Po dlouhých dvaceti letech dorazila na PJ největší žijící legenda soudobé klasické hudby, skladatel a dirigent Pierre Boulez. Spolu s tělesem Ensemble Intercontemporain, které sám v roce 1976 založil, uvedli díla Edgara Varèse, Franca Donatoniho, György Ligetiho a na závěr své poslední velké dílo, sur Incise.

Na úvod jen velmi stručné přiblížení samotného Bouleze. Letos pětaosmdesátiletý vystudovaný matematik, posléze žák Oliviera Messiaena a André Vaurabourgové (žena Artura Honnegera). Největší propagátor klasické hudby dvacátého a jednadvacátého století a experimentátor s elektronikou. Velmi známé jsou jeho dost osobité interpretace některých operních děl, v poslední době konečně i Janáčkovy. Někdejší ředitel BBC Symphony Orchestra i jiných světově známých těles, laureát Francouzské národní ceny za zásluhy, držitel Grammy atd.

 
Edgar Varèse

Octandre
----------
Kratičká třívětá experimentální skladba jednoho ze zakladatelů moderny určená pro osm hráčů a deset nástrojů. Poprvé byla uvedena už v roce 1924. Na samotný úvod dost těžké, ale předpokládám, že na tento koncert lidé nepřišli odpočívat. Boulez jí dirigoval bez jakýchkoli zbytečných gest a samozřejmě bez taktovky, ostatně jako celý zbytek večera. Po pár minutách tedy první (jak jsem se posléze dočetl na jednom hudebním serveru „manifestační“) potlesk.

Franco Donatoni
Tema
----------
Franco Donatoni, u nás prakticky neznámý italský profesor a skladatel, napsal skladbu Tema přímo pro Ensemble Intercontemporian před osmadvaceti lety. Obsazení klasické komorní, krásné překrývání zvláště smyčcových nástrojů, to vše v relativně poklidném tempu. Pro návštěvníka večera určitě to nejpřístupnější, co mohl na tomto koncertě slyšet - upozorňuji ovšem, že se stále jedná o modernu. Pro mne obrovské překvapení, samozřejmě v tom dobrém smyslu slova. A jelikož jsem velký fanda violoncella, mohl jsem oči a uši nechat na naprosto fantastickém Pierru Strauchovi. Bělovlasý ultrarychlostní běhač po hmatníku a trhač strun, toť asi nejlepší přirovnání.

György Ligeti
Concerto de chambre
----------
Pro mnohé předčasný vrchol. Čtyřvěté dílo maďarského skladatele skutečně nezapře. Zde bych si vypůjčil jeho vlastní slova: „První věta je polyfonní a obsahuje mikropolyfonně protkané linie, které splývají do podoby homogenní struktury. Druhá věta je homofonní a statická, třetí strojově mechanická (má skladba z roku 1962 Poeme symphonique pro 100 metronomů mi zde posloužila jako vzor) a čtvrtá věta je ztřeštěně virtuózní Presto.“ Zjednodušeně: klasický Ligeti. Všech třináct sólistů krásně zapadá do celé kompozice, byť každý z nich hraje opravdu
nelehké party. Úvodní tiché přelévání nástrojů občas vyrušené typickými Ligetiho „psycho-výjezdy“ člověka okamžitě vtáhne a pak už nepustí. Poslední čtvrtá věta se změní v parádní jízdu, když se všechny nástroje chtějí prosadit na úkor ostatních a vzniká tak šílené několikaminutové peklo. Po doznění posledního tónu následoval ohromný aplaus a mistr Boulez se musel tedy ještě před přestávkou - tuším, že pětkrát či šestkrát - vracet zpět na pódium.

 
Pierre Boulez
sur Incises
----------
Uvedení tohoto díla pro tři klavíry, tři harfy a tři hráče na bicí nástroje bylo předem avizované jako premiéra, byť bylo sepsáno již v roce 1994 a v roce 2001 za ní autor dostal prestižní Grawemeyerovu cenu. Vtip je v tom, že Boulez se ke svým pracím vrací a přepracovává je. Výjimkou není ani sur Incises, kterou již jednou rozšířil a upravil mezi lety 1996-1998 a i tento koncert nabídl rozdílnou interpretaci. Mimochodem, původně byla určena jako povinná skladba pro jednu pianistickou soutěž a měla dokázat úroveň soutěžících. Na pódiu bylo vše rozděleno do tří skupin, což nejen krásně vypadalo, ale i znělo. Vzájemně se doplňující nástroje vystupují do popředí, různě se mění a transformují a vytvářejí kolikrát zvláštní zvukové efekty. Původně dvouvětá skladba se propojila v jednu a po přibližně čtyřiceti minutách s efektním dozněním klavíru končí. Následné neutichající ovace vestoje (které jsem dlouho nezažil) jen potvrzují, že kdo toho večera přišel, nepochybil.