Prakticky každým rokem dostávám od své ctěné matinky, jakožto jeden z vánočních darů, vybraný koncert klasické hudby (ne že bych jindy v průběhu roku nechodil). Většinou pak spolu navštěvujeme Rudolfinum či Smetanovu síň v Obecním domě. Letos jsem ovšem chtěl něco víc, a tak již v průběhu měsíce září, při brouzdání na internetu, mě uhodil do očí novoroční program Berlínské filharmonie. Přesněji řečeno druhý klavírní koncert Sergeje Rachmaninova, v podání klavírního mistra

Lang Langa a šéfdirigenta Sira Simona Rattla a v závěsu Nutcracker alias Louskáček od Čajkovského, kterého bych ovšem přiznávám klidně oželel. Na druhou stranu chápu, že ve svátečním programu nemůže být něco extra posluchačsky těžkého. Celý koncert byl uváděn tři dny po sobě, tzn. od 29.12 do 31.12. a já si vybral datum první.

Jeho předprodej měl být zahájen přesně měsíc předem, v neděli od devíti ráno. Několikrát jsem si raději vyzkoušel internetové objednávání lístků, abych nebyl později něčím zaskočen, jenže ouha. Přibližně dva dny před zahájením objednávek čtu, že prodej bude kvůli očekávanému velkému zájmu pouze po telefonu nebo osobně. Výborně, německy totiž umím pouze pozdravit (a kdysi nás taktéž profesorka učila sprostá slova) a dovolat se vůbec z Česka do Německa asi taktéž nebude nic jednoduchého. To se také přesně splnilo, v devět začínám volat, přetížená síť kolabuje a já se pomalu začínám loučit se svým lístkem. Po hodině neustálého volání se sice konečně dostávám do jakéhosi pořadníku, ale pouze německy mluvící záznamník se mi snaží asi deset minut cosi sdělit a toť vše. Pokládám mobil a zuřím. O půl jedenácté, když sedím s celou rodinkou v autě, opět voilá. Telefon sice jako předtím zvedne záznamník, ale to už mám po ruce „šprechtící“ máti, která zmáčkne na vyzvání hlasu jakési tlačítko a dostáváme se konečně k živému člověku na druhé straně aparátu. Celý hovor nakonec proběhl asi takto:
„Máte ještě lístky na devětadvacátého?“
„Ano máme poslední v druhé kategorii za 92 euro“
„Beru!!!“
Pak ještě okamžité zaplacení po internetu a hotovo. Následně si uvědomuji, že přímo v Berlíně bydlí můj kamarád a tudíž mohl lístek vyzvednout osobně.
Nakonec dokonce (spíše bohužel) nepojedu ani sám, ale přidají se ke mně rodiče, kteří si prý alespoň prohlédnou tamní pamětihodnosti a tím tak padá můj záměr pustit si v autě diskografii Deeds Of Flesh a také spousta klidu. Manželka s dítětem budou raději odpočívat doma.

Rád bych ještě dodal, že druhý klavírní koncert Sergeje Rachmaninova je pro mě osobně veliká „srdcovka“. Poslouchám ho prakticky neustále a měsíc před samotným koncertem i několikrát denně ve všech možných nahrávkách, a tak jsem měl samozřejmě velká očekávání, ale zároveň dosti velké obavy, zvláště od samotného

Lang Langa. On sám sice před pěti lety nahrál tento „kousek“ s Valerijem Gergijevem a orchestrem Mariinského divadla, s výsledkem určitě velmi dobrým, ale na ztvárnění kupříkladu Vladimira Ashkenazyho s André Previnem a Londýnským symfonickým orchestrem tato verze určitě nemá. Rozhodně jsem se nechtěl dočkat přílišné rozplizlosti a tím totálního „přeromantizování“ nebo dokonce šíleného zrychlení, což se „povedlo“ před lety například Andreji Gavrilovovi.

Každopádně, den D se naplnil, utíkám dřív z práce a hurá za kulturou. Cesta proběhla naštestí relativně v poklidu a taktéž bez jakéhokoliv bloudění. Zastavuji přímo na parkovišti filharmonie a šup pro lístky. Tam už je sice poměrně dlouhá fronta, ale naštěstí pro mě se otevírá pokladna speciálně pro rezervace. Nervózní jsem jak pes, jelikož naposledy v Rudolfinu mi již zarezervované lístky poslali inteligentně opět do prodeje, ale vše proběhne relativně jako po másle. Teď už si konečně mohu oddechnout a pořádně si projít naprosto neuvěřitelě asymetrickou stavbu Berlínské filharmonie, postavenou už na

počátku šedesátých let. Každému vřele doporučuji aby, pokud budete mít tu možnost, si stavbu prohlédl. Je opravdu velmi zajímavá a krásná. Uvnitř najdete i prodejnu CD, DVD a různých propriet, kde seženete opravdu výjimečné kousky. Budiž příkladem Planets od Gustava Holsta dokonce ve dvou provedeních od Herberta von Karajana a Simona Rattla, což jinde seženete asi jen těžko.

Začátek se blíží, vcházím do sálu a okamžitě se dostavuje mrazení v zádech. Po několikaminutovém marném hledání svého místa (rozhodně jsem nebyl sám) mi nakonec pomůže jakási mladá dívčina a usedám na relativně dobrém místě, byť lehce bokem. Do úplného startu si stačím ještě stokrát zopakovat „nesmíš pařit, jen v klidu vychutnávej“. Všímám si ještě televizních štábů nejspíše z Číny odkud Lang Lang pochází a je to tu. Po prvních tónech, jak jinak, slzičky v očích a začínám se příšerně potit, jelikož sedím jak na trní a v polovině první věty, kdy dochází k první gradaci (kterou Lang Lang zahraje dosti neobyčejně), začínám lehce rozhazovat rukama a házet hlavou sem a tam. Tomu se opravdu neříká v poklidu si vychutnat koncert. První větu jsem ale přežil a začíná druhá, bohužel pro mnohé zprzněná předělávkou nosného motivu celé druhé věty v podání Erica Carmena a písní All by Myself (zajisté ji všichni znáte). V této části jsem se lehce uklidnil, pokud se tomu ale tak dá vůbec říci a už jen poslední, ovšem nejvýživnější větička, jejíž zakončení je opravdu masakrující. Po pár minutách v totálním transu a hlavně při poslechu úplně jiného podání (o třídu lepšího, zvláště v nejemotivnějších pasážích a ve výbušných gradacích) než na vzpomínané nahrávce s Valerijem Gergijevem, tato pasáž nastává a já už regulérně pařím a mlátím se rukama do nohou. Posledních několik sekund se už neznám a - konec.
Pak už, jak tomu bývá, nekonečný aplaus a honem do foyer pro Lang Langův podpis,

kde už ovšem čeká obrovský dav lidí. Nevadí, alespoň mám čas vyždímat pot z obleku. Přemýšlím, že na Louskáčka už nepůjdu, ale když už jsem tu, tak proč ne. Tím už tu ale dál nebudu nikoho oblažovat.
Celkově tedy vynikající večer a hlavně fantastický výkon všech zúčastněných, umocněný akustikou, která je rozhodně o něco tišší než kde jinde, ale na druhou stranu slyšíte opravdu každý nástroj krásně čitelně.

Po skončení celého koncertu jsem se ještě v rychlost stavil u Berlínské zdi a pak už honem domů, kam jsem se i přes vánici na hranicích a šílené náledí dostal naštestí ve zdraví.