Chystaný koncert italských Psychofagist jsme se jali s částí brněnské sekce Marastu řešit v oblíbené putyce U Bílého Beránka, která sice nepatří mezi čtvrté cenové, ale i tak jsme si ji velmi oblíbili, a to především kvůli jednomu z nejlepších piv v Brně. Samozřejmě jsem na všechny musel čekat, ale aspoň jsem si mohl v klidu prohlédnout personu, která přišla vzápětí a sedla si k vedlejšímu stolu.

S chlápkem z Německa, který s ním touroval už loni a stejně tak i v létě se Stevem von Tillem, totiž přišel Scott Kelly. Před jeho dnešním koncertem zašli pánové na večeři, a hovězí vývar následovaný vepřovým s rýží jim celkem šmakoval. Že už Scott skoro vůbec nepije potvrdil tím, že si dal Coca Colu, čili ne jako jeho souputník Steve, který během koncertu vypil minimálně sedmičku červenýho vína. No, Kelly má proto docela dobré důvody :) Že jeho zjev může lehce vzbudit rozruch mě sice napadlo (tetování od hlavy až k patě, neustále nasazená čepice, pos

tava medvěda – sekuriťáci byli poloviční), že ale celá obsluha si přijde pro podpis už ne. Doufáme, že chutnalo.. vstává Kelly, vstáváme taky a jdeme na Flédu, předkapela naštěstí není, kdo má ten řev furt poslouchat.

Nemít den předtím na Marast on Air Destroying Divinity, vyrazil bych do Prahy na Vyšehrad, kde lokace musela být jakousi přidanou hodnotou – něco lehce pod úrovní Točníku. To civilní klub Fléda nenabízí přidanou hodnotu žádnou, snad jen že to máme přímo pod nosem a vedle Beránka. Co bylo dobře je, že se koncert neuskutečnil ve velkém, hlavním sále, ale v jakémsi předsálí těsně vedle baru. Na druhou stranu mě během tichého koncertu několikrát naštvali hlasitě se bavící sekuriťáci u vchodu či lidi u baru, kteří posvátnost události prostě rušili.

Popsat, jak koncert vypadal, je lehké, popsat atmosféru je ovšem možné jen stěží. Sedící Scott Kelly se svou elektroakustikou drnká do strun E a A ve frekvenci jednou za vteřinu – až mi občas přišlo, jako kdyby svůj nástroj příliš neovládal :) Zavřené oči, pomalý přednes, hluboký chraplavý hlas. Dokonale přenesená nálada nahrávek ovšem vyznívala naživo mnohem syrověji, což se nejvíce projevilo v písni původně od bočního projektu Blood And Time – Remember Me, kterou Scott představil v lehce jiné podobě na desce The Wake. Dalším vrcholem byl starý song I Don´t Feel You Anymore, stejně tak jako nová píseň We Burn Through the Night. Setlist obsahoval ještě The Ladder in My Blood, Figures, The Searchers z The Wake, In Her Room, Flower, The Honor of My Prisonera Through My Existence z dnes už archivního Spirit Bound Flesh. Tentokrát došlo na jediný cover, ale bohužel už si nepamatuji který, mea culpa.

Lidé postávající a posedávající na zemi každou píseň oplatí dlouhým potleskem, který čítá zhruba okolo padesáti párů rukou – mohlo to být o dost lepší. Kelly občas mezi písněmi něco prohodí, třeba o Brnu a Praze, ale žádný řečník to není a nechává za sebe mluvit pár akordů. Zhruba po hodince končí, takže ideální doba.

Celkově moc hezký, intimní, nic povrchního, tomu chlapovi prostě věříte všechno. Lidé byli ponořeni do sebe, zavřené oči naznačovaly, že ve všech vyvolával Kelly nejrůznější intimní pocity a kousavý myšlenky.

Kolem jedenácté ho odchytíme ke krátkému pokecu, delší čas ovšem strávíme s jeho merch-guyem, Scott chodí brzy spát. Po nákupu CD a mikiny se dozvídáme, třeba jak to vypadá s novou deskou Neurosis, jak jde aktuální tour apod. a po chvíli se odebíráme pryč i my s poměrně hlubokým zážitkem z celého večera. Tak třeba v létě, ahoj.