Některé koncerty k tomu, aby se vám vryly do paměti a poznamenaly vás na dlouhou dobu, nemusí být velké. Nemusí na nich hrát ani žádná známá kapela a vlastně nemusí být ani přehnaně nahlas. Bez tlačenice mezi hromadou lidí se člověk obejde rád, na velkém pódiu může být pěkná světelná show, ale když doplňuje průměrnou hudbu, je vlastně stejně zbytečná. Mocná aparatura se o fyzický zážitek, který se s vámi potáhne ještě pár dní, postarat dovede, jenže bez zajímavého vstupu se jedná jen o prvoplánové ničení ušních bubínků bez přidané hodnoty. Páteční koncert Sink nebyl nikterak hlasitý a už vůbec ne velký. S čím ostatně pořadatelé Letmo Productions a Cáry mlhy počítali, když sešlost, na kterou přijde kolem třiceti platících, umístili do malinkého suterénu A studia Rubín. I přesto se tam ale finským hostům podařilo předvést působivý koncert, který z hlavy jen tak nedostaneme.

Na zemi pár komb, skromné PA, jednoduchá bicí sestava a stoly s hromadu krabiček. S tímhle asi nikdo velkou show neudělá, co? Zvlášť, když v klubu není k vidění ani jedna kytara. Akorát saxofon a klarinet byly opřené v rohu. Pokud tedy nejste géniové. Géniové, jako finská čtveřice Sink. Drone/noise/ambient dovede být i pěkně nudná škatulka, víte-li však, jak se svými nástroji zacházet, nemusí vždy vzniknout jen monolitní stěna hluku. Postupným rozvíjením kvílících ploch, jejich vrstvením a zajímavou strukturou lze snadno dosáhnou hypnotického efektu. A když to umíte, hypnóza posluchače nepustí až do konce koncertu. Živá tvář Sink je o něco jiná než na albech, nejvíce se ovšem podobá nejspíše The Holy Testament 2, s jehož Joy of Life nás pohltili hned na začátku. Efektů, které obsluhovala přední dvojice, nebylo vůbec málo. S jejich použitím však pánové modifikovali nejen synťáky a samply, ale také zvuk saxofonu s klarinetem a vokál. Smyčkováním nástrojů a z části recitačního, napůl uřvaného přednesu Aarna, z kterého teklo jak z vola, si obmotávali publikum kolem prstu. A i když jejich hudba správně tepala, ani zdaleka nesklouzla k příliš repetitivní, či snad stupidní rychtě. Ke smysluplnosti přispěl a z velké části koncert celkově táhl výtečný bubeník, který do masy zvuků inteligentně lámal rytmy a až jazzově si prohrával s činely. Nikdy však nehrál zbytečně. V momentě, kdy měl přejít na rovný rytmus, klidně jen prošlapoval kopák. A když v posledním songu před přídavkem rozjel asi pět minut trvající, nepřetržitý blast beat, pouze příčetnost mi bránila v tom, abych se zvedl ze židle a před sedícími lidmi začal hrozit. Závěrečný song byl záslužně vyřván, škoda, že k druhému přídavku už nedošlo.

Podoba, kterou Sink představili na svém loňském počinu Ark of Contempt and Anger, nebyla až tolik znatelná. Došlo sice například i na linku Constelation, kterou do svého setu Finové vkusně zakomponovali, ale především se jednalo o hroznej hukot. Hukot, který předskokana Izanasz, jenž nás přes hodinu trýznil svým byť libozvučným, nicméně nekonečným ambientem, pohřbil hluboko pod zem. Koncert v malinkatém klubu pro pár jedinců s kapelou, kterou téměř nikdo nezná a nikoho nezajímá. Koncert, na který budeme ještě vzpomínat. Snad se u nás Sink znovu ukáží dříve než zase po osmi letech.