Ze všeho nejdřív si dávám malinovku. Při hledání Café V Lese jsem probloudil pěkný kus Prahy a tenhle drink vypadal jako ten pravý mix metalu a hipsterství, kterým bych mohl otevřít večer s nezařaditelným noise rockem. Tentokrát mě nevítá Kant, ale výtka, že jsem měl dát Depakino Chrono, protože byli vážně fajn. Jenže mě jejich studiová díla lehce iritují, takže jsem dal přednost opakovanému nastupování do špatných tramvají. Důvod, proč tu večer být, jsem naštěstí stihl.

Sightings fungují už pěkných pár let, na dva jejich předchozí koncerty u nás se vzpomíná jen v nejlepším, ani teď to zřejmě nebude jiné. Stejně jako na deskách to je od prvních momentů hodně fucked-up záležitost. Na pódiu v parádním sklepě Café V Lese stojí klasická rocková trojice, ale jejich rock byl rozdrcen na štěrk, roztaven v lávu a koncert je další částí procesu, v níž se opět zahřívá a sublimuje do podivných zvuků. Základem je samozřejmě rytmus pneumaticky znějící basy a zpola syntetizovaných bicích. Bublání jednoho i tepání druhých skvěle vystupuje proti kytarové mase a dává záchytné linky, problém je v tom, že těch linek je opravdu hodně. Při pohledu do davu je evidentní, že si každý našel tu svou a na ni paří: každá hlava se houpe do jiného rytmu. Oproti nim zní kytara připomínající místy syntetizér, místy startující letadlo. Zvukové masy mají mnoho podob; kytarista zuřivě stepuje po krabičkách, smyčkuje, občas úplně vynechává ruce a hraje jen na efekty. Jediné pojítko s noise rockem vlastně představuje klasický žánrový vokál; kdyby ho nebylo, odletí celá kapela neexistujícím oknem do jiné dimenze. Říct, že jde o jednu z kapel mísících hluk s polámanými počty, by znamenalo hrubé podcenění. Do math a noise rocku v tomhle případě vletěl meteor a kromě koordinace úplně rozházel i barvy zvuku. Extrémní neuróza, zběsilost a zároveň radost z toho, že něco takhle rozjetého může fungovat.