Jako symbolický otvírák nebývale bohaté podzimní koncertní sezóny připravila agentura Obscure akci žánrově zaměřenou především na black metal obohacenou o alternativně zaměřená uskupení. Původně byl jako místo konání zvolen žižkovský Exit Chmelnice, ale vzhledem k problémům a stěhovací anabázi, kterou si tento klub momentálně prochází, se koncert nakonec přesunul na Smíchov do Futura.

Přicházím zhruba 20 minut před zahájením, poslušně si nechávám orazítkovat packu a následně skepticky hledím do téměř prázdných prostor uvnitř. Postupně se ale sál zaplňuje a návštěva je na všední den vcelku uspokojivá.

Bez jakýchkoliv zvukových zkoušek se na pódiu zničehonic objevují švýcarští alternativní rockeři Fluxious s pěknou zpěvačkou Joanou Desfosses, jejíž celkový výzor mi ze všeho nejvíc připomínal lesní vílu, dryádu nebo podobné stvoření. Rudé vlasy (za což mohlo možná umělé světlo), štíhlé nohy, střapatá tmavá sukně a zřejmě zelená halenka za doprovodu světelného doprovodu v barvách aurory borealis působí tak nějak étericky. Podstatnější je ale hlasový projev této dámy, který mi barvou připomínal Moniku Edvardsen (ex-Atrox), přestože nedisponoval jejím repertoárem skřeků a kvílení. Pro změnu jej ale doprovázely halové ozvěny. V hlavě mi utkvěla především píseň Voodoo Mood, ve které se Joana předvedla asi nejvíce, na pódiu dominovala a strhávala na sebe pozornost přihlížejících. Instrumentální pasáže vůbec nedostávaly až tolik prostoru. Tím se konečně dostávám i k dalším členům této kapely. Kytarista je jen jeden a na svém pádle se hodně pohybuje na dolní straně hmatníku, přičemž rukou často struny utlumuje. Basák a bubeník zdatně sekundují, ale celé je to hlavně o zpěvu, kytaře a místy značně (pozitivně) úchylných samplovaných melodiích. Ze všech kapel se mi Fluxious líbili zřejmě nejvíc!

Během přestávky jsou na pódiu rozestavěny černé závěsy, lebky, pentagram z hořících svíček a na mikrofon zavěšen zkrvavený bílý ručník/prostěradlo, který ale nebyl dostatečně zlý a výsledný dojem spíš kazil. Italský ansámbl DarkEnd produkuje dle dostupných informací symfonický black metal, já bych jej nazval spíše jen „klávesovým“, přičemž melodie produkované tímto nástrojem se vůbec neštítí teritorií, jež jsou běžně vyhrazeny pohansky laděným kapelám. Kapela rovněž zvučila zřejmě před koncertem, což bylo na začátku hodně znát, zvuk se ale velmi rychle ustálil, za což patří zvukaři velké plus. Zvládnout šestičlennou blackovou brusku s klávesy, kde se to navzájem solidně tluče, není vždycky snadné. Nejdříve jsem byl mírně pesimistický, jelikož Italové mě v rámci tohoto subžánru blacku už mockrát zklamali, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Krkavec zřejmě disponoval slušným plicním objemem, protože dokázal řvát dlouho bez nádechu... svou trochou skřehotu do mlýna přispěl i bicman. Dva kytaristé si jeli to svoje ve slušných rychlostech, dá se říct melodická klasika. Zpěvák na posledních pár skladeb nasazuje rukavice, na kterých jsou na každém prstu přidělány jakési větvičky, čímž mi evokoval Freddyho Kruegera nebo ještě lépe střihorukého Edvarda, a ohání se oním krvavým cárem cejchu. Snad na choreu ještě zapracuje.

Jako třetí a zároveň poslední předkapela se Praze předvedli Minkus, další zástupci krajiny Helvétského kříže. Ve srovnání se svými krajany Fluxious je jejich muzika daleko konzervativnější, přímočařejší, syrovější a hlavně metalovější, nicméně pro mě ne tolik zajímavá. Je zde cítit moderna, ale zároveň i vlivy 80. let. Za mikrofonem řádí opět žena, tentokrát drobné postavy a extrémnějšího vokálního projevu někde v punkových možná až thrashmetalových polohách. Celkově to nebyl úplně můj šálek čaje, navíc se pomalu ale jistě začínal na mých smyslech podepisovat démon alkohol.

