Kvalitních doommetalových koncertů je v Praze skutečně nedostatek, proto akce v čele s dánskými Saturnus přišla všem příznivcům pomalých rytmů a melancholické nálady vhod.
Díky tomu, že Kathaarsys z USA nedorazili, dostalo se dvojici kapel v podstatě libovolného prostoru pro živou prezentaci svých skladeb a také ho patřičně využili. První kapela večera, Mar De Grises, okupovala klánovické pódium něco málo přes hodinu, což už je čas, který dává prostor k co nejvěrnějšímu přenesení atmosféry alb, složených z dlouhých, rozmáchlých skladeb, i do živého vystoupení. Mar De Grises se to povedlo velice slušně, jelikož právě atmosféra byla hlavním jednotícím prvkem hudby, které zní dost neortodoxně, jelikož v sobě snoubí jak prvky typické pro funeral doom, tak se nebojí ani ostřejších poloh, které koketují až s death metalem. Chilská pětice mě kdysi velice zaujala deskou The Tatterdemalion Express, která představovala zajímavou odpověď na monotónně znějící funeral doomovky, poté jsem o nich ovšem dlouhou dobu neslyšel, až najednou vidím, že odehrají koncert v Klánovicích. A vystoupení to bylo po všech stránkách parádní. Sice jsem očekával něco jiného, přeci jen mě překvapilo velice časté využívání středních, ne-li rychlejších temp, ale i v nich zněli Mar De Grisis přesvědčivě a uvěřitelně. Největší obdiv dle mého zaslouží přirozenost a cit, se kterým propojují ony rychlé, dynamické pasáže, mnohdy oplývající výraznou melodikou, s těmi ultrapomalými, kde vládnou hlukové stěny, beznadějný řev, zkrátka typické atributy doomovek á la Esoteric či Skepticism. Výsledkem jsou pak dlouhé (deset minut a více není žádnou výjimkou), avšak velice atraktivní a na poslech pestré skladby, které v sobě snoubí dost možná to nejlepší ze současného doom metalu.

Přístup Mar De Grisis se zdá až vtipně jednoduchý a přitom velice účinný. Image a pódiová prezentace pak nezůstávala za hudebním obsahem pozadu: pomalé pasáže doprovázely beznadějí protkané pohledy, pomalé, vláčné pohyby, bolestí a smutkem zkřivené obličeje, stačilo ovšem trošku šlápnou na plyn a rázem se (alespoň z kytaristů) stali rozverní metloši, důkladně vyklepávající své deky. Kupodivu nevypadali jako banda schizofrenních pošuků, naopak vystoupení bylo uvěřitelné a upřímné, jen se v něm často střídala beznaděj, odevzdání, marnost s nadějí, vzdorem a hněvem.
Saturnus měli svou návštěvou poctít Prahu již při turné s Novembers Doom a Agalloch (bizz: a tady i názor #2), tenkrát to ovšem nějak nevyšlo, a tak je čeští fanoušci měli ideální možnost vidět v klubu nyní (Saturnus se objevili i na posledním Brutal Assaultu, ale nechám na každém, ať si ujasní, jestli tyhle doomovky raději v klubu nebo na festu). Této možnosti nakonec využila necelá stovka příchozích a troufám si tvrdit, že nikdo neodcházel nespokojen. On se ten pohodovej doomík s jemnou melancholickou náladou skutečně poslouchá velice příjemně a já na podobné koncerty nedám dopustit, člověk si krásně vyčistí hlavu, zarelaxuje, nabere nové síly. Tuto úlohu splnili Saturnus naprosto skvěle, jejich hudba není náročná na poslech, spíše se necháváte unášet křehkou atmosférou skladeb. Ve srovnání s Mar De Grises se v souvislosti s dánskými doomaři s trochou nadsázky již dá mluvit o písničkách. Struktura skladeb je přeci jen daleko přímočařejší, dynamičtější, nechybí výrazné nosné melodie, ať již kytarové nebo klávesové, a přesto, že se také zpomaluje/zrychluje, skladby mají daleko přímočařejší spád. To ovšem neznamená, že by měli být o to méně zábavné. Naopak si myslím, že Saturnus patří k tomu lepšímu na současné doommetalové scéně, nechybí jim dostatek silných nápadů, umí navodit tu správnou atmosféru (na druhou stranu, která

doomovka ne…) a hlavně z jejich hudby cítím jakousi upřímnost, což bylo z živého vystoupení znát ještě víc. Muzikanti si naprosto na nic nehráli, působili nesmírně sympaticky a skromně, žádné zbytečné proslovy a tvrdě-metalové pózy, nechávají za sebe mluvit muziku. Komu se líbí stále aktuální deska Veronika Decides to Die, nemohl být z vystoupení zklamán. Téměř hodinu a čtvrt dlouhý set dával kapele moře prostoru k představení i své starší tvorby, a tak se dá mluvit o plnohodnotném vystoupení v pravém slova smyslu. Publikum evidentně ví, na co přišlo, a tak se oběma kapelám dostává vřelých reakcí a až na naprosté idioty, kteří považují za vhodné do nejklidnějších, intimních pasáží, pořádně opilecky zařvat, a tím tak narušit vzájemnou symbiózu mezi hráčem a posluchačem, se celý večer nesl v pohodové, klidné a příjemné atmosféře.
Podobné akce by měly patřit k povinné duševní hygieně, takhle spokojený a vyrovnaný jsem z koncertu už dlouho neodcházel.