Do klubu 007 se vždy těším, většinou totiž bývá v této útulné zastávce v areálu kolejí na pražském Strahově velice dobrý zvuk a navíc i příjemné, komunikativní publikum, které z valné části často tvoří (pochopitelně) študáci a mladí „erasmus“ cizinci různých národností. Zkrátka je většinou zárukou kvalitních akcí.

Na 1. dubna, tedy přesně na apríla, vyšla zastávka hned tří kapel, které se do větší či menší míry pohybují ve vodách post-rocku, žánru, který ještě před pár lety patřil k těm vůbec nejpočetnějším a nové spolky každý den rostly jako houby po dešti. Jedním z těchto přírůstků je i polská formace TIDES FROM NEBULA (oficiální rok vzniku 2008), která na pódium nastoupila po ztlumení předkoncertní muziky, obstarávané bohužel již neaktivními Amíky A Perfect Circle a albem Thirteenth Step (za ty bych se naživo rovněž nezlobil, ale pozdě bycha honiti).

Jelikož Poláci jsou čistě instrumentálním spolkem, komunikaci s publikem zajišťuje především kytarista Maciej Karbowski, který se hned na startu nezapomněl zeptat, jestli má komunikovat v polštině, či angličtině. Z davu Čechů pochopitelně zazněla odezva na první možnost, což znamenalo, že početný houf cizinců ten večer Tides nerozuměl ani slovo, jen když Maciej nadšeně anglicky poděkoval publiku, které bylo ten večer opět perfektní. Jelikož jsem ve tvorbě kapely osobně skončil u desky Earthshine, ze které ovšem rovněž pár songů zaznělo, živé přehrání tracků především z posledního řadového alba Eternal Movement mne dostalo, takže si ho raději rychle půjdu alespoň na net poslechnout.

Předně – již Tides měli perfektní zvuk kytar, bicích i basovky, na kterou Przemek ten večer dával hodně s velkou chutí. Rovněž druhý kytarista Adam pokukoval stále po celém sále a navazoval oční kontakt, jednoduše jsem byl unesen. Co se setlistu týče, měl by být přítomen zde a snad plus mínus sedět, mně osobně ovšem tak nějak bylo jedno, jakou ze skladeb zrovna pánové hrají, jelikož jejich hráčská technika se očividně přes ty roky stále vyvíjela a já jaksi nenacházím slova kritiky. Tides si ještě určitě naživo někdy zopakuji, jejich přístup se mi velice líbí a i civilní projev kapely mi sedí.

Bardzo dobre to bylo!

Po nějaké čtvrt hodince přichází na řadu hlavní důvod, proč jsem se do větrného, sněživého a vůbec jinak nehostinného středečního večera vypravil. Na řadu totiž přicházejí SKYHARBOR, kterým jsem, vzhledem k jejich renomé, jednoduše nevěřil, že najdou čas a všichni se shromáždí v tak miniaturním klubu, jakým je Sedmička. Chyba lávky.

Přijeli všichni, tedy kromě dopředu avizované absence Anupa Sastryho, dokonce i Daniel Tompkins, který má v současnosti úvazek ještě u TesseracT, si našel čas na návštěvu Prahy a ihned zkraje oznamuje, že tour bylo opravdu dlouhé, nikdo neví, co je za den, ani kde se zrovna nacházejí. Přesto však rychle otevírají svou show, Keshav nasazuje ultra soustředěný výraz „seriózního byznysmena“ a jde se na to. Začíná se otevírákem druhé řadovky Guiding LightsAllure a já jsem potěšen, když zjišťuji, že z mixu šlo ten večer - na rozdíl od minulého koncertu Monuments - jen opravdu minimum. Daniel jednoduše naživo dává, nějaký pitch correction nástroj jsem nezaznamenal, takže za mě neskutečné představení. Stejně tak Evolution, druhá skladba na albu a druhá skladba na středečním setlistu vyzněla výtečně, chorus silný a místy se z publika ozval i zpěv, takže jsem očividně nebyl jediný, kdo má desku navrčenu do detailu.

Hrozně mě potěšil kytarový tapping a sóla Devesha Dayala, jenž si nechal narůst dlouhé vlasy a vypadá jako typický Ind (což je, myslím, pochopitelné). Opět – Skyharbor, stejně jako před nimi hrající Tides, ukázali, že jako kapela jsou mnohem civilnější a méně se spoléhají na techniku, jež může snadno selhat a ovlivnit tak průběh celého setu.

Kapela nadále pokračovala přehráváním novinky, kromě Halogen zazněla i zasněná a basou mohutně podporovaná Patience, eponymní opus Guiding Lights, The Constant, přičemž s původně Pliniho sólem se Devesh popasoval rovněž perfektně, geniální bylo zas a znovu zvučení basy, které bylo celý večer naprosto ukázkové. Zvuk kytar šel naopak trochu dolů, zastřený zvuk pod dekou byl ovšem jen mírnou vadou na kráse.

Jistě, v rámci setu mi drobně chyběla Miracle, což je taková výkladní skříň toho, co Daniel na novém albu předvádí, ale čert to vem, po tak dlouhé a namáhavé šňůře, si myslím, by to stejně nedal, už takto na něm byla hodně vidět únava.

Celé povedené vystoupení pak bylo stylově zakončeno připomínkou debutu, songem Celestial, rovněž odehraném s přehledem. Každý fanoušek Skyharbor, potažmo moderního progressivu, musel odcházet spokojen.

To nás ovšem ještě čekal pro spoustu lidí vrchol večera, australští SLEEPMAKESWAVES. Ihned se přiznám, že tato kapela se v mém hudebním hledáčku nikdy nenacházela, respektive, nejspíše jsme se minuli. Po středečním vystoupení ovšem měním názor – zatímco první půlku setu (kterou sužovaly technické problémy především s odposlechy) jsem se do hudby, značně jednodušší než dvou předchozích formací, teprve dostával, druhou jsem si, i vlivem opět perfektního zvuku již dokonale užil a pomlaskával. Sleepmakeswaves jsou opět neskutečně instrumentálně vyspělí, a ačkoliv se na mix spoléhají přeci jen více než skvadra v předchozím případě, výsledek je přesto perfektní. Nejvíce jsem si, co si tak vybavuji, podupával při Something Like Avalanches z poslední řadovky Love of Cartography, a i když již post-rock jinak neposlouchám, po tomto vystoupení si určitě dám říci, jelikož Australané za to jednoznačně stojí. I přes počáteční skepsi jsem odcházel z klubu jako opařený a spokojen, navíc Sleepmakeswaves díky kladné odezvě dokonce i neplánovaně přidali, tuším, že se jednalo o How We Built the Ocean, kdyžtak mne někdo povolanější opraví.

Má další návštěva na Sedmičce tedy opět perfektní a dle mého názoru se zvukově začíná jednat o jeden z nejlepších prostorů v metropoli. Své dělají v podstatě i perfektní dispozice sálu, jediným problémem tak zůstává trochu složitější doprava (jak podotkli tuším Sleepmakeswaves, připadali si jak někde na okraji Prahy), ale pokud chcete zajít na například post-rockový, či (post-)hardcoreový koncert, myslím, že lepší volby než 007 snad ani není.

A kde je má klasická kritika? To nevím, snad, že není příliš co kritizovat.