Nadešel čas pro „big three“, přičemž první šlehu obstarali izraelští/nizozemští králové ohně Melechesh, kteří jsou známí svým netypickým přístupem k metalovému extrému, který dochucují blízkovýchodními ingrediencemi a atmosférami. Svým způsobem by se tedy dalo říct, že hrají jakýsi black/folk metal, na tom ale tolik nezáleží. Upřímně řečeno v jejich živé show se tyto folkové prvky, pomineme-li krátká sampl intra do páru písní, až tolik neprojevovaly. Místo toho se publikum dočkalo velice kvalitní nápadité riffáže snoubící dravost se silnou melodikou, což podporoval i vcelku čistý zvuk. Bylo vidět, že pánové svoje nástroje ovládají s naprostým přehledem a nemají problém s aktivním pohybem po pódiu. Měl jsem pocit, že při vystoupení Melechesh došlo k přesunu energie mezi kapelou a publikem, které dokáže nabídnout instrumentálně a koncertně zdatné uskupení. Výborné, měl bych si jejich diskografii více naposlouchat.

Seveřané Keep Of Kalessin se kvůli vystoupení v talentové soutěži Eurovision stali trnem v oku ortodoxně blackmetalové obce. Dříve celkem uznávaná kapela, jejíž desky byly vesměs příznivě přijímány, se producíruje v televizi před zraky diváků, kteří z velké části tuhle muziku pravděpodobně nemají šanci pobrat, a jde tak vlastně proti UG proudu. Jejich oponenti pro změnu tvrdí, že je fajn, když se podobná hudební tvorba prezentuje i před širším publikem a ukáže, že i metalisté jsou „normální lidé“. Ať si každý udělá názor sám, osobně jsem na řešení podobných „problémů“ už jaksi rezignoval.

Jejich živému vystoupení ovšem nejde krom tragického zvuku na začátku mnoho vytknout. Především bych chtěl vyzdvihnout bubeníka Vyla, který předvedl učebnicovou školu svého řemesla – chirurgicky přesné údery do blan i v té nejvyšší rychlosti a nápadité přechodové kreace – kapela v něm má obrovskou jistotu. Tento člověk doprovází koncertně i Gorgoroth... loni při jejich vystoupení v Praze ho ovšem kvůli kolidujícímu turné KOK v zámoří nahradil Phobos (Aeternus, Malsain) a nevyvaroval se některých chyb. Doufám, že letos, až Gorgoroth v rámci The Sign of Hell tour znovu dorazí do Prahy, k ničemu podobnému nedojde. Ale zpět k realitě úterního večera. Vyl přidal v půlce setu i čisté sólo na bicí, ale dle mého názoru bylo vcelku zbytečnou vatou, jelikož během samotných skladeb KOK si jeho umu posluchač užil dosyta. Norové mají v sestavě pouze jednoho kytaristu, oproti jiným si s tím však dokáží poradit naživo o něco lépe, nechybí ani klasické heavymetalové prvky včetně sól. Publikum musí být spokojené, já v takový mazec ani nedoufal.

O to větší bylo moje zklamání ze Samael, ke kterým jinak chovám respekt. Jejich setu předchází poměrně dlouhá přestávka kvůli přestavbě pódia, kde se bicí souprava posunula z pohledu diváka směrem doleva, aby udělala prostor syntenzátorům. Je to z toho důvodu, aby se vrchní mág Xytras mohl mezi bubny a synťáky plynule přesouvat. Pokud zrovna netluče do šrotu, jeho úlohu zastoupí automat. Ten je ale naprosto děsný, hlavní beat rytmu často přehlušuje kytary i případné průmyslové prvky a zřejmě je zodpovědný za to, že mě Samael až tolik nebavili. Veškerá atmosféra navozená předcházejícími kapelami se úplně vytratila. Sound se celkově moc nepovedl a během vystoupení nejevil přílišné tendence ke zlepšení. Zpěvák mě i přes stylový rudý ďábelský ohoz rovněž dvakrát nepřesvědčil, v poznámkách mám slova „nevýrazný“ a „sterilní“. Došlo i na oživování starých časů skladbou Into the Pentagram, při které už jsem kytary zaznamenal, ale ani ta mě nedokázala nakopnout. Reakce publika byly ovšem pozitivní, takže se zřejmě jednalo o můj osobní problém. Zkrátka mi živé provedení hudby těchto Švýcarů nesedlo.

Z celkového hlediska jsem spokojený, podzim se rozjel slušně.
 
Fotky © Tereza Váchová/Musicserver.cz