Plzeňská zastávka aktuálního turné brazilské legendy byla (a určitě vcelku logicky) namířena do meky místního bigbítu, klubu Šeříkovka. Po osobní zkušenosti z nedávného koncertu Napalm Death jsem byl připraven na všechna případná úskalí, ale také výhody tohoto prostoru. A tak jsem vyrazil v onen magický datum, pátek třináctého (spolu s dvěma kamarády), na vystoupení kapely, která se na scéně pohybuje již skoro čtvrt století. A hlavně se přesvědčit, jak vypadá set chlapíků, kteří se prokousali z Belo Horizonte až na metalový vrchol. Ač z jejich sestavy celou cestu zná už jen basák Paulo Jr. Ostatní u samotného zrodu nestáli. A propos, zatímco Paulo přicházející čtyřicítku nezapře, takový Andreas Kisser vypadá neustále stejně. Když jsem doma koukal na obal Arise (1991), nezaznamenal jsem jediný rozdíl. To jen na okraj.

Začátek koncertu, stanovený na dvacátou hodinu, obstarala dvojice předkapel. Osobně jsem prozkoumal jejich tvorbu již poslechem na internetových profilech. Ani jedna mě svým výkonem příliš nepřesvědčila, ale stará pravda o rozdílnosti živého a studiového provedení mi dávala jistou naději na úspěch. Nezdařilo se.

Jako první šli na řadu X-Core. Nebudu se v žádném případě pitvat v tom, proč se chlapci prezentují tak, jak se prezentují. A hovořím hlavně o image, která je na můj vkus otřesná. Poznámky typu „tohle je snad Lunetic?“ mi v té chvíli přišly vcelku na místě. Nemyslím, že jejich mix metalu a core je tak špatný. Mám dojem, že celé to bourá jejich až neskutečně nafouklá a nepřirozená pódiová prezentace. Ale dost. Kapela představila svou aktuální (a studiově povedenou) desku In Hell. A publikum reagovalo…docela fajn. Výhodou všech zúčastněných ten večer bylo totiž hlavně to, že Plzeň je hladová po muzice a téměř každá akce je už dopředu úspěšná.

Jako druzí vstoupili na plac rakouští The Sorrow. Stále se hrálo na menší soupravu, aparát i výkon. Ale za zády jim celou dobu visela plachta připomínající, kvůli komu že jsme dnes večer všichni dorazili. Jižní sousedé přivezli aktuální desku Origin of the Storm. Hoši hrají od roku 2005 a stejně jako jejich čeští kolegové se snaží namíchat originální koktejl z metalu (tady melodického deathu) a core. Oproti tuzemské formaci se jejich vystoupení dalo považovat za povedené, více uvěřitelné. Ještě než se dostanu ke kořenům, chtěl bych podotknout, že oba předskokani (ač ne můj šálek čaje) hráli s přehledem, technicky dobře a publikum je za to patřičně ocenilo. A tak je to správné a tak to má být.

Po zhruba čtyřicetiminutovém setu The Sorrow přišla na řadu rychlá a perfektně zorganizovaná přestavba pódia a mohlo se už jen čekat, na příchod králů. Něco málo po desáté hodině se v Šeříkovce zhaslo a sál narvaný k prasknutí se dočkal. Derrick Green, Andreas Kisser, Paulo Jr. a Jean Dolabella. Úvodní intro k aktuálnímu počinu A-Lex a jsou tady. Tak, jak je máme rádi a hýčkáme si je od roku 1984. Obavy, že se bude hrát jen nový, post Cavalerovský materiál vzaly rychle za své a ten, kdo se přišel bavit, nemusel litovat.

První třetinu výborně odehraného koncertu obstarala náplň posledních čtyř řadových desek. Tedy materiál, který je samozřejmě šitý na míru aktuální sestavě Sepultury. Hrálo se z Dante XXI, Nation a nejvíc pochopitelně z A-Lexe. Jak jsem mu dlouho nepřicházel na chuť, tak některé kousky jsou na živo skutečně perfektní. A to hlavně v momentech, kdy si obrovský frontman stoupl za bubínky (jedinou to proprietu, krom „klasických“ nástrojů) a doplňoval vystoupení svým hraním. Filthy Rot, Moloko Mesto nebo We´ve Lost You jsou parádní kousky a jsem rád, že i poslední zásek nakonec přináší to, co jsme od Brazilců očekávali. Vůbec, celá letošní kolekce působila svěže a skupina ji měla dobře nacvičenou. Plzeňský kotel reagoval přesně dle mého očekávání na věci od Dante hlouběji. A není divu, vždyť poslední CD vyšlo Sepultuře teprve 23. ledna tohoto roku.

Druhá třetina už byla ve znamení spíš „zásadních“ kousků a kotel začínal pěkně vařit. Došlo na geniální album Arise a nesmrtelné kousky Dead Embryonic Cells, či později zahrané Desparate Cry. Vše na 100% a na plný plyn. Výkonem (alespoň mou maličkost) nejvíc odvázal bubeník Jean Turrer Dolabella. Jeho nasazení bylo příkladné a táhnul celou káru přesně a precizně až k vrcholu. Tou dobou už ale nejvyšší a nejvýraznější chlap v Plzni, pan Derrick Green vypouštěl ze svého hrdla texty songů Refuse/Resist, nebo Sepulnation. Reakci publika myslím nemusím popisovat. Agónie, to je ten správný výraz.

Vedro už bylo jako v džungli, tedy stylové. Sepultura komunikovala s fanoušky a nezapomněla obligátně připojit pár pochvalných slov k místnímu pokladu, plzeňskému pivu. Nikdo z kvarteta nepůsobil ten večer odtažitě, všichni podávali maximální výkon. Kdybych chtěl hodně rýpat, mohu zmínit snad jen drobnou nuanci se zvukem v jedné, dvou skladbách. Ale celkový obrázek a můj pohled na tenhle večer by to negativně neovlivnilo. Protože když spustila Troops of Doom, nebylo co řešit. Po půldruhé hodince odešla ikona světového metalu na pár desítek vteřin do šatny, aby je skvělí fans vzápětí vrátili zpět. A tak se dostalo na mini exhibici všech „hrajících“ členů a šlo se do finále.

Territory, Arise…co vlastně psát k těmto pokladům? Každý je známe nazpaměť a slyšet je na vlastní ouška je vždy zážitek. Někdo může namítnout, že doba, kdy byli v kapele bratři Cavalerové, byla stejně nejlepší. A bude mít samozřejmě pravdu. Ale jsme v roce 2009 a ve skupině Sepultura jsou ti, kteří jejímu kouzlu stále věří. A na rozdíl od všech bočních projektů okolo je stále tahle v pohodě hrající parta nejuvěřitelnější. A v momentě, kdy je nadšené publikum naposledy svolalo na plac a ozvalo se z Derrickových hlasivek a následně z úst všech zúčastněných Roots Bloody Roots…nebylo o vítězi pochyb.
Kdo se přišel bavit, dát si pár opravdu dobrých piv a ještě potkat své přátele, musel být maximálně spokojený. Kdo chtěl rýpat do toho, že kouzlo jedné z největších kapel na světě pomalu opadá, tomu bránit nehodlám. Můj osobní pohled na věc je ten, že třináctého v pátek se žádné neštěstí nekonalo. A hlavně (stejně jako v životě) nechápu, proč by tomu tak vlastně mělo být? A že nezazněla Inner Self nebo můj oblíbený cover Bullet the Blue Sky? Čert to vem. Sepultura forever.