbilo se mi to.

Konečně je trocha času na odpočinek a pitný režim, brzy potkáváme Lauriho z PH (tak si teď říkají Mr. Peter Hayden) a jeho rovněž finského kamaráda, který jim, DBR a dalším kapelám dělá bookera, sedáme ke stolu, popíjíme a kecáme o všem možném. Kromě hromady nepodstatných věcí i o tom, že nová deska PH je už dlouhou dobu nahraná a čeká jen (už prý docela dlouho) na nějaké závěrečné zvukové úpravy a samotní PH by se snad u nás mohli živě ukázat na podzim. Chvíli i přemýšlíme, že bychom se šli podívat na :Of the Wand & the Moon:, ale v Het Patronaatu je opět samozřejmě narváno a stejně by to určitě nebylo lepší než tehdá v Transylvánii, a tak šetříme síly na posledního osobního headlinera – Lychgate.

Lychgate vyfasovali Green Room, což je boční, menší stage v komplexu 013, kde se nachází i hlavní podium. Už před koncertem se ke mně doneslo, že jde o zvukově trochu méně stabilní stage, což speciálně u kapely, která hraje mj. se 3 kytarami, varhanami a samply, dává důvod k obavám. Co se týče varhan, tak jsem se dle proma těšil, že půjde o skutečně pravé varhany se vším všudy, ale na podiu bylo místo toho dřevěné cosi, co sice věrně imitovalo korpus a trojitou klaviaturu varhan i s pedály, ale píšťaly nikde. Takže šlo asi o varhany elektrické, možná vybavené samply ze skutečných varhan, protože zněly opravdu hodně autenticky – pokud byly tedy zrovna slyšet. Trošku podfuk, ale alespoň ten varhaník skutečný byl, navíc varhany natočili tak, aby mu bylo vidět na prsty a nutno podotknout, že bylo na co koukat – chlapec rozhodně nezahálel. Ad zvuk – vypadalo to, že celkem dlouho řešili, jak právě varhany zprovoznit, nakonec se dílo podařilo, ale na celkově zvučení kapely moc času nezbylo, a protože se tu harmonogram dodržuje na + - minutu přesně, zvuk se dolaďoval postupně a trvalo to docela dlouho. Zvláště první tři skladby byl hodně nevyvážený, některé z kytar byly slyšet jen slabě, byly nekonkrétní, neřezaly, varhany často zanikaly úplně. Slyšet byl hlavně (samozřejmě výborný) Chandlerův řev, občasné samply, bicí a pro Lychgate vlastně až trochu zbytečně hlasitá basa. Časem zkouším i změnit pozici směrem dozadu, blíž ke zvukaři a tam to bylo přece jen o trošku lepší, ale až od čtvrtého kousku A Principle of Seclusion je zvuk celkem ucházející, i když k dokonalosti to mělo pořád daleko. Kapela jinak působí jistě a sehraně, takhle živě, při pohledu na prsty pobíhající po hmatnících vyniklo, že ta kapela rozhodně není jen o varhanách, ale i kytarové party jsou často dost propracované (škoda, že to zvláště v první části setu bylo občas spíš jen vidět, než slyšet), i bubeník T. Valelly se předvedl v tom nejlepším světle. Byl jsem zvědav, jak si Vortigern poradí s čistými vokály v Deus te Videt (kde mu s dvojhlasy pomáhal kytarista S. Lindsley) a v závěrečné The Pinnacle Known to Sisyphus a potěšilo mě, že obojí dal naprosto s přehledem, skoro bych tvrdil, že tyhle pasáže vyzněly snad ještě lépe než na desce. Nejvíce jsem ale si užil až závěrečné tři skladby, protože tam už se zvuk konečně dostal na kvalitativní úroveň, kdy se nedalo nic zásadního vytknout. Škoda, velká škoda, že to nešlo dříve. Přes tohle všechno skuhrání nemůžu říct, že bych si koncert vůbec neužil. I v první části, některé, především klidnější, pasáže vyzněly vcelku dobře (prostě něco vyznělo, něco ne) a tu jejich typickou dystopicko-kostelně-hřbitovní atmosféru se naživo alespoň zčásti přenést povedlo a poslední třetina jejich vystoupení byla už vyloženě skvělá, ale celkově jsem to prostě (z hlediska zvuku) čekal lepší. Je otázka, jestli by vyzněli líp třeba v Het Patronaat, nebo na hlavní stagei, kde byl zvuk nejen dle mých zkušeností celkově lepší a stabilnější. Taky zesílily mé pochybnosti, jestli je vůbec možné tuhle kapelu naživo opravdu adekvátně nazvučit, zvláště v časovém presu na festivalu (byť klubovém)…

V kostele už nějakou chvíli hrají Dark Buddha Rising, rád bych se na ně samozřejmě kouknul i počtvrté, nedávný koncert ve Vopici byl opět výtečný a hádám, že tady by to mohlo „valit bomby“ ještě víc, nicméně je plno a fronta před vstupem je možná největší z celého dne, takže nic no. Jdeme mrknout na hlavní stage na Pentagram, zvuk mají super, výkon jakbysmet, i výstřednímu dědkovi Lieblingovi to zpívá lépe než bych čekal, ale co naplat, na rozdíl od Black Sabbath a Saint Vitus, které mám rád a jejich koncerty jsem si dost užil, mě Pentagram z nahrávek ani naživo moc neberou. Neříkám, že vůbec, možná, kdybych za sebou ten den neměl už tolik lepších koncertů, tak by se mi to mohlo líbit o trochu víc, ale takhle se při třetí skladbě jdeme radši napít a odpočinout…

Ke konci setu DBR se jdeme zkusit postavit do fronty vedoucí ke kostelu, po nich se má totiž konat třetí a údajně poslední Úlfsmessa („Vlčí mše“, nebo jak se to překládá…). Letošními „Artist in residence“ byli islandští MisÞyrming, jejichž členové v průběhu festivalu vystoupili i s Naðra, jestli někdo z nich hraje i v Grafir a ve výše zmíněných NYIÞ, nevím, je to možné. Fronta nejdřív vypadá beznadějně, téměř se nehýbe, ale po konci DBR začnou lidé odcházet a nakonec se dovnitř dostáváme ještě před začátkem „mše“. Úlfsmessa měla být koncipována jako rituál, kterého se účastní členové všech zmíněných kapel. Ceremonii zahajují NYIÞ, které jsem už popsal výše a v podobném divno-folk-ritual-ambientním duchu se nese i jejich úvod. Pak se ale ke slovu dostávají Grafir, kteří přehrávají asi 4-5 skladeb. Je to takový blackened post-punk, přičemž chvílemi je to spíš punkrock s blackově nazvučenou kytarou. Zpěv je spíše čistější, občas křik, v islandštině a celkově to zní celkem fajn, i zvuk je dobrý, jen mi to k slibovanému rituálnu nějak nesedí, únava a koncertní přehlcení už taky notně úřaduje, takže to už už chceme zabalit. Pak se ale rozezní nějaká doomovější, konečně rituálně-hypnoticky znějící pasáž s šamanskými bubny, trochu mi to připomíná před nimi hrající DBR, možná i něco od Neurosis, a na ní naváže celkem solidní blacková palba. Nejsem si jist, jestli šlo o materiál MisÞyrming (ale žádná z těch nejvýraznějších skladeb to nebyla), nebo Naðra, každopádně je to dobré a dvě skladby ještě setrváváme a trochu mě mrzí, že jsme nemohli zůstat déle, předpokládám, že tohle vystoupení mohlo být ještě zajímavé. Za chvíli nám ale jede poslední vlak do 's-Hertogenbosche (je skoro půl druhé v noci, poslední vlak jede ve 2:03), takže dáváme Tilburgu vale.

Až na problematický zvuk v první části setu Lychgate jsem od návštěvy Roadburnu dostal přesně to, co jsem chtěl. Co se týče vystoupení Diamandy Galás a vlastně i Alkerdeel s GTT a NYIÞ, tam byla očekávání snad i o kousek překonána a kromě Pentagram mě bavily všechny kapely, které jsem ten den viděl, což se mi na koncertech a festivalech stává zřídka. Jako negativum se dá vnímat i to, že program byl až tak natřískaný a v kombinaci s nedostatečnou kapacitou menších klubů, především Het Patronaatu (organizátoři po festivalu slibovali, že se to následující rok pokusí nějak řešit, zajímalo by mě jak…?), se prostě nedá stihnout a dostat se na všechno, na co by člověk chtěl, ale i tak to bylo dost výživné a náročné, 8 (resp. 9) kapel za jedno odpoledne a večer je na mě už trochu na hraně. Je prostě nutné určit si hlavní priority, a když člověk nemešká a přijde včas (resp. s předstihem), tak se dovnitř dostane. Jsem zvědav, jaká bude sestava příští rok, klidně bych se, alespoň znovu na jeden den, na Roadburn vrátil.